V divadelním sále K3 proběhlo v úterý 22. 11. další představení pohybového divadla, tentokrát organizačně zaštítěné spoluprací Pedagogické a Filozofické fakulty UP. Inscenaci Večer pro Edgara … aneb Maska červené smrti a … vytvořil Martin Dominik Polínek se svými žáky literárně-dramatického oboru ZUŠ Zlín. Hlavní inspirací jim bylo literární dílo Edgara Allana Poea, konkrétně povídky Maska červené smrti, Medailón, Jáma a kyvadlo, Král Mor a báseň Ligeia. Samotnému představení předcházel workshop určený pro studenty FF UP představující metodu plasticko-kognitivního pohybového přístupu, jež byla hlavním východiskem inscenace samotné. Lektorem workshopu byl právě Polínek, který je odborným asistentem Ústavu speciálně pedagogických studií – dramaterapie na PdF a tímto pohybově-terapeutickým přístupem se aktivně zabývá.
Představení bylo koncipováno jako sled na sobě nezávislých obrazů, vložených do jednotícího rámce příběhu Masky červené smrti. Ten pojednává o princi Prosperovi, který se s dvořany uchýlil do odlehlého kláštera, aby se vyhnul postupujícímu moru, ale i přesto jej „Červená smrt“ dostihne. Přechody mezi jednotlivými obrazy se často odehrávaly formou zřetelného a ostrého střihu tvořeného pomocí světla, zvuku i pohybu. Tanec v představení probíhal částečně formou improvizace založené na principech plasticko-kognitivního pohybu. Bylo jej užíváno především pro ztvárnění a zobrazení vnitřního světa postav, emocí lidstva, pocitů strachu a beznaděje. Jednající postavy využívaly během svých výstupů předem určené pózy a pohyby, které sloužily k zobrazení konfliktu mezi postavami v dané dramatické situaci nebo k demonstraci vnitřního rozporu postavy samotné, popřípadě jejího vztahu k okolnímu světu. Pokud někdo z herců představoval určitou dramatickou postavu, stávalo se, že za ni mluvili herci jiní, měla své jednající alter ego nebo na scéně vedle sebe existovali totožně jednající dvojníci.
V kontextu představení, jakožto inscenace literárně-dramatického oboru základní umělecké školy, nelze nevyzvednout uvědomělost, soustředěnost a technickou připravenost interpretů. Jejich taneční projev působil vyspělým dojmem. Herci vnímali centrum svého těla, pracovali s jeho těžištěm i periferiemi. Byli schopni uvědomovat si okolní prostor včetně svých kolegů, kteří se v něm pohybovali, což je hlavním předpokladem pro vznik napětí a vztahu mezi performery. Bohužel jejich snaha o dospělý, vážný či naléhavý projev byla někdy příliš akcentovaná a křečovitá. Kontrastovala s jejich věkem a chvílemi působila až komicky, což jistě nebylo záměrem a vyznění představení se tím spíše uškodilo. Forma pohybové inscenace, v níž je využíváno stylizovaného pohybu a celkového výrazu, přitom otevírá možnosti hereckému ztvárnění, které není založeno na explicitním procítění replik, vžití se do postav a prezentování realistických detailů. Do této rušivé sféry patřily i zbytečně zakomponované sexuální motivy, které sice nebyly příliš akcentovány, nicméně v souvislosti s věkem aktérů působily rozporuplně, nepřirozeně a znovu se jednalo o „hru“ na dospělého interpreta. Vzhledem k tomu, že tvůrce a herci dokázali zobrazit strach, smrt i dekadentní zábavu prezentující zkaženost či prostopášnost lidí mnoha nápaditějšími i působivějšími způsoby, je škoda, že se občas uchýlili právě k prvoplánové popisnosti a čistě povrchnímu, naučenému herectví.
Popisnou by se dala nazvat i audio složka inscenace, která je však v případě pohybového představení jedním z hlavních sdělovacích prostředků osvětlující především emoci a důležitost té které dramatické situace. Ve scénách tematizujících smrt se ozývala hudba formou rekviem, jež nás na její blízkost upozorňovala. V okamžicích s hororovým nádechem bylo využito zvuku experimentálního sestávajícího převážně ze šeptajících hlasů. Výraznou rozvernou hudbu plnou energie měly přiděleny situace zobrazující radovánky a život na Prosperově dvoře. Pro tyto výjevy zvolil Michal Řezáč pseudohistorické kostýmy evokující dobu a podobu urozené šlechty, které si herci oblékali na jednotný černý oděv, přičemž chlapci měli pouze černé kalhoty a hruď holou, dívky byly oblečeny do černého tílka a legín. Představení si vystačilo rovněž i s minimem scénografie a rekvizit. Hlavním předmětem byla rakev, jejíž symbolická povaha korespondovala s atmosférou představení, zatímco její povaha věcná umožňovala použít ji například jako lůžko či piedestal. Druhým výrazným scénografickým prvkem byla dlouhá červená látka, jejíž význam jakožto divadelního znaku se během představení několikrát proměnil. Představovala provaz či kus oděvu, také však byla symbolem smrti, krve, moru i jeho personifikace v podobě postavy „Červené smrti“.
Představení využívalo netradičního pohybového zpracování, poutavých a stylizovaných prvků dodávajících inscenaci status zajímavosti a progresivnosti. Tlakem na působivost však občas jeden zajímavý postup přehlušoval ostatní a naopak. Pohyb, mimika, hlas, světlo i hudba společně v některých chvílích „přehrávali“. Kvůli tomu se objevoval patos, možná způsobený i tím, že mladí herci ne vždy chápali, o čem hrají, a proto vnitřní uvědomělost nahrazovali mechanickou vnější expresivitou.
LDO ZUŠ Zlín, soubor Malá scéna – Večer pro Edgara … aneb Maska červené smrti a … – Scénář a režie: Martin Dominik Polínek. Zvuk a světla: Vladimír Komora. Kostýmy: Michal Řezáč. Hudební kompilace: M. Oldfield, E. Skarosi aj.
Premiéra 16. 4. 2016 v sále Malá scéna ve Zlíně. Psáno z reprízy 22. 11. 2016 uvedené v divadelním sále K3, Konvikt, Umělecké centrum Univerzity Palackého.
FOTO: facebooková stránka události
