Ostrava mě a mé tři spolužačky vítá podzimním sluncem a hemžením sjíždějících se účastníků festivalu Spectaculo Interese – letos 11. bienále mezinárodního loutkářského festivalu, setkání loutkářů, kritiků, studentů, dětí a dalších divadelních nadšenců. Náš kulturní maraton zahajujeme Eliščinými pohádkami, autorskou pohádkou Víti Marčíka juniora. My, mladé teatroložky, jsme strhnuty jeho energií, máváme rukama a zpíváme s ním písničku, fandíme princezně, obdivujeme síťovku koktavého pavouka a možná trošku dostaneme chuť na borovičku. Víťa Marčík nás dostal. Stejně jako všechny, kdo seděli na židlích, nebo na zemi, či postávali kolem. Přesouváme se do sálu Divadla loutek, budova mě fascinuje sama o sobě, všichni se usmívají, my také a jsme plny očekávání…
Po představení Kouzelná flétna polského souboru Wrocławski Tetr Lalek jsem nabitá barvami, třpytem a hudbou. Polští tvůrci, v čele s českým režisérem Markem Zákosteleckým, zpracovali jednu z neslavnějších oper Wolfganga Amadea Mozarta pro dětského diváka. Jednoduchý děj chytře využívá pohádkové stereotypy, které jsou dětem známé a díky nim se tak snadno orientují v příběhu i v postavách, a to i přes neznalost jazyka. Inscenace čerpá inspiraci z principů barokního divadla Jedním z odkazů jsou kostýmy a vysoké paruky, nekonečně mnoho efektů zaplavuje jeviště, barevné dekorace se zavírají a otevírají, postavy projíždějí ze strany na stranu, projekce dokresluje atmosféru, hudba a zpěv prolíná každý okamžik. Hranice vkusu jsou zbořeny, záměrnou prací s kýčem jsem potěšena, jdu s hrdiny od začátku až do konce, operní árie rozeznívají celé divadlo. A nakonec se před mými zraky klaní snad sám Wolfgang, sympatický chlapík v dobovém kostýmu a converskách. Obecenstvo nadšeně tleská. Na otázku, zda-li tato inscenace byla loutková a patří-li tedy na tento festival, odpovídám ano, ačkoli se v ní neobjevila ani jedna loutka v pravém slova smyslu. Ale kromě toho, že ožívaly malované kulisy, sami herci svým stylizovaným projevem působili jako oživlé figurky.
Ani tento vjemově náročný kus nestačím vstřebat a už začíná maďarský Hamlet souboru Harlekin bábszínház, Tamáse Somogyie. Tma. Na scéně jen velké akvárium, v něm loutky plovoucí v prostoru. Uzavřeny do čtyř stěn, vhozeny do pomyslných vod. Nemohou utéct, nemohou zůstat. Balancují na hraně bytí a nebytí. Skočí anebo zůstanou. Umřou stejně. A jejich stopy překryje kamení. Ani maďarština nevyrušila silný zážitek. Porozumění slovům nebylo podstatné, tvůrci použili základní a jasně čitelnou dějovou linku Shakespearova dramatu, určili tu nejcharakterističtější vlastnost každé postavy a na jejím základě vystavěli podobu a pohyb loutky. Inscenace Hamlet je důkazem, že Shakespeare není mrtev, že jeho dílo je natolik nadčasové, že vyvolává v inscenátorech touhu stále znovu a jinak jej přivádět na jeviště a v divácích touhu stále znovu jej sledovat.
Foto: Divadlo loutek Ostrava
