Prvním bodem programu ve čtvrtek 23. května byla beseda ke středečnímu představení Maloměšťáků, jíž se kromě herců zúčastnil také umělecký šéf HaDivadla a současně režisér inscenace Ivan Buraj i dramaturg Matěj Nytra. Stejně jako bylo rozporuplné přijetí samotného díla, nesla se na vlnách rozporuplnosti také debata. Ta se od obhajování vlastní práce i mírného obviňování diváků a současného umění stočila k ekologii jako hlavnímu úkolu současného člověka a jednomu z témat inscenace. Hned na počátku diskuse se však odhalil možná hlavní důvod problematického působení představení, a totiž samotné přenesení realistické scénografie interiéru měšťanského domu do divadla stejného ražení. Nevynikla tak její absurdnost a „konstrukce“, jak tomu jistě je při jejím zasazení do blackboxu na domácí scéně HaDivadla. Nevyvolala tak žádaný kritický odstup od dění na scéně.
V Moravském divadle jsme ještě téhož dne navštívili novinku souboru opery a operety. Mozartovo dílo Così fan tutte o nestálosti žen a podezřívavosti mužů se neslo v hravém a laškovně erotickém duchu. Tomu výraznou měrou přispěla pastelová scénografie veselých vzorů a cukrátek vycházející z rokokových „kudrlinek“ i herecké výkony, které opustily operní deklamaci a začlenily se do stylizované akce milostných hrátek a námluv. Vztahy žen a mužů byly středem zájmu také následující den, kdy jsme zhlédli poslední ze tří inscenací divadelního spolku Jedl Soukromé rozhovory, kde opět zářila tvář letošního ročníku Lucie Trmíková. Komorní kus o vztahu manželském, vztahu mileneckém, vztahu k sobě sama a vztahu k Bohu. Inspirováno bylo životem i tvorbou existencialisticky založeného Ingmara Bergmana, zprostředkováno skrze „etudy z manželského života“ a skrze hluboké či povrchnější soukromé rozhovory.
Dalším bodem programu byla derniéra činohry Moravského divadla Nebezpečné známosti režiséra Davida Šiktance, jenž vytvořil vlastní dramatizaci Laclosova románu. Příběh aktualizoval a zasadil do prostředí venkovského wellness centra, kde se k prostému nicnedělání schází soudobá vyšší třída. Na současnost odkazovaly také zmínky o „esemeskách“, Instagramu či uprchlících, s nimiž však nebylo zacházeno důsledně. Debata po představení se stočila právě k aktualizacím textu, jejichž deficit náležel dramaturgii. Jiným tématem debaty pak byl proces vypořádávání se s achronologickým vyprávěním inscenace, které kombinovalo současnost, vzpomínky a korespondenci a jež se tvůrcům podařilo publiku srozumitelně zprostředkovat.
Jednou z dlouho očekávaných událostí Divadelní Flory byl pro festival vznikající projekt Šepoty a výkřiky, kde exceloval či exhiboval zejména německý herec Franz Pätzold, jenž se mnohým neodmyslitelně vryl do vzpomínek při sledování představení Balkan macht frei, které bylo na Divadelní Floře k vidění před dvěma lety. Tentokrát zpřítomnil téma válek, zejména té první světové zprostředkované skrze dopisy padlých mladíků. Hnus, strach, láska a smrt – tím byl prodchnut proud asociací, který zároveň připomínal jednu velkou party. Nebyli jsme však pozváni do jejich extrémního i exkrementního světa a dění jsme sledovali nejčastěji „z druhé ruky“ zprostředkované kamerou. A to bylo možná dobře, jelikož jsme se pořád mohli domnívat, že dávka hnusu a trapnosti je pouze fikce, že se neděje doopravdy. Líbit se to ale věru nemá. Má to ale něco říct…? – Otázka, která se stále vznáší mezi trámy Jezuitského konviktu.
FOTO: archiv Divadelní Flory, Facebook Divadelní Flory
