Poslední říjnový den navštívila Katedru divadelních, filmových a mediálních studií v Olomouci v rámci projektu REACTOR světelná designérka Pavla Beranová. Po besedě ve Filmovém sále jsme se potkaly na krátký rozhovor.
Na besedě jste mluvila převážně o tom, co všechno obnáší práce okolo lightdesignu a na co všechno musí technici, osvětlovači a profesionální lightdesignéři myslet. Já bych se Vás ale chtěla zeptat, jak jste se k této profesi vůbec dostala?
Původně jsem chtěla studovat divadelní režii. Ten nápad se ale zrodil těsně před tím, než jsem odešla na střední školu do Francie, kde jsem si vybrala specializaci na fyziku a chemii. Divadlo jsem si zapsala jako nepovinný předmět, i když to mnohým připadalo zvláštní, a tři roky se v něm vzdělávala. Nakonec jsem se našla ve světelném designu, který divadlo s fyzikou propojuje. Chtěla jsem ten obor studovat i na vysoké škole v Lyonu, ale brali studenty až po dvou letech od maturity. Nastoupila jsem tedy do Divadla Archa v Praze s tím, že se později vrátím do Francie. A výsledek byl, že jsem tam zůstala osm let.
Takže jste to jako oficiální obor nestudovala?
Ne. Vystudovala jsem Evropská studia a Žurnalistiku na Masarykově univerzitě a Kurátorská studia na UMPRUM. Mezitím jsem neustále pracovala v divadle nebo jako světelný designér pro různé taneční skupiny. Také jsem absolvovala několik stáží v zahraničí. Naposledy v Belgii, kam jsem odešla po magistru a zůstala jsem tam jako světelný designér ve studiu ACT lighting design. Můj obor jsem tedy nikdy nestudovala, ale naučila jsem se spoustu věcí za chodu.
Na přednášce jste se zmínila, že teď učíte lightdesign na JAMU…
Ano, teď se tam už druhý rok snažím učit lightdesign a jsem ráda, že se nějaké vysoké škole podařilo tento obor akreditovat. Ve skutečnosti ještě nemám moc tendence „učit“, ale nedá se nic dělat, světelných designérů je prostě málo…
Máte někdy potíže ve své tvůrčí činnosti, že se třeba úplně zaseknete? Kde potom hledáte inspiraci?
Všichni se někdy zasekneme. Josef Svoboda říkával něco ve smyslu: „Když nemáš nápad, dělej řemeslo.“ Takže když se to náhodou stane, dělám řemeslo a on ten nápad časem přijde. Ale jinak čerpám inspiraci z okolního světa: světla v přírodě, ve městě, všímám si různých světelných situací. Také z výtvarného umění nebo z filmu. Pro mě je zásadní neustále hledat nové zdroje inspirace: dívat se kolem sebe, chodit na výstavy nebo za architekturou. Nechat si na to čas. Ale také je pravda, že čím víc člověk pracuje, tím víc se inspiruje i pro další inscenace.
Na besedě jste přiznala, že vás v poslední době nejvíce baví spolupracovat s tvůrci současného tance. Co máte teď v nejbližší době v plánu?
Právě mám rozpracované tři věci. Možná vlastně čtyři, protože ráda pracuju hodně dopředu. Na konci ledna bude premiéra inscenace Summa, což je duet pro dva tanečníky za doprovodu oktetu cellistů s hudbou Arvo Pärta. Další projekt, Peera Gynta, budu dělat s holandsko-japonskou umělkyní a skladatelkou Tomoko Mukayamou, která pracovala i s Jiřím Kyliánem. Premiéra bude v září v Amsterdamu. No a nedávno jsem začala pracovat s maďarskou tanečnicí Ritou Góbi, která se občas vyskytne i v Čechách. S tou budu dělat duet s názvem Vibrations. Premiéra je naplánována na únor v Budapešti. Je to taková hodně organická záležitost a jak už název napovídá, půjde tam o drobné, až neviditelné vibrace.
Hledáte ve světle nějaké významy? Má pro vás nějakou symboliku nebo jen dotváříte atmosféru na jevišti?
V některých inscenacích mají světla vyloženě symbolickou roli, v jiných vznikají čistě na základě pocitu. Světlo může buď vyjadřovat emoci nebo nést nějaký význam. Ale může plnit i obě role najednou. Například v inscenaci Paradise Lost, kterou jsem ukazovala na přednášce, mělo skoro každé světlo svůj význam. Třeba úzký paprsek, který přicházel diagonálně do scény, měl vyjadřovat jakýsi božský zásah, zatímco jiné světlo jsme pojmenovali doslova ‚Nietsche light‘, protože mělo takovou nihilistickou rovinu. Samozřejmě je třeba to brát trochu s nadsázkou.
Chtěla byste se někdy více zabývat i operou? Protože sama jste přiznala, že jde svým způsobem o takový vizuální koncert…
Určitě bych si to ráda ještě párkrát vyzkoušela. Už jsem pracovala na opeře Penthesilea od současného francouzského skladatele Pascala Dusapina, pro kterou jsem společně s fotografkou Mirjam Devriendt vytvářela projekce. Byla to pro mě skvělá zkušenost a moc se mi ta práce líbila. A také mě vyzvala režisérka Magdaléna Švecová, abych se podílela na opeře Nápoj lásky v Mahenově divadle v Brně. To byl také skvělý zážitek, i když opera je složitá a v českých podmínkách je na ni chronicky málo času. Můj sen je dělat představení v nějakém velkém operním domě, s režisérem, se kterým se dobře pracuje.
A máte nějaký konkrétní režisérský sen?
Ráda bych ještě něco udělala s Magdou. A určitě by bylo skvělé pracovat na opeře s Davidem Radokem, ten má ale vlastní, velmi zkušené designéry. Také bych si ráda vyzkoušela velkou scénu s choreografem Samirem Calixto, protože vím, že má v tomto směru značný potenciál. A podobně to cítím u Thierryho Mousseta, režiséra, se kterým jsem se potkala u opery Penthesilea, kde dělal asistenta režie. Od té doby spolu občas pracujeme na činohře, ale kdyby udělal operu, byla by to jistě působivá inscenace. Také bych se ráda potkala pracovně s Jiřím Kyliánem. To ale patří opravdu spíše do kategorie snů. Momentálně se těším na spolupráci s Annou Petrželkovou na Mozartově Cosi fan Tutte, opět v Brně.
FOTO: nationalstore.be, archiv Pavly Beranové
