Představení MATE je dějově i tvarově zcela nejednotné a útržkovité, přesto ho můžeme pokládat za všeříkající výpověď o životě mnohých dnešních vysokoškoláků. Divákům jsou servírovány prostřihy událostí z dob studií dvou spolubydlících, kteří se nejprve vůbec neznají, ale postupně se z nich stávají přátelé na život a (málem) na smrt. Představovány jsou scénky (jak) ze života, a to s patřičným humorem, bez jehož velké dávky živobytí na kolejích nepřežijete. Spolubydlící Bořek a Viky mají onoho nezbytného humoru víc než dost a všechny menší i větší problémy řeší konstruktivním „aha, tak nezajdeme na pivo?“
Ač se dílko otevřeně hlásí k tomu, že je inscenace o dnešních vysokoškolácích a jim je také určena jako divákům především, nevyvarovává se mnohých zažitých a přežitých smyšlenek. S některými z nich autoři dále cíleně pracují, jiné přehlížejí a berou za své. Inscenace zobrazuje dnešní studenty jako permanentní pařiče, co si radši koupí v hospodě pivko, ačkoliv ví, že budou až do doby, kdy jim rodiče pošlou kapesné, snídat, obědvat i večeřet chleba s hořčicí, protože párky došly, na zkoušky chodí s opicí a se sluchátkem v uchu a občas se na balkoně kolejního pokoje zhulí jak papriky. Ačkoliv je to skutečnost u mnohých neplatná, je použití tohoto stereotypu v komediálním dramatu pochopitelné. Ani diváky by přece nebavilo hodinu a půl čučet na dva kluky válející se na kolejním pokoji v knížkách!
A právě ten jeden 
malý krcálek na kolejích, s patrovou postelí pro dva nocležníky, koupelnou miniaturních rozměrů a s trvanlivými potravinami uchovávanými v zavařovačkách, protože kuchyňka s lednicí je daleko, je jediným divákům zobrazeným světem protagonistů, který spoluutváří vztah mezi hrdiny a ovlivňuje jejich chování. Scéna samotná a kulisy hrají v MATE podstatnou roli. Pozornost na jevišti váže patrová postel sestavená z kovových tyčí a dřevěných prken, stejně jako zavařovací sklenice, v nichž ukrývají obyvatelé pokoje všechno své jmění – od cigaret a včerejšího oběda od maminky po kalkulačku a barevné propisky. Prostředí, které na vás jako na diváka působí cize, nevlídně, stroze a odosobněně, stejně jako když poprvé vstoupíte do pokoje, který vám přiřadí kolejní rada, a tam na palandě leží člověk, kterého vám za společníka po dobu vašeho studia vybrala kolejní rada. Ale i ten se vám může stát výborným kamarádem, co vám občas skočí pro cigára, ohřeje párky na večeři, pokud budou, a bude měnit bažanta, až budete mít zlomenou nohu a nebudete moci chodit.
Mezilidské vztahy jsou zobrazeny v komediálním kusu poměrně povrchně, projevy hlavních hrdinů jsou často až podezřele klidné a jakoby bez emocí, působí cool a nad věcí, aby byla zachována správná image, ale v nitrech postav dochází k nejednomu nervovému kolapsu, jak dokládají nahlas vyřčené myšlenkové pochody studentů. Tyhle vnitřní monology osvětlují ne vždy jasné a logické chování kluků, pomáhají divákovi v orientaci v příběhu a v hlavách postav a zároveň kontrastují s pasážemi výhradně dějovými.
Ačkoliv studentský život je podle MATE evidentně nelehký a Viky s Bořkem se obzvlášť nezastaví, přesto si po standardní době studia převezmou svůj zasloužený diplom. Ten by zasloužili i jejich herečtí představitelé Bořek Joura a Viktor Zavadil, kteří se v rolích sympatických vysokoškoláků překonávají natolik, že je těžké určit, nakolik jsou to oni a nakolik hrají. Zvlášť když z vyjádření režisérky Silvie Vollmannové víme, že text hry byl inspirován vlastními zážitky tvůrčího týmu.
Hra MATE si nehraje na nic víc, než je. A přesto, nebo právě proto, budete odcházet příjemně pobaveni, s přáním taky občas zajít s kamarádem na to jedno orosené.
Divadlo na cucky – MATE. Režie: Silvia Vollmannová.
Premiéra 4. října 2016, recenze z premiéry.
FOTO: Facebook
divadla.
