Petr Kubes je předním hercem Moravského divadla Olomouc, který se mimo jiné věnuje rozhlasové tvorbě, čtení audioknih, a dokonce spolupracuje s Katedrou bohemistiky. V současné době exceluje v rolích jako je Cyrano z Bergeracu nebo Valmont v Nebezpečných známostech. Bylo jej možné vidět také jako Salieriho, Prospera či Wolanda. Co všechno stojí za jeho úspěchy? To prozradil v následujícím rozhovoru.
V této sezoně měly premiéru dvě inscenace, v nichž ztvárňujete hlavní roli. Nejprve to byl Cyrano z Bergeracu, poté Valmont z Nebezpečných známostí. Zůstaňme chvíli u Cyrana. Jakým způsobem tuto roli vnímáte?
Za Cyrana jsem velmi vděčný. Ani jsem netušil, pro kolik lidí je to jedna z jejich nejoblíbenějších her. A těší mě, že si mohu tento velký příběh na jevišti prožít. Je to nádherná hra, nedokážu říct, který z monologů a výstupů mám nejraději, všechny jsou doslova strhující – je v nich neskutečný cit, láska, vtip, vzdor, hrdost a čest – zkrátka všechno, co je nám vlastní a hluboce lidské.
Neměl jste zpočátku strach, že to bude náročné? Přece jen šermovat na jevišti a zároveň pronášet Vrchlického verše není jednoduchá záležitost.
Když mám možnost hrát ve velkých – stále živých hrách ‒ nepřemýšlím o tom, do jaké míry to bude těžké. Snažím se pracovat, jak nejlépe umím. Postupně si vytvářím představy o ději, postavách a situacích. A protože takovéto hry mají v sobě mnohoznačnost, je jejich zkoušení mnohdy velmi napínavé a touha pokusit se je správně přečíst, rozluštit, je pak pro herce tím, co ho může poponést v jeho práci zase někam dál. A to je nabídka, která se neodmítá, a už vůbec z ní nemám strach, jsem za ni rád.
Jak probíhaly nácviky šermířských soubojů?
Většina mých kolegů, kteří vystudovali divadelní fakultu nebo konzervatoř, měla šerm na škole jako předmět. Takže šlo o to, abychom si ujasnili některé šermířské postupy a zvyklosti doby, v níž se náš Cyrano odehrává a samozřejmě bylo nutné naučit ty ostatní, co nikdy nešermovali, zacházet se zbraní či kordem tak, aby to vypadalo věrohodně a aby se nikdo nezranil. Pro všechny se uspořádalo třídenní soustředění v Křelově, které bylo takovým základním „bojovým výcvikem“ a samozřejmě zpestřením před začátkem samotného zkoušení.
Když přejdeme k postavě Valmonta v inscenaci Nebezpečné známosti. Jaký máte názor na moderní a netradiční zpracování olomoucké inscenace?
Nemám potřebu tvorbu za každou cenu nazývat slovy, jako je moderní nebo netradiční. Je pro mě důležité, aby ke mně promlouvala nebo aby za ní bylo nějaké sdělení, něco, co mě může zasáhnout či oslovit. Můj učitel, pan režisér Luboš Pistorius, mluvil vždy o klasickém ve smyslu nadčasovém. Myslel tím to, co nám klade otázky a bude svou výpovědí živé a aktuální vždycky. To znamená, že pokud jsou témata, o kterých se v inscenaci Nebezpečné známosti hraje, vztahová a herci jsou schopni je na jeviště přinést, pak prostředí a epoch, do kterých se mohou zasadit, je nekonečné množství.
Diváci Vás ale znají spíše z tragických rolí. V Olomouci hrajete pouze v jedné komedii – Central Park West od Woodyho Allena, tak proč tak málo komických rolí?
Za tu dobu, co působím v divadle, jsem hrál ve spoustě komedií. Náhodou to tak vyšlo, že jsem v posledních letech ztělesňoval spíše „rozervané“ typy. Ale já naopak na komediích „vyrostl“, protože jsem po dokončení školy dlouho jezdil s Ivou Janžurovou a účinkoval v představeních, která si společně s jejím dlouholetým životním partnerem Stanislavem Remundou napsali nebo upravili.
Pokud byste se měl zaměřit na olomoucké publikum, lze pozorovat nějaký vývoj? Změnilo se něco za tu dobu, co působíte v Moravském divadle?
Mám dojem, že dnes divák víc cítí, že si může vybrat. V Olomouci vzniká spousta projektů, představení, jsou tady pořádány festivaly. To všechno má šanci najít si svého diváka a svůj okruh příznivců. Vnímám to jako jakousi otevřenost, svobodu, puls, jako prostor, který mi v současnosti může poskytnout větší zpětnou vazbu než kdykoliv jindy.
Přejděme ale k Vašim divadelním začátkům. Jaká byla Vaše cesta k divadlu?
O tom jsem už mnohokrát mluvil… Určující a podstatné bylo mé setkání s osobnostmi na divadelní fakultě, jejichž tvůrčí svět mě natolik přitahoval a měl na mě takový vliv, že se na něj dodnes snažím navázat.
Přece jen, jak vzpomínáte na své první představení?
Na úplně první představení budu vždycky vzpomínat jako na jedno z nejhezčích. Stojíte na jevišti a mezi diváky sedí spousta lidí, na nichž vám záleží. Je to chvíle očekávání a taky velká slavnost. Hráli jsme Lásky hru osudnou od bratří Čapků a bylo to ještě v budově starého DISKu v roce 1993. Vím, že to bylo v dubnu, protože mám schovanou knížku s věnováním od pana Pistoriuse. A vše bylo umocněné tím, že pedagogický dozor měl pan Jiří Adamíra.
