Zpět na výpis článků

„Každá role mě někam posune,“ říká Bořek Joura

Bořek Joura – olomoucký rodák, absolvent pražské DAMU a velmi talentovaný divadelní a filmový herec. V rozhovoru zavzpomínal na své divadelní začátky, představil tvorbu souboru 11:55, a také se zmínil o natáčení historického seriálu První republika.

Po maturitě na Slovanském gymnáziu v Olomouci jste se rozhodl divadlu věnovat profesionálně a začal jste studovat na pražské DAMU – Katedru alternativního a loutkového divadla. Co bylo Vaším prvotním impulsem dát se touto cestou? Máte v rodině nějaké „divadelníky“?

Asi nějaký můj exhibicionismus. Jinak v rodině nikoho od divadla nemám. Líbí se mi taková moje fráze, že mám rodiče ze slabikáře – táta je hasič a máma pošťačka. Poprvé jsem navštívil divadlo na základní škole, potom jsem chodil do skautu a byl jsem v loutkovém divadle Kašpárkova říše. Řekl jsem si, že bych to chtěl také zkusit. Přišel jsem za nimi po představení a zeptal jsem se, jestli bych tam nemohl něco dělat, tak jsem začal u divadla jako „otáčeč kulis“.

Vzpomínáte na své divadelní začátky? Jaká byla Vaše první role?

Ve školce jsem hrál Lištičku v Budulínkovi, ale když jsem chodil do „dramáku“, tak si nejvíce vybavuji roli nějakého milovníka. První větší role byl kouzelník Arnoštek v inscenaci Rozmarné létoDivadle Tramtarie.

Studoval jste na Katedře alternativního a loutkového divadla, proč jste si vybral zrovna tuto katedru. Věnujete se loutkám pořád?

Vybral jsem si všechny tři katedry, které byly v republice. Bylo mi jedno, na jakou se dostanu. Nakonec jsem se dostal na „alternu“, což ale zpětně hodnotím jako to nejpozitivnější, co se mi mohlo stát. Je to nejblíže tomu, jak vnímám divadlo.  S loutkami už nedělám aktivně, i když jsem teď kamarádovi, který se hlásil na DAMU, pomáhal s přípravou. Loutky jsou technicky hodně náročné a v našem souboru, který máme, se jimi moc nezabýváme.

V Olomouci je možné Vás vidět v Divadle Tramtarie ve stále vyprodané inscenaci Kabaret nahatý Shakespeare. Jaký máte názor na tohle netradiční zpracování pěti Shakespearových her?

Nemám žádný problém se zpracováním, jelikož je pro mě divadlo především hravý útvar. Myslím si, že to může sloužit jako forma seznámení se s Shakespearem. Když jde člověk nejprve na naši inscenaci a nic o tom prakticky neví, tak si ho nějak osahá a zjistí, že ačkoliv se ve školách neustále vykládá, jaké je to velké divadlo, tak potom může zjistit, že ta témata jsou svým způsobem běžná. Geniální je jazyková úprava, ale zápletky jsou od antiky de facto pořád stejné.

Proč si myslíte, že je tato inscenace mezi diváky tak populární?

Asi tím, jak je to hravé. Otevřeně tam na sebe reagujeme a některé scény se vždy improvizují. Žádné podobné představení Divadlo Tramtarie nemá, které by bylo tak otevřené improvizaci.

Jak již bylo zmíněno, s Divadlem Tramtarie jsou bezpochyby spojeny Vaše divadelní začátky. Účinkoval jste v inscenacích Pes, noc a nůž, Taxi vinylRozmarné léto. Na kterou roli nejčastěji vzpomínáte?

Asi na Arnoštka v Rozmarném létě. Byla to první role, a tím pádem vstup do nového světa. V inscenaci Taxi vinyl jsem měl dvě role, ale bavila mě jen jedna z nich – to byl syn ministra. Na představení Pes, noc a nůž vzpomínám s rozporuplným pocitem, protože si myslím, že tenkrát jsem na tu roli byl ještě hodně mladý a dnes bych si ji asi užil víc. Hrál jsem tam v sedmnácti nebo v šestnácti a nemyslím si, že jsem to úplně obsáhl.

