Zpět na výpis článků

Šeptem o křiku Divadelní Flory podruhé

V pátečním programu Divadelní Flory došlo z technicko-logistických důvodů ke změně titulu v programové linii Fokus: Korea. Divák však nebyl o nic ochuzen. Náhradu organizátoři zajistili více než dostačující – performance choreografky Lee Kyung-eun s názvem Two, v níž se hledají v kontemplativním modu odpovědi na vztah dvou bytostí. U představení si nešlo nevšimnout, že nedílnou součástí performance je práce se zvukem a dechem. Na debatě s choreografkou a tanečníky vyšlo najevo, že se snaží o hledání různých cest, jak následovat zvukové nuance, přičemž jejich tématem v této performance je především vztah mezi lidmi a hledání jeho druhé polovice. Prvotní inspirací však bylo hledání vztahu mezi hudbou a tancem, až posléze práce vykrystalizovala v onu univerzálnější ideu zabývat se vztahem člověka k člověku.

Diametrální kontrast následoval v Divadle hudby, kde byla uvedena „balkánská válečná komedie“ One Night Stand/Up! na motivy Andrijany Trpković, která poskytla režisérce Lucii Ferenzové materiál z vlastních zkušeností o válečném konfliktu. Důležitým zdrojem pak byla i kniha žurnalistky Vedrany Rudan obsahující nenahraditelný pohled ženy na válečný konflikt obecně. Tato one–woman show se zaměřila na zprostředkování závažného tématu nekorektním a cynickým humorem. Podobnou formu a téma shodou okolností zvolil i pravidelný (nejen) návštěvník z minulých let režisér Dušan D. Pařízek ve své premiéře Grossmanova románu Přijde kůň do baru ve vídeňském Burgtheateru, kterou snad jednou uvidíme i v programu Divadelní Flory. Dle slov Trpkovićové to na Balkáně z existenčních důvodů s divadlem není příliš slavné, ale místy se objevují sympatické snahy o bytové divadlo, jež mají logicky spíše terapeutické tendence.

Moravském divadle se na sklonku večera rozhostilo ticho a za pozvolného proudění obrazů nás choreografie Kim Sung-hoona provedla obrazovou performativní skicou na motivy Shakespearova Othella s názvem Green Eye, protože právě zelená barva má navozovat nejen duševní pohodu a příjemné pocity, ale naproti tomu v archetypální symbolice barev označuje barvu žárlivosti.

Sobotní program nabídl poslední performance z linie Fokus: Korea Complement z dílny uskupení Choi X Kang Project, která úzce pracuje s intermediálním rozměrem. Jejím zásadním partnerem je live kamera, která v závěru svým mnohovrstevnatým snímáním zosobňuje druhý choreografický scénář.

Večer pak patřil letošní tváři Lucii Trmíkové a inscenaci spolku JEDL a souboru 420people Pustina. Tato vizuální scénická báseň sleduje především dílo T. S. Eliota, z úst herců a kontratenora Jana Mikuška však zazní i kniha Kazatel. To vše v pestrobarevném obalu s rozjímavým obsahem. Na besedě po představení jsme se dozvěděli pár zásadních informací. Nebeský a jeho výtvarnice jsou jako jedno tělo. Lucie Trmíková vytváří nejen kompilaci textů a výsledný scénář, ale stává se v tvůrčím procesu i dramaturgem. Choreograf Václav Kuneš a režisér Jan Nebeský pak nejsou jen loutkovodiči, ale oba poskytují svobodu všem složkám inscenování rovnocenně.


FOTO: archiv Divadelní Flory

Poslední články autora

Pražský divadelní festival německého jazyka 2019: Misantrop podle pravítka

Palm Off Fest 2019: Napravo, nalevo

Donkichotství jako nemoc