Pan Polštář je hrou současného irského dramatika a režiséra Martina McDonagha. Jeho hry jsou neobyčejně kruté, vynáší na povrch palčivá témata, která se týkají zpravidla zoufalých jedinců v absurdních či existenciálních situacích, navíc většinou v průběhu jejich děje dochází k neobyčejně násilné eskalaci konfliktu a nečekanému konci. Výjimkou není ani Pan Polštář, jehož děj je postavený do takřka až detektivní roviny. Hlavní postava, Katurian Katurian, je spisovatel, který píše neobvyklé povídky o násilí páchaném na dětech. Děti v nich většinou zažívají muka a na konci jsou pro jistotu otřesně zavražděny. Katurian je vyslýchán policií jakožto hlavní podezřelý v okamžiku, kdy se začínají dít vraždy motivované právě jeho povídkami. V průběhu inscenace v režii Tomáše Ráliše sledujeme neobyčejně krutý výslech plný zvratů, který ústí v překvapivé a krutě ironické finále.
Do červeného sálu divadla ROKOKA je vestavěn modrý pokoj s modrými trámy, zdmi, skříní, postelí i povlečením, dokonce je modrá i část střechy s velkým střešním oknem, kterým prochází bílé (denní) světlo. Vše je ale do značné míry oprýskaně, použité, zanedbané – stejně jako psychické rozpoložení všech postav. Přímo v pokoji, na scéně, jsou umístěny tři reflektory, které jsou důležitým zdrojem světla a součástí dramatického děje zároveň. Během vyšetřování je totiž osvětlován hlavně Katurian (Aleš Bílík), a to tak, aby bylo jasně vidět všechna jeho gesta, aby policii (ani divákovi) nic neuniklo. Během představení se přitom intenzita i barva světel mění. Většinou spolu s tím nastává i změna v příběhu – nic netušícímu divákovi, který dosud pouze sledoval průběh výslechu, se začíná předkládat temný obsah Katurianových povídek. Světlo tedy reaguje na atmosféru příběhu a zároveň ji výrazným způsobem spoluutváří. Herci se světlem a stínem taktéž pracují. Například při recitaci povídky, kdy se do této chvíle pracovalo s realistickými prvky coby nejsrozumitelnější formou vyprávění, prostřednictvím které je divák uveden do děje. Až po nějaké době se Katurian ocitá na jevišti sám, s lehkým nádechem nadsázky předčítající (a sám obdivující) své povídky. Ke změně a vytvoření napětí je přitom použit právě jeden z reflektorů. Bílík se k němu různě natáčí, aby světlo ozářilo dramatickým způsobem jeho tvář a postavu, hororovou atmosféru se snaží nastolit i klesnutým, zachraptěným hlasem. V této části je zprvu cítit značná ironie, ale s přibývajícím časem přibývá i na vážnosti zobrazovaných situací, když se samotná děsivá povídka začne stávat skutečností.
McDonaghovy texty pracují s vyobrazováním neobvyklých druhů násilí, které jsou představeny s pomocí
černého humoru. Tomáš Ráliš tyto momenty ve své inscenaci ještě umocňuje. Divákovi může ze začátku chvíli trvat, než přistoupí na absurdnost jednání, které na jevišti sleduje. Dokonce se místy i může stydět za to, že se některým „nevhodným“, krutě vtipným okamžikům pousměje. Ale ke konci se už těmto situacím směje většina publika. Tyto absurdně-humorné momenty odlehčují ty serióznější, ve kterých je jasné, kde má divákovo emocionální vnímání stát – že si má uvědomovat hrůzostrašnost toho, co se na scéně odehrává. Během představení tak díky tomuto střídání emocionálního zabarvení dochází k situacím, kdy jsem žasla nad genialitou dramaturgického zpracování. Jak může být něco tak mrazivé a zároveň tak jemné? V představení se jako diváci neustále pohybujeme na velmi tenké hranici mezi přípustným a nepřípustným typem humorného zobrazení. Můžu se tomu smát? Mám se tomu smát? Tomu se přece nemůžu smát! Musím se smát. A přitom jsem o pár vteřin později zažívala návaly úzkosti ze situací, kde šel všechen humor stranou a příběh získal až hororový nádech.
