Další letošní premiérou souboru činohry Národního divadla moravskoslezského prezentovanou na 20. ročníku Festivalu ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR byl Král Ubu Alfreda Jarryho s podtitulem Panděro moci. Při prvním vnějším pohledu by se dalo inscenaci vskutku přiřknout několik výstižných podstatných jmen, tedy sex, drogy, móda, disco, peníze
, showbyznys, politika, moc a moc hovnisek. Charakterizují ji a v představení byly tematizovány nejvíce.
Pro mne však tato inscenace představuje mnohem víc. Je nesmířlivou a přesnou kritikou dnešní společnosti, vytahující pod světla reflektorů všechny neřesti a problémy odvěké, které popsal již Alfred Jarry, i současné, které byly Janem Fričem dosazeny či reinterpretovány. Poukazuje na ně velmi nevybíravě jejich enormním zveličováním či karikováním a diváka nutí tuto hromadu kýče, tupců i nejnižších lidských pudů a činností sledovat. Díky tomu však je příjemce těchto sdělení alespoň částečně přinucen k jejich identifikaci a pochopení. Já osobně jsem byla většinu času představení velmi pobavena, občas také velmi znechucena, ale pod tím vším jsem byla hlavně otřesena. Otřesena z vědomí, že to co se na jevišti odehrává, je, byla a bude realita obklopující naše existence.
Režisér inscenace Jan Frič jako by zapomněl na to, co již o této divadelní hře víme a vzbudil ve mně pocit jejího prvního čtení, při kterém se dostával až na samou podstatu jednotlivých slov, jejich významu i použití v dnešním světě. Výrazy jako „přefiknout krále“, „píšťalka“, „porcování medvěda“ nebo prostě „díra“ tak dostávaly zcela nové významy. Přitom však Fričovo pojetí nijak nepošlapávalo původní vyznění a poselství Jarryho textu. Je tu stále vulgární hamižný hulvát, který se dostane k moci a poté ji zneužívá, což je v této inscenaci spojováno i s aktuální českou paralelou. Ve chvíli, kdy televizní Hlasatelka Anna Cónová, jejíž postavu dopsal Frič s dramaturgem inscenace Markem Pivovarem, pronesla jednu z posledních vět představení, snad nikdo nemohl být na pochybách, co tím chtěl autor vlastně říci. Obsahovala sdělení ve smyslu: když byla Hromoslavem nastolena demokracie, lid si přímou volbou zvolil jako svého vládce Otce Ubu. Divák tak obdržel zpětný klíč, díky kterému dostává čtení díla daleko konkrétnější a apelativnější smysl. Celou inscenací procházejí motivy kulturního a sociálního života konzumní společnosti. Je zesměšňován bulvární tisk a televizní pořady, nejrůznější reality show, umění, náboženství i politický status.
Média a politika jsou nejsilnějšími východisky této inscenace. Kromě režie a herectví z nich čerpají kostýmy i scéna. Tou uvedl Nikola Tempír celou inscenaci do prostředí připomínající poslaneckou sněmovnu s mikrofony a velkými plazmovými obrazovkami, na kterých byl zobrazován název právě hrané scény, popřípadě jiné důležité i doplňující informace. Rovněž kostýmům Anny Forstové dominovala vládní uhlazenost v podobě obleků, mezi nimiž vyčníval „hippiesácky“ rozevlátý feťák Jiřího Sedláčka, který plynule procházel různými rolemi a Matka Ubu představovaná Ladou Bělaškovou ve výrazných žlutých šatech.
Postava Matky Ubu je zároveň nejaktivnější postavou celé inscenace, a pokud je zrovna na jevišti s Otcem Ubu, jehož hraje David Viktora, má svou energií i schopnostmi bezesporu navrch. Herectví je stylizované, korespondující s karikováním samotných postav i jejich světa a je nutno dodat, že v představení nebylo herce, který by svým osobitým profesionálním výkonem neposunul možnou výpověď představení ještě dál. Určitá stylizace podléhá také používání různých dokumentárně filmových postupů snímání postav kameramanem, který se během představení pohyboval na jevišti. Jeho záběry se promítaly na scénu či oponu divadla, čímž opět docházelo k tematizaci médií, politiky a showbyznysu. Hudba se nesla rovněž v tomto duchu. Převažovala disco hudba užívaná mimo jiné jako hudební doprovod velkolepých party Otce Ubu, ale zazněl například i Karel Gott, kterému nebyl přiřknut příliš pozitivní komentář.
Někdo by si mohl z představení odnést pouze skrumáž nejrůznějších nevkusných a neopodstatněných prvků a postupů, zbytečných scén, přes sílu vytvořených vtipů a provokace za každou cenu. Já jsem však neustále vnímala odůvodnění každého prostředku i znaku v ostré kritice a vymezení se vůči zvykům, konvencím a situaci současného světa, či naší krásné republiky. Dle mého nese důležitou výpověď, kterou není snadné ignorovat. Tím spíš, že tento nelichotivý posudek nás všech byl prezentován na jednom z jevišť povětšinou konvenčního a nepříliš provokativního Národního divadla moravskoslezského.
Národní divadlo moravskoslezské – Divadlo Antonína Dvořáka – Král Ubu, Panděro moci – Autor : Alfred Jarry. Český překlad: Prokop Voskovec. Režie: Jan Frič. Dramaturgie: Marek Pivovar. Scéna: Nikola Tempír. Kostýmy: Anna Forstová. Hudba k písni: Michal Sedláček. Úprava textu: Jan Frič, Marek Pivovar. Světelný design: Radko Orenič. Pohybová spolupráce: Kristýna Slezáková. Výběr hudby: Jan Frič. Korepetice: Jiří Šimáček. Inspicient: Marta Celárková. Text sleduje: Hana Heralová.
Premiéra 7. 4. 2016, 18:30 v Divadle Antonína Dvořáka. Psáno z reprízy 8. 12. 2016 uvedené v rámci 20. ročníku Festivalu ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR.
FOTO: archiv Národního divadla moravskoslezského
