„Antieva Evu straší ‒ Nikdy nejde cestou Vaší ‒ Nad oblohou ona čeká, ‒ Sledovat má pád člověka ‒ V temné místo Vesmíru. ‒ Kalná tůň hříchů přetéká ‒ Víry střetnou se ve víru… ‒ Antieva dnes neprojeví ‒ Co zítra se jí ve snu zjeví. ‒ Z dálky věští příchod hostů ‒ Pro něž není dosud mostů“
Tohle je jedna z básní Anny Pammrové ze sbírky Divočinu slov mi nech, která byla použita v inscenaci Antieva v Divadle Husa na provázku, kde je dosud uváděna jako výsledek koprodukce s pražským Divadlem Masopust. Jevištní adaptace, kterou vytvořila dramaturgyně Eva Prchalová a zrežírovala Anna Davidová, je pojmenována podle stejnojmenného autobiografického prozaického díla od zmíněné významné české spisovatelky, filozofky a feministky.
Pro správné pochopení inscenace je potřeba si něco zjistit o této emancipované, poněkud pozapomenuté
ženě přírody. Proč přírody? Anna Pammrová, známá zejména díky vztahu s Otakarem Březinou, je žena, která prvorepublikové společnosti přispěla svými filozofickými texty, básněmi, ale zejména svým životním příběhem. Jako malé dítě ji její otec dal do péče pěstounům, kde také strávila celé své dětství a dospívání. Později se stala matkou dvou dětí a po neúspěšných manželstvích se usadila na samotě v lesích u Ždárce nad řekou Bobrůvkou. Právě tyto životní události ovlivnily její způsob pohlížení na svět, který v mnoha ohledech přesahoval hranice své doby.
Pammrová byla silně kritická vůči patriarchátu, moderní civilizaci, náboženským dogmatům a konzumní společnosti. A právě ve svých textech a básních rozvíjela vlastní filozofii přírodního života, duchovní čistoty a ženské samostatnosti. Svým dílem i životem předběhla dobu, neboť již na začátku 20. století tušila, jakým směrem se svět ubírá – příroda pomalu zaniká, protože ti, kdo řídí svět, se neohlíží na šetrné zacházení se zdroji ani na ochranu rostlinných a živočišných druhů. Ve vlastní citaci autorky, jež je uvedena v programu inscenace Antieva:
„Svět stojí před zánikem. Zemi ovládá množství krátkozrakých zarputilců, kteří svolávají hromy na každé pokusy léčivého hnutí, které by mohlo vést k ozdravení lidstva i planety.“
Když je člověk spjat s přírodou a není obklopen systémem a lidmi, uvědomuje si pravou podstatu světa i bytí – a právě díky tomuto světonázoru se Pammrová dostala do povědomí svých současníků a díky němu je připomínána i v dnešní době. Její životní příběh a myšlenky tentokrát znovu ožívají v inscenaci Divadla Husa na provázku, která její odkaz představuje současnému publiku.
Divadlo Antievu uvádí na sklepní scéně, což se k povaze inscenace hodí, neboť sklepní prostor působí intimně a uzavřeně, což umocňuje osamělost a odcizení Anny Pammrové, jež je důležitou součástí jejího příběhu, jak jej inscenátoři představují. Sklep je také místem, které je úplně nejníže – stejně jako podvědomí a nitro, kam se Pammrová ve své samotě obracela nejčastěji. Když divák vstupuje do podzemí, je to, jako by se musel ponořit hlouběji, než sahá všednodennost – mimo racionalitu a mimo nánosy civilizace, do symbolického podzemí lidského vědomí.
Tak, jak chudý byl život Pammrové, tak chudě je laděna i scénografie Hany Knotkové. Ocitáme se v lese – oprýskané dřevo krmelce kontrastuje s jeho igelitovou střechou a také se svítícími smrky vytvořenými z neonových světel připevněných na zdi. Budoucnost se zde prolíná s přítomností, stejně jako je tomu v autorčiných textech, které mísí archaický jazyk a dobové reálie se znepokojivými aktuálními tématy. Právě tyto protiklady odkazují na již zmíněné obavy z budoucnosti – na tiché umírání přírody, které je ještě více urychleno konzumními společenskými návyky… na odcizení člověka od přirozeného řádu světa… na technický pokrok, který vede k narušení souladu člověka s přírodou.
