Zpět na výpis článků

OST-RA-VAR: Bez roucha

V rámci 25. ročníku Divadelního festivalu OST-RA-VAR uvedla činohra Národního divadla Moravskoslezského inscenaci Bez roucha britského dramatika Michaela Frayna v režii Vojtěcha Štěpánka, který je současným šéfem činohry NDM. Tato komedie byla poprvé uvedena 11. listopadu 2023 na scéně Divadla Jiřího Myrona, návštěvnictvo festivalu mělo tedy možnost zhlédnout jednu z jejích prvních repríz.

To, že se jedná o komedii, zjevně ukazuje množství gagů, neverbálních vtipných situací, slovních hříček a spousta nadsázky, kterými inscenace překypuje. Zároveň se díky množství humorných kousků, které musí herci a herečky na scéně během téměř tří hodin zvládnout, jedná o představení fyzicky náročné, někdy (zejména v případě výkonu Roberta Finty) až na pomezí klauniády. Děj této komedie o třech dějstvích, která je zároveň divadlem na divadle, nás zavede do divadelního prostředí, kde režisér Lloyd Dallas zkouší se souborem frašku Sardinky, sardinky!, ve které jde o jednoduchou komickou zápletku, a sice že se šest postav frašky, i přes to, že jsou v jednom domě, neustále navzájem míjí ve dveřích i na scéně.

Paní Clackettová, domovnice pana Brenta a paní Brentové, kteří jsou ve Španělsku, se těší z volna, které si chce užít u televize sledováním dostihů s přichystaným talířem sardinek. Její plány jí ale překazí Roger Tramplemain, realitní makléř, který si přivede do domu milenku Vicki v domnění, že v domě nikdo není, aby měli „chvíli pro sebe“. Do toho se ale nečekaně domů vrátí pan a paní Brentovi, kteří ze strachu před „berňákem“ poprosí paní Clackettovou, aby o jejich přítomnosti nikomu neříkala. Aby toho nebylo málo, tak se ale v ten samý den do domu ještě dostane zloděj a šejk, který je zároveň dvojníkem pana Brenta. Na konci této zamotané historie se všichni objeví v obývacím pokoji v domnění, že v domě buď straší nebo že pan Brent má milenku – místo toho však zjišťujeme, že zloděj našel ve Vicki svou ztracenou dceru.

První dějství, které divák vidí zinscenované „klasickým“ pohledem z hlediště, se točí kolem generálky zmíněných Sardinek. I když ale má být jejich premiéra už za 20 hodin, nic se nedaří, jak má. Herci nejsou na scéně, kdy mají, zapomínají rekvizity, respektive talíř sardinek, kufr nebo různé papíry, případně zapomínají i samotný text. Druhé dějství naopak vidíme jakoby ze zákulisí během 33. reprízy, během níž sledujeme nucenou souhru herců, kteří jsou ovšem v různém rozpoložení, či spíše stupni psychického rozkladu, avšak přesto musí být v přesně načasovaných situacích připraveni na svém místě a mít v ruce připravenou tu správnou rekvizitu. Derniéře představení se pak věnuje třetí dějství, které opět vidíme pohledem z hlediště. Derniéra se ovšem nese ve znaku dokonalého chaosu, kdy se nedaří už zcela nic, a nakonec je každý z herců donucen improvizovat, aby představení mohlo alespoň nějak skončit. Přes toto zdánlivé opakování dějové linky ale každé dějství vždy překvapí něčím novým, protože představení Sardinek nikdy není zahráno přesně tak, jak bylo zamýšleno, a divák má tak možnost si dobře uvědomit základní situaci divadla, kterou je opakovaná realizace jedné inscenace v jednotlivých představeních, jejichž podoba však do jisté míry závisí na tom, jakou mají herci zrovna náladu, kde udělají chybu a podobně.

O tom, že se jedná o divadlo na divadle, nás přesvědčil hned na začátku herec Jiří Sedláček, který v inscenaci hraje technika. Zatímco se diváci usazovali na svá místa, Sedláček s nářadím v ruce před oponou i za oponou opravoval scénu. Vše zakončil komickým výstupem, kdy si bednu s nářadím chtěl vzít a odejít, ale zapomněl ji zavřít a veškeré nářadí se mu vysypalo. Musel tak vše – s nadávkami – sesbírat a teprve pak mohl odejít. Po zvednutí opony divák uvidí na scéně pokoj a několik dveří…

… a na scéně se začíná odehrávat děj inscenace Sardinky, sardinky!. Divák může být zpočátku oklamán jednoduchým dějem této „komedie omylů“ a myslet si, že děj, který právě vidí na scéně, je jediná dějová linie této inscenace. Ovšem jen do chvíle, kdy se z reproduktoru ozve hlas režiséra, který zkoušku zastaví. Chvíli tak pozorujeme, jak si herci na scéně povídají s hlasem, který jde bůhví odkud, dokud se na scéně neobjeví režisér Dallas osobně. Poté, co je mu přinesen do pravého předního plánu jeviště stolek s lampičkou, je metadivadelní rámec inscenace stále zřetelnější. Během zkoušky se postupně na scéně objevují jednotliví herci a my poznáváme jejich vlastnosti i charakteristické rysy a také vztahy, které mezi sebou mají a které budou zásadní v dalších „představeních“ Sardinek.