V Moravském divadle působíte od roku 2003. Jak jste se k tomuto angažmá dostal?
Režisér Peter Gábor mi tehdy nabídnul, jestli bych nechtěl hostovat v inscenaci Ifigenie v Aulidě. Roli Meneláa jsem alternoval s Adrianem Jastrabanem, který už v té době odcházel do Prahy, a tak jsem se domluvil, že nastoupím do plného angažmá. V té době jsem potřeboval mít pocit, že dělám kontinuální práci, která mě zajímá a nějakým způsobem se může vyvíjet. A tak, když přišla nabídka z olomouckého divadla, rozhodl jsem se jít právě tímto směrem.
Od svého nástupu do Moravského divadla jste si zde zahrál řadu velkých rolí jako Hamlet, Prospero, Salieri. Jak na tyto role vzpomínáte a chtěl byste si nějakou roli zahrát ještě jednou?
Vzpomínám na ně rád na všechny. Zcela jistě ovlivnily mé myšlení. Kdybych měl tu možnost, většinu z nich bych si bez váhání zahrál znovu. Bohužel, počet repríz byl u některých inscenací velmi nízký. Zahrát si Stavitele Solnesse třináctkrát je velká škoda. Teprve postupem času mi vytanula spousta otázek, na které bych si chtěl odpovědět a které bych mohl na jevišti realizovat, ale bohužel už nebyl čas. Ale snažím se ve své práci vždy navazovat tam, kde jsem předtím skončil.
I přes to, že jste hrál řadu velkých rolí, máte ještě nějakou vysněnou, kterou byste si chtěl zahrát?
Vysněnou roli jsem nikdy neměl, ale věřím, že mě budou potkávat hezké a zajímavé příběhy, jako tomu bylo doteď.
Jak se na své role připravujete? Změnila se nějak Vaše příprava od začátku kariéry?
Čím jsem starší, tím se snažím být připravenější, abych se mohl víc soustředit na samotné zkoušky. Ne každému se poštěstí mít takové nádherné role. Vážím si toho, že mám tímto způsobem možnost dozvědět se o sobě a o světě, ve kterém žiji, něco nového. Dříve jsem čekal na to, že mi spoustu věcí někdo naservíruje na stříbrném podnose. Dnes vím, že je potřeba hlavně vlastní úsilí a ochota věci zkoumat, přehodnocovat a vidět je znova a znova.
Věnujete se také rozhlasové tvorbě a čtení audioknih. Namluvil jste například knihy jako Modré stíny, Syn, Bratr nebo také poněkud kontroverzní knihu Boss Babiš. Jak jste se k této práci dostal?
Budovy Moravského divadla a Českého rozhlasu jsou tady hned vedle sebe, a tak jsem se poměrně rychle po svém příchodu do Olomouce dostal k práci s mikrofonem. Režisér Michal Bureš mi dával stále více příležitostí a naše spolupráce se později rozšířila i na nahrávání audioknih. První naší společnou audioknihou byl Nesbøho Syn a mám radost, že měla a stále má podle ohlasů úspěch. Z dalších audioknih jsme v současné době dotočili s Pavlou Gajdošíkovou detektivku Ďáblův spár a právě teď vyšla má nahrávka knihy Joakhima Zandera Bratr.
Posloucháte potom hotové dílo?
Lhal bych, kdybych řekl, že neposlouchám nikdy nic z toho, co jsem nahrál. Zpětně si občas poslechnu některé rozhlasové hry nebo příběhy, třeba jen z nostalgie kvůli skvělým a velkým hercům – kolegům, se kterými jsem měl tu vzácnou možnost natáčet. U audioknih si někdy pustím některou z kapitol, která mě bavila už při čtení ve studiu. Třeba v Synovi je to kapitola 23.
Také spolupracujete s Katedrou bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jak Vás baví práce se studenty?
Během mých studií na DAMU jsem působil jako asistent na právě vzniklé katedře Autorské tvorby a pedagogiky, kterou založil pan doktor Ivan Vyskočil. Mám rád tvůrčí atmosféru mezi mladými lidmi, a proto jsem přijal nabídku doktora Petra Pořízky z olomoucké Katedry bohemistiky. Tato spolupráce začala Letní školou slovanských studií – kdy mě oslovili, jestli bych s cizinci nedělal divadelní workshop – a pokračovala hodinami editací zvuku v rámci letních a zimních semestrů UP.
Na DAMU mě učila paní Ada Fryntová, manželka Emanuela Frynty. Ovlivněna tvorbou svého muže nám předávala nezaměnitelným a kouzelným způsobem poselství generace takových spisovatelů jako byli Hrabal, Poláček nebo Němec. Pro mou hereckou práci bylo setkání s paní Fryntovou, když teď pominu ostatní pedagogy, na které s láskou vzpomínám a kterým vděčím za mnohé, naprosto zásadní. Proto chci o její „metodě“ mluvit i se svými žáky v hodinách editací, protože mi přijde důležitá nejen z hlediska herectví, ale umožňuje uvědomit si obecně velký význam práce se slovem.
Jak trávíte volný čas, když zrovna nepracujete?
Přiznám se, že moc volného času nemám. Ale na druhou stranu, to, co dělám, na čem pracuji, je v tuto chvíli bezesporu neoddělitelnou součástí toho, co žiji. Tak jsem si to sám nastavil. A když už toho mám opravdu nad hlavu, tak zdrhám do Portugalska. Ale to se o mně ví…
FOTO: archiv Moravského divadla Olomouc