Ačkoli jsou její texty příznačné silným opovržením vůči světu, stále se v jich skrývá jemnost a něha.
„Krásu svou zřejmě ztrácí svět ‒ drzým dotekem hříšných věd. ‒ Z přízraku nepoznaných běd ‒ řine se zrůdorodný jed: ‒ pokalí vše, kam zaletí, ‒ objeví se i v doupěti, ‒ otráví matky všech dětí. ‒ Nelibo potomstvu v hnízdišti sedět. ‒ Zábavno hlomozu se Běsy letět. ‒ Trpí pole, zvěř i les. ‒ Zesílen je živlů běs. ‒ Odplaví zisk satanské práce ‒ řek důmyslná regulace. ‒ V propasti svárů hromadně ‒ zrůdy setkají se na dně.“
V inscenaci je s jazykem zacházeno stejně citlivě, jako je tomu v jejích básních. Příběh je vyprávěn jak prostřednictvím autentických textů Pammrové, které zaznívají z úst jednotlivých postav, tak skrze připsané textové plochy. Ty jsou zároveň tvořeny v duchu jejího jazyka a stylu, takže výsledkem je soudržná inscenační poetika, která odpovídá povaze autorčina díla a zachovává jeho myšlenkovou hloubku.
Celý příběh tíživého dětství a následující obohacujíc životní etapy, kdy se rozhodla již žít sama v souladu s přírodou, ztvárňují čtyři herci, kteří se střídají v různých rolích postav autorčina života, včetně přírodních elementů, jež pro ni byly tak zásadní. Každá postava je odrazem jejích vzpomínek a vše, co se na scéně odehrává, má nádech divnosti a zmatenosti. Vypravěčem je postava srnky (Tereza Maxmilián Marečková), která hraje na klavír a zároveň je i její matkou. Herec hrající Otokara Březinu (Dušan Hřebíček) je zároveň i Anniným prvním manželem, se kterým měla své první dítě. Samotnou Pammrovou hrají dvě herečky – Zdanislava Pechová zobrazuje spisovatelku v době jejího mládí, Sylvie Kee Krupanská pak představuje její staré já. Starší Pammrová je rovněž svou náhradní matkou, u které jako malá žila. Toto prolínání a směšování postav naznačuje, že různé osoby i životní etapy, s nimiž se Anna setkala, se v její paměti a vnitřním světě vzájemně propojovaly, byly klíčové při utváření její osobnosti a utvrzovaly její pohled na svět. Zároveň ona podivnost všech dějů odkazuje opět k autorčině tvorbě, ke které sama uvádí, že „její závěry mohou působit podivínsky, protože vytryskly z neprozkoumaného zdroje, z vnuknutí.“
Tato podivnost či podivínskost prosakuje celým sklepením, a to mimo jiné i díky použití reprobeden, které zvýrazňují zvuky v inscenaci, například až nepříjemně kvílivý zpěv srnky, který vyvolává husí kůži. K této atmosféře přispívá také poetický jazyk inscenace, který je věrný stylu Pammrové a nese v sobě myšlenky osamění, odcizení, vnitřní svobody i odmítání konvencí. Také skoky do budoucnosti, kdy se vyprávění přesouvá k obrazům pozdějších etap autorčina života, i pomyslné časové posuny k aktuálním tématům dnešního světa, jen potvrzují nadčasovost a lehkou pomatenost dnešní doby. Všechny tyto prvky spoluutvářejí nejen zvláštní atmosféru inscenace, ale i to, kdo Anna Pammrová byla a jak bychom si ji i dnes měli pamatovat – jako emancipovanou ženu, která kritizovala moderní civilizaci a usilovala o hlubší spojení člověka s přírodou. Antieva tedy není jen inscenace o jejím životě, ale i výzva k přehodnocení našeho vlastního vztahu ke světu.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO HUSA NA PROVÁZKU – Antieva
- Režie: Anna Davidová
- Adaptace: Eva Prchalová a Tereza Marečková
- Dramaturgie: Tereza Marečková
- Scéna: Hana Knotková
- Hudba: Jakub Kudláč
- Hrají: Sylvie Kee Krupanská, Tereza Maxmilián Marečková, Tereza Dočkalová j.h. /Zdislava Pechová, Dušan Hřebíček
Premiéra 8. září 2023, psáno z reprízy 14. dubna 2025.
FOTO: David Konečný
