V Olomouci představil brazilský choreograf Fernando Belfiore performanci s názvem D3US/x\M4CHIN4. Představení se neslo v atmosféře technického pokroku a vynálezů s ním spojených. Na jevišti se objevily čtyři dívky, které představovaly svět a chování lidí ovlivněných moderními výdobytky. Inscenace byla pojata velmi kreativně, herečky používaly mnoho rekvizit, které působily téměř na všechny smysly člověka. Performance působila dynamicky, živočišně i originálně. Herečky mezi sebou nevedly dialog, hlavní slovo mělo jejich tělo a chování. Často křičely, bojovaly mezi sebou nebo předváděly neslušná gesta, kvůli kterým představení mělo i erotický nádech. Jedna z hereček také doplnila představení svým zpěvem. Ozvláštněním byl fyzický kontakt s diváky, mezi kterými procházely, nebo je doslova přelézaly. Chvílemi také seděly mezi diváky a jen pozorovaly konání svých kolegyň na jevišti.
Herečky byly oděny do třpytivých svršků, ať už se jednalo o vestu, kraťasy nebo plavky. Oblečení mělo převážně stříbrnou, šedou nebo bílou barvu, což koresponduje s barvou většiny elektronických vymožeností. Jejich obličej zdobilo výrazné třpytivé líčení. Prostor jeviště byl zpočátku prázdný, pohybovaly se zde jen herečky do rytmu dunivé hudby. Zlom nastal, když se k nim spustila na provaze pohyblivá sedačka přesně jako nečekaný princip deus ex machina. Později se na jevišti objevily další rekvizity, využilo se mnoho moderních elektrických spotřebičů, své uplatnění zde našly vysavače, vrtačka, hoverboard, selfie tyč nebo brýle pro virtuální realitu. Celé představení doprovázel kontrast přírody a techniky, důležitým výjevem byla manipulace s květy a vrtačkou a následné napojení květin do vrtačky. Ke konci představení herečky ztvárnily zvířata, která se s těmito užitečnými vynálezy pro lidstvo setkávají ve formě odpadu.
Tvůrce pracoval také se světelnými efekty, zářilo modré, zelené nebo fialové světlo. Součástí byl i dým. Hojně se využívalo zvuku – z reproduktoru se ozývaly rozlišné zvuky, ať už šlo o pomalou melodii, temné dunění nebo šumění moře se zvuky mořských živočichů. Díky tomu více vynikla práce s tichem. Choreografie byla pečlivě připravená, i když pohyby hereček mohly působit neuspořádaně, vždy se byly přesně do rytmu hudby.
Představení bylo zamyšlením nad využíváním moderních technologií a jeho vlivem na okolí. Ukázalo působení na člověka, které zpočátku nebudilo obavy, během představení se ale rozvinulo a diváci mohli přemýšlet, jak technika působí na ně samotné.
Divadlo K3 – D3US/x\M4CHIN4. Režie a choreografie: Fernando Belfiore. Dramaturgie: Mirijana Smolic. Světelný design: Wijnand Van der Horst. Scénografie: Nikola Knežević. Zvuk: Sne Marin Snider.
Premiéra 30. září. 2016. Recenze psána z reprízy 15. května 2017 v rámci festivalu Divadelní Flora 21.
FOTO: archiv Divadelní Flory