Takovým příkladem je úsek z první části představení, ve kterém dochází k výslechu Katuriana, jenž je usazen na židli, vlastně se z té židle nemůže (kvůli strachu z autority) pohnout. Po tom, co mu vyšetřující Tupolski (Tomáš Havlínek) klade otázky, na které neexistuje správná odpověď, přichází do místnosti Ariel (Radim Kalvoda) s rukou celou od krve. Před chvílí jsme přitom spolu s postavami slyšeli rány a křik Katurianova bratra. Právě jeho mladší bratr Michael je použit jako nástroj spisovatelova vydírání. Do této chvíle jsou všechna slova pronášena s nadhledem a ironií – tedy se značným odstupem. Ale jakmile vkročí Ariel do místnosti, Katurian odmítá pokračovat ve výslechu, dokud neuvidí svého bratra v pořádku. Situace vyeskaluje neustálým opakováním této jediné věty stále dokola, ve kterém cítíme zoufalství postavy zatlačené do kouta a obávající se o život blízkého člověka. Katurian už nesedí na židli, ale vzteká se jako malé dítě, kterému byla za trest sebrána nejmilejší hračka. Jeho křik – zoufalá a prostá žádost, aby se mohl dozvědět, co je s bratrem – prostupuje celým sálem stejně jako úzkost a mrazení v zádech. Gradující situaci ukončuje Tupolski, který vstává z postele, vytahuje zbraň a natahuje kohoutek. Katurian přestává naříkat a Tupolski jej až otcovsky utěšuje, což je paradoxní, vzhledem k tomu, že na něj vteřinu předtím mířil zbraní.
Síla těchto momentů je převážně zásluhou hereckých výkonů všech čtyř herců. Aleš Bílík jako Katurian dokonale balancuje na hraně střízlivosti a totálního šílenství. U Tomáše Havlínka pozorujeme psychopatické rysy policejního vyšetřovatele, který si sám nezpracoval vlastní trauma, a tak je do případu neobyčejně emočně zaangažovaný (což vyplývá až na samotném konci). Havlínek navíc vystupuje za postavy maminky a opatrovníka. Během jednoho představení tak ztvárňuje i se svým kolegou Radimem Kalvodou značně rozdílné postavy, které se jim povedlo skvěle odlišit nejen s pomocí kostýmu, ale především díky různorodým hereckým prostředkům. Tomáš Dalecký jako Michael ukazuje naivitu a zdánlivou bezbrannost, která je v této postavě přítomna, zároveň však vystupuje s určitou zvědavostí, která ho nutí k nevídaným činům. Stejně jako jeho kolegové představuje v inscenaci i další postavu – malé dívenky. V zobrazení této role sice byla cítit značná dávka ironie a absurdity, ale neměla jsem problém na zvolenou konvenci přistoupit a s Daleckým coby holčičkou takzvaně „jít“.
Kostýmy v inscenaci mají spíše služebnou funkci a odkazují k současnosti. Katurian je oblečený v béžových kalhotách, mikině a bílých teniskách, vyšetřovatelé jsou v černém, stejně jako Katurianův bratr, který má na sobě tmavé kalhoty, černý svetr s panáčky a bezprstové rukavice, což zdůrazňuje jeho nevyspělost. Zatímco postavy Katuriana a jeho bratra jsou v průběhu představení ztvárňovány stále stejnými herci, představitelé policistů vystupují zároveň i jako postavy rodičů a opatrovníků při přehrávání Katurianových povídek. Aby se umocnilo jejich odlišení v těchto rolích od postav policistů, jsou coby postavy povídek oděni do bílých lesklých plášťů. Navíc se tak vytváří pocit jakéhosi bezčasí, protože kostýmy v povídkách realitě prozměnu vůbec neodpovídají.
Režie klade v celém představení důraz především na přetváření komičnosti do úzkostné atmosféry. Situace, ve kterých jsem propadala smíchu, vystřídaly během vteřiny pocity tísně. Nepříjemná témata nejen vražd, komplikovaných rodinných vztahů, sebevraždy, vyvíjení psychického nátlaku ale hlavně způsob, jakým jsou tato témata přednášena, se má diváků dotknout a umožnit jim nejen o nich uvažovat, ale také do hloubky procítit jejich temné stránky. Troufám si tvrdit, že během představení byl využit maximální potenciál jak scénografie, tak herců k naplnění tohoto záměru. Vše do sebe v závěru zapadá jako skládačka. A nejen na konci přichází husí kůže doprovázena vlastním uvědomím, že tuhle inscenaci nestačí vidět pouze jednou, aby člověk pronikl do všech zákoutí lidské duše, jak jsou mu v ní představeny…
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- MĚSTSKÁ DIVADLA PRAŽSKÁ (ROKOKO) – Pan Polštář
- Autor předlohy: Martin McDonagh
- Režie: Tomáš Ráliš
- Překlad: Klára Vajnerová
- Dramaturgie: Simona Petrů
- Výběr hudby: Tomáš Dalecký a Tomáš Ráliš
- Scéna: Jakub Peruth
- Kostýmy: Anna Havelková
- Hrají: Aleš Bílík, Tomáš Dalecký, Tomáš Havlínek, Radim Kalvoda
Premiéra 28. října 2023, psáno z reprízy 31. ledna 2024.
FOTO: Městská divadla pražská
