Studentky JAMU hledaly svou identitu V pondělí 14. 11. proběhl v divadelním sále K3 druhý večer vycházející ze spolupráce Ateliéru fyzického divadla JAMU s Katedrou divadelních a filmových studií UP. Tentokrát byly na Olomoucké půdě prezentovány autorské pohybové performance dvou studentek, které se obě zaměřily na uchopení podstaty sebe samotné, ač každá zcela odlišným způsobem.
První představení v tomto složeném večeru neslo název MILA. Performerka Marie Svobodová svůj koncept vytvořila se Šimonem Petákem jakožto dramaturgem. Hlavním tématem byla její neustálá oscilace mezi stářím, respektive dospělostí, a dětstvím. Mezi životem ve vnějším světě a potřebou vrátit se zpět do bezpečí našich prvních let. Tomu sloužily symbolické znaky scénografie, kostýmu i rekvizit a především samotné pohybové ztvárnění.
Scéna a kostým vytvořené Monikou Urbáškovou se snažily o explicitní převedení stáří i dětství na jeviště. To bylo provedeno jak prostřednictvím předmětů a rekvizit na scéně, tak kostýmem zahrnujícím i šedou paruku a především klobouček, který se během představení proměnil například i na ležící dítě v postýlce. Scéna byla omezena pouze na malý čtvercový prostor vyznačený linoleem, jež bylo orientováno mírně šikmo vůči hledišti, a evokovala pohled do pokojíčku. V něm se nacházela pouze dřevěná dětská postýlka, na ní pověšená zahnutá hůl a žárovka svítící těsně nad horizontem hlavy. Postýlka byla od diváků zpočátku oddělena průhledným závěsem sešitým z několika záclon, který byl v jisté chvíli stržen a dále s ním Svobodová pracovala jako se symbolem ochrany a bezpečí. Interpretka ze scénografie aktivně čerpala. Využívala ji ke svým pohybům, což jí umožnilo najít neobvyklé způsoby použití a tvarování těla, které podle omezených rozměrů postýlky fyzicky modelovala, přičemž čerpala z její symbolické i věcné povahy. Žádný předmět nebyl na scéně navíc, vše bylo využito, ztvárněno a opodstatněno.
Těžiště samotného pohybového provedení tedy spočívalo ve využití možností scény, dalším z hlavních motivů byla chůze pracující s různým tempem a dynamikou. Herečka zpodobňovala chůzi starých, téměř zhmotňující jejich pomalost, těžkost a odevzdanost, ale využila i tyček z dřevěné postýlky, jimiž si prodloužila končetiny a představovala vrávoravou chůzi malého dítěte. V posledním obrazu došlo k úplnému splynutí pomyslného předělu mezi životem a smrtí, narozením a stářím právě pomocí těla a předmětu. Jako v rakvi ležela performerka rovně a nehybně na hranách dětské postýlky.
Po pauze následovalo představení pohybové inscenace Jazmíny Piktorové Na jazyku vlas, která na rozdíl od inscenace MILA nevypovídala o zmatku a hledání na konci života, nýbrž na jeho začátku. Soustředila se na proces pochopení a uchopení vlastní identity. V kontrastu s předcházející performancí zde nebylo použito žádných větších předmětů na podlaze jeviště, což otevíralo možnost využití celého prostoru. Performerka rovněž musela ve vytýčené choreografii vytěžit dispozice svého těla na maximum, s čímž si poradila výborně. Pracovala s dynamikou pohybu a plasticitou těla vynikající především v nahých scénách, které zjevně neplynuly z potřeby šokovat, nýbrž tematizovaly primární hledání vlastní podstaty. Efektivně využila každého prostředku, který ji tělo nabízelo. Vědomě používala prsty na nohu i rukou, měla propracovaný směr a způsob pohledu i sním související mimiku, rovněž se soustředila na práci svých vlasů.
Vlasy jsou tematizovány nejen v názvu, ale i během celé choreografie. Na začátku vstoupila herečka na jeviště v předklonu, proto nebylo vidět její tvář, ale pouze její vlasy, se kterými významově pracovala. Vlasy zvědavě zkoumala a jejich zmuchláním pomocí chodidel a rukou vyjadřovala stud a nesmělost. Jakmile se narovnala, spatřili diváci cosi jako hermafrodita. Nahé ženské tělo a vousatou tvář pojící v sobě kromě ženského i mužský princip. Vousy byly pochvíli odhozeny a performerka dál hledala cestu k sobě samé jako k ženě. I poslední obraz je zaměřen na vlasy, kdy za doprovodu hudby poletují kolem performerčiny kroužící hlavy a díky vhodnému nasvícení tvoří dominantu scény a vrchol představení.
Jediný scénografický prostorový prvek vytvořený Markétou Plachou tematizuje rovněž vlasy. Jedná se o čtvercový zavěšený rám, ze kterého byly v průběhu představení uvolněny dlouhé prameny, které sahaly až na zem. Doprovodným vystupujícím byl hudebník Tomáš Janypka aktivně se zapojující do dění na scéně. S performerkou komunikoval, oblékal ji, někdy se s ní dokonce pohyboval po jevišti. Jeho hudba byla většinou koordinována s pohybem, do kontrapunktické nebo exhibicionistické roviny se téměř nedostávala. Se zvukem experimentoval, hrál na kytaru například i smyčcem nebo svým sakem. Pracoval rovněž se zpětnou vazbou a jednoduché melodie si postupně nahrával.
V závěru se objevily aluze na ženskou sexualitu v podobě plodu mandarinky, který herečka vyňala z intimní oblasti a následně si vychutnávala jeho šťávu. Sexualita do procesu hledání identity rozhodně patří, nicméně byla zobrazena prostřednictvím nahoty a vztahu k hudebníkovi, a i přesto že tímto úkonem měla dostoupit své zralé fáze, zdála se mi tato přímá akcentace poněkud přílišným projevem, představujícím spíše sexualitu nezdravou.
Jelikož byly divákům představeny dvě pohybové inscenace během jednoho večera, nedalo se zabránit jejich srovnávání. MILA, která se nesla v duchu stařecké prázdnoty, unylosti, ale i dětské hravosti, což se zcela shodovalo se zvoleným tématem i koncepcí, zůstala představením Na jazyku vlas, které bylo plné podnětů a zvratů, trochu zastíněna. U obou autorek a interpretek však jde o kvalitně navrženou a pohybově precizně provedenou práci, která nese vysokou estetickou i výpovědní hodnotu.
Ateliér fyzického divadla JAMU – MILA. Autor: Marie Svobodová. Dramaturgická spolupráce: Šimon Peták. Scénografie a kostým: Monika Urbášková. Hudba: Marie Svobodová. Světlo: Vladimír Burian. Zvuk: Jan Mach, Petra Göbelová. Pedagogické vedení: Pierre Nadaud, Tomáš Hubáček.
Ateliér fyzického divadla JAMU – Na jazyku vlas. Koncept: Jazmína Piktorová. Scénografie: Markéta Plachá. Světelný design: Zuzana Režná. Pedagogické vedení: Pierre Nadaud, Tomáš Hubáček, Ivana Kloubková.
Psáno z reprízy 14. 9. 2016, která proběhla v rámci spolupráce JAMU s Katedrou divadelních a filmových studií UP v divadelním sále K3, Konvikt, Umělecké centrum Univerzity Palackého.
Foto: JAMU