Chystáte v současné době nějakou spolupráci s Divadlem Tramtarie?

Asi ne. V Praze máme soubor, který se jmenuje 11:55 a rozhodl jsem se, že chci nejvíce energie investovat právě tam. Jsme spolužáci z DAMU a stmeluje nás to, že do toho máme všichni chuť. Když by tenhle aspekt vyprchal, tak se to celé rozpadne. Myslím si, že věci, které děláme jsou kvalitní a dělám je hrozně rád. Celý náš zkušební proces je založený na improvizaci – veškeré věci, které se objevují v představeních se nejprve improvizovaly na zkouškách. Dostaneme zadání a na dané téma se potom improvizuje.

V Olomouci je Vás také možné vidět v Divadle na cucky v inscenaci Mate, která pojednává o životě na kolejích. S Viktorem Zavadilem zde ztvárňujete typické vysokoškoláky. Je pro Vás tato role určitým způsobem nostalgická?

Teď už moc ne, ale při zkoušení byla hodně. Zkoušeli jsme to rok a půl zpátky, a to už jsem začal zapomínat, jaké to na výšce bylo. Začal jsem se soustředit na normální život, ale díky této inscenaci jsem se do toho zase vrátil.

Přejděme k filmové tvorbě. Účinkoval jste v několika filmech a seriálech, mimo jiné ve druhé řadě seriálu První republika, kde ztvárňujete roli Vojty Toufara. Nyní Vás bude možno vidět i ve třetí řadě. Jak jste se k této roli dostal?

Režisér s castingovou režisérkou se byli podívat v Disku na naše absolventské představení Hodní chlapci. Druhý den mi volali, jestli nechci přijít na casting, že už jsem v užším výběru. Přišel jsem a byli tam ještě další tři kluci. Roli jsem dostal, jenže mi bylo oznámeno, že jsou problémy s natáčením, že se nezačne natáčet hned a že si pár let počkám. Počkal jsem přesně tři roky, a pak se mi ozvali. Opět jsem ale musel projít castingem, který jsem znovu vyhrál a roli konečně dostal.

Věděl jste na začátku, do čeho jdete a jak probíhá natáčení historického seriálu?

Na první řadu jsem se díval, abych věděl, o čem to je. Znal jsem formu, ale neznal jsem obsah. Byla to první velká role. Všechno, co jsem hrál předtím, byly tak tři natáčecí dny a tady jsem jich měl najednou hodně. Jinak natáčení historického seriálu je parádní. Stáli jsme vedle historických aut, kostýmů atd. Pořád se to mlží, aby to mělo takový tajemný nádech a je to skvělé.

Nebál jste se hrát po boku „velkých hereckých hvězd“, jako je Jiří Vyorálek, Svatopluk Skopal, Kristýna Boková a další?

Měl jsem z toho strach. Mezi herci obecně je docela drsný humor. Záhy jsem ale zjistil, že humor je drsný, ale dokážeme si profesně vyjít vstříc. Myslím si, že mít v tomhle ohledu nějaké manýry je úplně zbytečné, protože to neprospívá konečnému výsledku.

Také hrajete ve filmu Pláč svatého Šebestiána, který se odehrává ve středověku. Prozradíte něco o své roli a natáčení příběhu z dávné historie, ze 13. století?

Hraji tam postavu, která se jmenuje Beck. Celé je to protknuté 13. stoletím ve smyslu víry. O tom, co s sebou nese nenávist, když se jí dá volný průchod. Nechci toho moc prozradit, ale moje postava se na těch zvěrstvech také podílí. Byl to autentický středověk se vším všudy. Měli jsme tam profesionály z řad historických šermířů a chodili jsme v kompletních středověkých kostýmech.

Které odvětví Vás baví více? Divadlo, nebo film?

Mě baví oboje. Ve filmu, když něco pokazím, tak to můžu opakovat například sedmkrát, potom se to povede a je to skvělé. V divadle si tohle dovolit nemůžu. Na druhou stranu v divadle je obrovský fakt toho, jak je to „živé“. Diváci tam sedí a každé představení je trochu jiné, protože pokaždé reagují jinak.

