Zpět na výpis článků

Spojnice herectví a akrobacie je v kleci

Studio Hrdinů rozšířilo v neděli 24. března svou sbírku osamocených hrdinů o Bernhardova dalšího kumštýře. Je až k nevíře, jak se rakouský spisovatel Thomas Bernhard na českých jevištích v posledních letech zasídlil. Není to jen oceňované Mýcení Divadla Na zábradlí, ale i letošní Divadelník Komorní scény Aréna nebo předloňská hadivadlovská Síla zvyku, která stejně jako nejnovější inscenace Zdání klame pochází ze stáje Horák – Pěchouček. A do výčtu klidně přičtěme i postarší inscenaci Staří mistři; sice z vídeňského Volkstheateru, ale v režii českého režiséra D. D. Pařízka (v českém prostoru uvedena v roce 2016 v rámci festivalu Divadelní Flora).

A proč ten můj udivený výčet? Inu, zkrátka protože Bernhard se rád opakuje – nejen v tématu, ale i v repetitivně vedeném textu. Jeho hrdina je především spíše antihrdina; zatvrzelý umělec, perfekcionista, pedant, misantrop. Tedy se nejedná v souvislosti s ostatními zmiňovanými scénami u Hrdinů o nic tematicky nevídaného. Ovšem Jan Horák s Michalem Pěchoučkem se u své inscenace bezesporu pokoušejí o inovaci, a to především v konceptu. Základní spor o umění mezi hercem a artistou stahují na jednoho jediného člověka – Ivana Luptáka. Ten se coby vysloužilý artista v první půli inscenace odhaluje publiku v kostýmu a lá „Ludvík XIV. na pohřbu“ a se vší vážností a zároveň manýrou (jeho kostýmu vlastní) se pouští do představení namyšleného umělce, jinými slovy „pseudointelektuála na válečném tažení“.

Scénografie je svým způsobem opulentní stejně jako Bernhardovy představy o absolutním umění. Betonová prázdnota bývalého kina ve Veletržním paláci působí o to pustěji s velkolepou klecí vprostřed jeviště coby ptačím vězením, jež se stává i celoživotním sevřením obou postav. To vše podpořeno čistým a přesným, až chirurgickým light designem. Jakmile se postava artisty samovolně svlečením černého cukrkandlového kostýmu zcivilní, překlene se ke druhé postavě, postavě herce. Ta už ovšem nezůstává sama, ale je konfrontována (slovy inscenátorů) s ženským elementem v podobě Elišky Brtnické. Neboť každý umělec se vůči něčemu musí vymezovat, tak proč ne vůči ženě a ještě akrobatce, která ovšem není zdatná rétorka ani zpěvačka. Přičemž jí paradoxně jako by naschvál bylo přisouzeno vyjádřit se k celé věci dokonce do mikrofonu.

Prostřednictvím neurčitého zaujímání vzájemných pozic ve vzduchoprázdnu na konstrukci klece jsme svědky ostychu, strachu i snahy o sblížení obou „živlů“. A sledujeme tak možná jakýsi smířlivý „umělecký“ proud. Ať už je to jakkoliv – Bernhard by to asi nepřiznal, ale ačkoliv kolem sebe povětšinu svého života kopal, uvnitř bez tak toužil po nápravě člověka i sebe sama, a to především skrze umění. Proč by jinak neustále prskal na jeho nedostatečnou kvalitu, ne?


  • STUDIO HRDINŮZdání klame
  • Režie: J. Horák a M. Pěchouček
  • Scéna: J. Horák a M. Pěchouček, Eliška Brtnická
  • Kostýmy: Tereza Kopecká
  • Hudba: Natálie Pleváková
  • Dramaturgie: J. Horák a M. Pěchouček
  • Překlad: Jaroslav Bílý, Josef Balvín
  • Choreografie: Eliška Brtnická
  • Light design: Marek Koštial
  • Asistentka režie: Anna Mášová
  • Asistentka kostýmní výtvarnice: Martina Stieglerová
  • Účinkují: Eliška Brtnická, Ivan Lupták

Psáno z premiéry 24. března ve Studiu hrdinů.

FOTO: Vojtěch Brtnický

Poslední články autora

Havelkova instalace historické figury

Provázek to roztočí s novou šéfovou!

Lehkosti, tvé jméno je Racek