Tak například zjišťujeme, že pan Selsdon Mowbray (Vladimír Čapka), představující zloděje, je starý herec, který častokrát zapomíná text, neví, co má dělat, pije, a ještě k tomu je nedoslýchavý. Na druhou stranu Garry Lejeune (Robert Finta), který v Sardinkách hraje Rogera Tramplemaina, je mladý herec, plný síly, kterou demonstruje množstvím fyzicky náročných humorných čísel a klauniády, kdy neustále padá nebo běhá po jevišti jako neřízená střela. Také těžce nese chyby ostatních kolegů, například když někdo z nich zapomene text, není na správném místě nebo když mu dostatečně rychle neodpoví na jeho repliku    .

Druhé dějství, které vidíme jako diváci ze zákulisí, ukazuje chaos za divadelními kulisami, který způsobují a ve kterém vycházejí na povrch nejrůznější špatné vlastnosti a komplikované vztahy hereckého ansámblu Sardinek. Do posledních minut před začátkem se jednotliví herci a herečky navzájem shánějí, inspicientka divákům neustále hlásí, aby se usadili, a do toho mají herci různé rozepře a nedorozumění, která se ve chvílích, kdy nejsou na jevišti a nehrají pro imaginární publikum, snaží mezi sebou vyřešit. V tomto dějství nejlépe vynikne komičnost inscenace postavená mimo jiné na fyzickém a situačním humoru, jelikož herci musí být vždy ve správnou dobu u správných dveří, ať se děje, co se děje. A když tomu tak není, nastává problém, který je nutné vyřešit improvizací – která se ovšem často nepovede a je z toho další komická situace. Inscenace také čím dál více graduje do chaosu, který naplno vypukne během derniéry a dějství třetího.

Zde už nefunguje nic, tak jak má. Herci nejsou na svých místech. Z ničeho nic se objeví ve dveřích vedlejšího pokoje, do kterého přišli, nemají šaty a jsou nuceni stále častěji improvizovat, aby zachránili takto vzniklé nečekané situace. Chaos vygraduje ve chvíli, kdy se na scéně rázem objeví všichni herci, aniž by tam měli být, do toho i režisér, který už je s nervy v koncích, a na povel režiséra všichni ve zběsilém tempu odříkají své repliky až do konce, i když si u toho navzájem skáčou do řeči. Chaos jako základní ingredience této frašky, ve které nic nefunguje, jak by mělo, se projeví i na samotném konci představení během děkovačky, kdy opona spadne níž, než by měla, a herci se bezmocně motají v jejích záhybech.

I přes to, že místy působila tato chaotická inscenace možná až zbytečně zacykleně, divák neměl příležitost se nudit, a to právě díky střídajícím se pohledům na jeviště před kulisami a za kulisami a díky tomu, že jednotlivé výjevy a situace byly díky zmatku a neschopnosti fiktivního souboru pokaždé trochu jiné. Tato inscenace patřila na letošním festivalu OST-RA-VAR mezi ty povedenější, které byly na program nasazeny Národním divadlem Moravskoslezským, a stojí za to si na ni zajít i mimo divadelní festival.


  • NÁRODNÍ DIVADLO MORAVSKOSLEZSKÉ (ČINOHRA) – Bez roucha
  • Překlad: Jaroslav Kořán
  • Režie: Vojtěch Štěpánek
  • Dramaturgie: Pavel Gejduš
  • Výběr hudby: Vojtěch Štěpánek
  • Scéna: David Bazika
  • Kostýmy: Hana Kelar Knotková
  • Inspicient: Věra Kryšková
  • Text sleduje: Jana Hořínová
  • Hrají: Petra Kocmanová, Robert Finta, Sára Erlebachová, Petr Houska, Kateřina Breiská, Vladimír Čapka, Magdaléna Kubatková, Jiří Sedláček, Vojtěch Johaník

Premiéra 11.listopadu 2023, psáno z reprízy 2.prosince 2023 v rámci festivalu OST-RA-VAR.

FOTO: Národní divadlo moravskoslezské