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Každá role mě někam posune. Teď jsme měli premiéru se 11:55, která se jmenuje Pravda o 17/11, tak mě to zase posunulo ve společenském rozhledu. Ale jinak asi První republika.

Jaký je Váš pracovní sen?

Na divadle bych si chtěl zahrát jednou Ivanova – člověka, co má pocit, že promrhal svůj život. Četl jsem to v patnácti nebo v šestnácti a tenkrát mě to hrozně oslovilo. A jinak bych si chtěl zahrát ve filmu se svým bráchou, protože je taky herec.

Máte nějaký herecký vzor?

Na gymplu jsem tvrdil, že to je Michal Švarc. On je to teda pořád, akorát jsem ho strašně dlouho neviděl, takže bych ho rád viděl. Ale jakýkoliv český herec, který je špička, je vlastně vzor. Chtěl bych si zahrát se všemi, protože mám pocit, že by mi to vždycky hodně dalo. Není to o tom, že by měli nějaké „spešl triky“, ale nějak z nich nasávám koncentraci, profesionalitu a uvolněnost, která je před kamerou vlastně to nejdůležitější.

Chodíte do divadla také jako divák?

Chodím, ale měl bych chodit víc. Hodně chodím do Divadla Tramtarie a v Praze jdu jednou za měsíc taky na kamarády, protože mě zajímá, co dělají moji vrstevníci. Vždy, když tam sedím, tak mě strašně štve, že si nemůžu zahrát s nimi. To je jeden z důvodů, proč chodím do divadla málo. A za druhé, to je asi nešvar všech divadelníků, jak člověk dělá divadlo pořád, tak vlastně chce večer dělat něco jiného než se dívat zase na divadlo.

I když je Vás možné vidět spíše na menších divadelních scénách, nechtěl byste si někdy zahrát na „velkém jevišti“?

Ten Ivanov se s tím vlastně pojí, protože je to role na „velké jeviště“. V Praze v Rubínu jsem hrál čistě činoherní představení, kde nebylo nic alternativního. Dostali jsme text, byl to „remake“ Dámy s kaméliemi a hrál jsem tam hlavní roli. Na to představení jsem se vždycky těšil. Bylo se super lidmi a na malém jevišti, což bylo o něco civilnější, tak tím se to asi lišilo. Můj sen je zahrát si v Národním divadle, abych mohl konečně svému profesorovi z gymplu poslat lístky. On pokaždé, když mi dělal nějaký ústupek v rámci docházky nebo klasifikace, říkal, že za to očekává lístky do „národního“, tak bych mu to chtěl splnit.

Chtěl byste si zkusit také roli režiséra?

Chtěl, ale mám z toho strach, že by z toho vyšel „brutální blábol“ a asi to nezjistím, dokud to nezkusím. Nedovedu si to moc představit. Asi bych potřeboval silné téma, které zajímá hlavně mě. Vlastně je to stejné, jako když se říká: jestli chcete napsat knížku, kterou budou lidi číst, tak napište, co byste chtěli číst sami.

Můžete prozradit, na čem aktuálně pracujete a co chystáte na příští sezonu?

Chtěl jsem pomáhat kamarádce s bakalářskou prací na FAMU, což bohužel nevyjde, protože mi nejvíce času zabírá První republika. Zbývají nám necelé tři měsíce, aby se to dokončilo, takže na to se nejvíce soustředím. V divadle jsme měli pár dní zpátky premiéru, takže teď se budeme soustředit jen na drobné akce. Máme také rádio, které se jmenuje 23:55. Vysílá jednou měsíčně na Českém rozhlasu Vltava. Dále budeme připravovat moderování ledního hokeje. To je taková naše „guerillová akce“, protože máme rádi hokej, tak ho moderujeme po svém. Pak budou nějaké festivaly a improvizace. Co se týče příští sezony v souboru 11:55, jelikož se zabýváme současně společenským děním, tak témata máme. Spíš řešíme, kdo to bude režírovat.


FOTO: archiv Divadla Tramtarie, archiv Divadla na cucky, Foto ČT

Poslední články autora

Na Rodinnou slavnost? Pozor, jen pro odvážné

Psycho v Tramtarii