V posledních letech se rozbujela móda otevřených dnů různých institucí v nočních hodinách. Vedle kostelů, muzeí a knihoven se od roku 2013 můžete pokochat divadelním zákulisím, jak je neznáte. Každým rokem se do ní zapojuje více a více divadel. Pestrost programu je nepřeberná. Proto si každý návštěvník musí pečlivě zvolit, kam jeho kroky povedou. Já letos zvolila pražskou divadelní síť
Hned odpoledne jsem se vydala do Činoherního klubu, kde se konala beseda s Janem Kačerem. Společně s posluchači zavzpomínal na své kariérní začátky. Pochlubil se, jak probíhal jeho první casting na film Smrt si říká Engelchen. A nakonec vše opepřil několika veselými historkami o svých kolezích. Nejčastěji pochopitelně zaznělo jméno Pavla Landovského.
Od 19:30 byla na programu komedie Jana Kačera Svatba pozdního léta, ve které sám účinkuje. Bohužel Zuzana Bydžovská onemocněla a představení muselo být zrušeno. Zklamaným divákům byla poskytnuta útěcha ve formě programu zdarma s textem zmíněné hry, a kdo si vystál frontu, mohl získat od Jana Kačera autogram. Večer se pak po desáté hodině zaplnil prostor Činoherní kavárny dychtivými posluchači jazzového koncertu.
Čas mě ovšem tlačil a já toho chtěla stihnout co nejvíce a zalepit prázdné místo po odvolaném představení. Proto jsem se vydala nejkratší cestou směrem k Divadelnímu ústavu, který v Noc divadel otevírá prostory, jež návštěvníci normálně nespatří. Hned u vchodu mě přivítaly milé dámy spravující divadelní archivy. Seznámily mě s chodem a pochlubily se materiály, programy, fotografiemi, scénickými i kostýmními návrhy, které ve svých skladech uchovávají pro divadelní badatele. Každý, kdo má zájem, si může za symbolický poplatek vyřídit registraci a získat přístup k obrovskému množství materiálů týkajících se českého divadla už od roku 1945.
Závěr mé divadelní noci se situoval do bludiště budovy DAMU, kde jsme se společně s „vládkyní podzemí“ Agátou prošli podzemními prostorami divadelní školy. Viděli jsme místa, kde vznikají nové dekorace, hereckou šatnu a dokonce malou podzemní studnu, která na první pohled vypadá úplně nevinně, ale podle slov naší průvodkyně to byla právě ona, kvůli níž byla v roce 2002 vytopena skoro celá škola. Nakonec jsem se přesunula do divadla DISK, kde bylo na programu několik dvacetiminutových divadelních trailerů právě uváděných inscenací. Jednalo se o krátké vtipné ochutnávky s čerstvými mladými herci, které možná jednou uvidíte i ve svém oblíbeném divadle.
Praha má tu výhodu, že i když se jedno představení zruší, stejně si najdete náhradní program a nakonec ani nevíte, kam dřív skočit. Už se těším na příští ročník.
FOTO: Petr Našic
