9. listopadu 2016 proběhl v divadelním sále K3 na Konviktu první ze dvou komponovaných večerů, který vznikl ve spolupráci Katedry divadelních a filmových studií Univerzity Palackého a Janáčkovy akademie múzických umění, konkrétně Ateliéru fyzického divadla. Večer se skládal ze dvou autorských absolventských představení. Ráda bych uvedla, že já osobně nejsem žádný přeborník přes fyzické divadlo a tak tato recenze bude mít veskrz intuitivní a impresionistický ráz.
První představení večera byly Monochromy Tomáše Janypky. Na scénu, kde leží pouze jedno nadměrné bodové světlo, přichází muž v značně použitém, místy roztrhaném, oblečení s kbelíkem a mopem v ruce. Nezačíná ale, jak by se dalo očekávat, uklízet. Je zcela zaujat světlem. Bere si jej do rukou a prochází jevištěm. Světlo se průběžně rozsvěcuje a zhasíná, ve mně tento jev evokoval světlo na fotobuňku, kterou asi všichni nejlépe známe z veřejných toalet. To je efektní nápad, jak s minimem rekvizit vytvořit iluzi prostředí, v kterém se uklízeč pohybuje, nicméně v jistých momentech, kdy se intervaly prostřihů světla stupňují, to začíná být nepříjemné zdravému člověku, nehledě na to, že na tento jev, jež se konečným efektem přibližuje stroboskopu, není upozorněno nikde předem, což je ale chyba spíše produkčního rázu.
Janypka po prozkoumání prostoru jeviště objevuje i prostor za jevištěm, kde je uschován elegantní, vyšší společenskou vrstvu evokující, žokejský oblek. Do toho se za neustále vypínajícího světla převléká, jako by se převlékal do jiného, vysněného světa. Světla zhasnou. Do úplné tmy nám, kdo ví proč anglicky, Janypka rozhlasovou formou představuje úspěšného zpěváka, který posléze zapěje. Nutno podotknout, že dělat cokoliv za úplné tmy, byť jen mluvit, je, dle mého, obdivuhodný výkon, neboť po jisté době můžeme ztratit nejen prostorovou orientaci, ale je těžké i korigovat jakýkoliv pohyb a osobně se domnívám, že mluvit do černého prázdna může být leckdy horší než na stovku lidí. Janypka ale s přehledem zvládá delší monolog a dokonce i hru na kytaru. To, že je tato část odehrána ve tmě, si vykládám jako zobrazení toho, že nejde o realitu, neboť, kde není diváka, není ničeho. Po rozsvícení se, mírně dotknut svým snem (stále v žokejském obleku), vrací k banální realitě a za doprovodu hudby vytírá celý sál.
Druhé představení večera neslo název Parolapolea. Autorský projekt Viktora Černického taktéž pracovalo s téměř prázdným prostorem. Jedinými rekvizitami byly dvě kovové tyče, z nichž jedna byla naplněna vodou. Zde je podle mě více než odvážné, pouštět se do jakýchkoliv interpretací. Představení, podle mě, si však samo o sobě kladlo spíše za cíl práci s tělem a jeho fyzickými možnostmi samotnými. Černický pracuje, jak je zmíněno i v anotaci, s principy gravitační síly, světlem, zvukem či setrvačností. Deklaruje divákovi, čeho všeho je možno dokázat za pomoci vlastního těla, ukazuje precizní práci nejen se svými svaly, ale i s vlastní váhou. Vzhledem k střídání rytmů a tempa nejen pohybů, ale i doprovodné hudby, však představení nestagnuje a neztrácí se divákova pozornost po celou dobu trvání. Velmi ráda bych taktéž vyzvedla moment, kdy se Černický obnaží. Vzhledem k rostoucímu trendu obnažování se na jevišti, se téměř bojím každého dalšího momentu, kdy k tomuto aktu může dojít. Nejinak tomu bylo tentokrát. Jakého příjemného překvapení se mi ale dostalo, když se Černický svlékl, ale za pomoci přesného nasvícení tak namísto vulgarit vytvořil úsměvný a velmi decentní moment.
Srovnávat tato dvě představení, byť jsou z jednoho ateliéru, by v tomto případě nebylo zcela na místě. Jejich rozdílnost byla o velikosti vesmíru. Nicméně bylo znatelné, že oproti Černickému, který předvedl čistě tělesnou práci, Janypka více tíhne spíše k herectví činohernímu, což může diváka přicházejícího na představení studenta Ateliéru tělesného divadla poněkud mást.
Ateliér fyzického divadla JAMU – Monochromy. Autor: Tomáš Janypka. Performer: Tomáš Janypka. Dramaturgická spolupráce: Šimon Peták. Scénografie: Stanislav Cibulka. Světelný design: Zuzana Režná.
Ateliér fyzického divadla JAMU – Parolapolea. Choreografie a performace: Viktor Černický. Scénografie: Stanislav Cibulka. Hudba: Panáčik. Světelný design: Zuzana Režná.
Premiéra 16. března. 2016, recenze psána z reprízy 9. listopadu 2016.
FOTO: Facebooková stránka události
