Zpět na výpis článků

Šeptem o křiku Divadelní Flory popáté

Prvním bodem programu ve čtvrtek 23. května byla beseda ke středečnímu představení Maloměšťáků, jíž se kromě herců zúčastnil také umělecký šéf HaDivadla a současně režisér inscenace Ivan Buraj i dramaturg Matěj Nytra. Stejně jako bylo rozporuplné přijetí samotného díla, nesla se na vlnách rozporuplnosti také debata. Ta se od obhajování vlastní práce i mírného obviňování diváků a současného umění stočila k ekologii jako hlavnímu úkolu současného člověka a jednomu z témat inscenace. Hned na počátku diskuse se však odhalil možná hlavní důvod problematického působení představení, a totiž samotné přenesení realistické scénografie interiéru měšťanského domu do divadla stejného ražení. Nevynikla tak její absurdnost a „konstrukce“, jak tomu jistě je při jejím zasazení do blackboxu na domácí scéně HaDivadla. Nevyvolala tak žádaný kritický odstup od dění na scéně.

Moravském divadle jsme ještě téhož dne navštívili novinku souboru opery a operety. Mozartovo dílo Così fan tutte o nestálosti žen a podezřívavosti mužů se neslo v hravém a laškovně erotickém duchu. Tomu výraznou měrou přispěla pastelová scénografie veselých vzorů a cukrátek vycházející z rokokových „kudrlinek“ i herecké výkony, které opustily operní deklamaci a začlenily se do stylizované akce milostných hrátek a námluv. Vztahy žen a mužů byly středem zájmu také následující den, kdy jsme zhlédli poslední ze tří inscenací divadelního spolku Jedl Soukromé rozhovory, kde opět zářila tvář letošního ročníku Lucie Trmíková. Komorní kus o vztahu manželském, vztahu mileneckém, vztahu k sobě sama a vztahu k Bohu. Inspirováno bylo životem i tvorbou existencialisticky založeného Ingmara Bergmana, zprostředkováno skrze „etudy z manželského života“ a skrze hluboké či povrchnější soukromé rozhovory.

Dalším bodem programu byla derniéra činohry Moravského divadla Nebezpečné známosti režiséra Davida Šiktance, jenž vytvořil vlastní dramatizaci Laclosova románu. Příběh aktualizoval a zasadil do prostředí venkovského wellness centra, kde se k prostému nicnedělání schází soudobá vyšší třída. Na současnost odkazovaly také zmínky o „esemeskách“, Instagramu či uprchlících, s nimiž však nebylo zacházeno důsledně. Debata po představení se stočila právě k aktualizacím textu, jejichž deficit náležel dramaturgii. Jiným tématem debaty pak byl proces vypořádávání se s achronologickým vyprávěním inscenace, které kombinovalo současnost, vzpomínky a korespondenci a jež se tvůrcům podařilo publiku srozumitelně zprostředkovat.

Jednou z dlouho očekávaných událostí Divadelní Flory byl pro festival vznikající projekt Šepoty a výkřiky, kde exceloval či exhiboval zejména německý herec Franz Pätzold, jenž se mnohým neodmyslitelně vryl do vzpomínek při sledování představení Balkan macht frei, které bylo na Divadelní Floře k vidění před dvěma lety. Tentokrát zpřítomnil téma válek, zejména té první světové zprostředkované skrze dopisy padlých mladíků. Hnus, strach, láska a smrt – tím byl prodchnut proud asociací, který zároveň připomínal jednu velkou party. Nebyli jsme však pozváni do jejich extrémního i exkrementního světa a dění jsme sledovali nejčastěji „z druhé ruky“ zprostředkované kamerou. A to bylo možná dobře, jelikož jsme se pořád mohli domnívat, že dávka hnusu a trapnosti je pouze fikce, že se neděje doopravdy. Líbit se to ale věru nemá. Má to ale něco říct…? – Otázka, která se stále vznáší mezi trámy Jezuitského konviktu.


FOTO: archiv Divadelní Flory, Facebook Divadelní Flory

Poslední články autora

NORMA 2019: Den druhý

4+4 dny v pohybu 2019: Koncentrovaná exhibice za rohem

4 + 4 dny v pohybu 2019: Drásavý příběh o znečištění