Státní operu Praha čeká po dlouhé době rekonstrukce, a to dvouletá. Představení se přesouvají do historické budovy Národního divadla, Stavovského divadla, na Novou scénu a do Hudebního divadla Karlín. Velké změny proběhnou i ve vedení Opery; nejvýznamnější novinkou pak je odchod Petra Zusky z pozice šéfa baletu. Po 15 letech ho v čele souboru nahradí tanečník a choreograf Filip Barankiewicz. V Opeře pojali prozatímní loučení ve velkém stylu a jako poslední baletní premiéru uvedli na počátku března Sněhovou královnu. Ztvárnění inscenace s méně známou hudbou Sergeje Prokofjeva se ujal britský choreograf Michael Corder.
Scény a kostýmů se ujal britský scenograf Mark Bailey a na jeviště Opery přenesl jedny z nejkrásnějších obrazů poslední doby. Již jen samotný palác Sněhové královny vytvořený z ledu a zrcadel bere dech. Bílý ledový trůn, schody ze sněhu, prostorové ledové ornamenty – to vše je doplněno krajkovým měsícem a několika desítkami zářících hvězdiček, z nichž každá je zavěšená jednotlivě! Atmosféru doplňuje prakticky neustále padající sníh a plátno, na které je promítána královnina hrozivá tvář. S ledovou atmosférou zdařile kontrastují květinová aranžmá z bílých a červených růží a závěrečný déšť růžových plátků symbolizující vítězství jara. Jedinou poněkud obtížně pochopitelnou součástí scény tak zůstávají neurčité papírové sufity, u kterých divák až po nějaké době pochopí, že se má patrně jednat o střepy z rozbitého královnina zrcadla. Nechtěně komický moment pak nastal při tanečních scénách vesničanů, kdy se na jevišti ocitly čtyři zdařile vytvořené chalupy, ale jen tři z nich byly zasněžené. Asi po deseti minutách si jevištní technici uvědomili svou chybu a sněhový obláček se tiše a kajícně snesl i na poslední střechu.
Bezesporu nejdražším prvkem celé inscenace jsou kostýmy. Jejich výroba proběhla ve spolupráci s českou šperkařskou firmou Preciosa, která vyrábí jednotlivé komponenty k výrobě šperků i hotové klenoty. V tomto případě vytvořili královninu čelenku a náhrdelník. Stovky křišťálových kamínků, z nichž každý byl ručně a jednotlivě našitý… taková krása snad na jevišti Státní opery ještě nebyla. Přes perfektně odvedenou práci vlásenkářek slouží Alině Nanu ke cti, že se s takovou tíhou na hlavě i na krku dokáže držet zpříma a působit lehounce jako víla. I královniny bílé šaty jsou pošité křišťálem, paradoxně však více než bílá róba zaujme dlouhý tmavomodrý plášť, který má tanečnice na sobě asi minutu hracího času. Zaujmou i kostýmy některých vedlejších postav – Gerdiny růžové šaty, žlutozelené sukně vesničanek nebo nádherné modrostříbrné oděvy královniných dvořanů se stříbrnými hvězdičkami poseté třpytkami. Kostymér si dal záležet i na roztomilých detailech u zvířat sloužících královně – kopýtka sobů nebo černé chlupaté konečky liščích ocásků nemají chybu.
Prakticky jedinou věcí, která se dá Sněhové královně vytknout, tak zůstává jen zbytečná zdlouhavost a příliš komplikované časové dělení. Představení o 160 minutách hracího času má dvě přestávky po pouhé tři čtvrtě hodině, aby se vzápětí divák na začátku třetího dějství nudil u dvou dlouhých nesmyslných a zbytečných scén (Gerdina cesta na sobovi do zámku královny působí ve své rádoby roztomilosti směšně a trapně). První dvě dějství spojená dohromady a mírné seškrtání posledního by inscenaci prokázalo dobrou službu. To je však jediný problém; v ostatních ohledech touto inscenací Státní opera potvrdila svou výjimečnost a originalitu. Recenzentku tím také utvrdila v jejím dlouhodobém názoru, že znovusloučení Státní opery s Národním divadlem byla jedna z největších kulturních chyb v posledních letech. Opera si naštěstí stále zachovává svá specifika a originalitě inscenace ještě pomohl samotný choreograf Corder, který se neřídil původní dánskou pohádkou, ale její klasickou ruskou adaptací. Sněhová královna tak právem patří k perlám klasického baletu na naší první scéně.
Státní opera Praha – Sněhová královna. Choreografie a režie: Michael Corder. Scéna a kostýmy: Mark Bailey.
Premiéry 3. a 4. března 2016, recenze z reprízy 6. března 2016.
Foto: Hana Smejkalová
