Zpět na výpis článků

Sourozenectví napříč věky v ostravském Géčku

Tereza Agelová je dramaturgyní ostravského Divadla loutek a patří mezi mladou generaci místních divadelních tvůrců a tvůrkyň. Mezi její autorské inscenace můžeme zařadit například Dvě čárky, ve kterých tematizuje obavy z těhotenství a další otázky spojené s ženstvím, nebo Kápni božskou, netradičně divadelní (site-specific) zážitek a podcast o svobodné vůli diváka i herce, který je stavěn na jejich vzájemné komunikaci. Jejím autorským projektem, který reflektuje tato recenze, je inscenace Bratři a setry, kterou nastudovala se skupinou čtyř herců a hereček ve Studiu G, která měla premiéru v prosinci 2022. Na repertoáru divadla je však dosud.

Hned při vstupu do sálu u dveří diváky vítá jedna z protagonistek Andrea Zatloukalová a nabízí jim svíčku, kterou je možné zapálit na provizorním oltáři. Tématem inscenace jsou mimo jiné rodinné, a především sourozenecké vztahy, které tímto způsobem hned od začátku vstupují do hry, když herečka divákům radí, aby symbolicky zapálili svíčku třeba za svoje sourozence. To ale nebyla jediná věc, která mohla hned při vstupu do sálu zaujmout. Kromě menšího oltáře si divák může povšimnout také čtyř svící položených na zemi a velkého oltáře v zadním plánu jeviště, ohrazeného dřevěnou ohrádkou podobnou mřížím, jaké vídáme v kostelích. Společně s vůní kadidla, které vonělo celým sálem, a spirituální hudbou si člověk spíše připadal jako na nějakém církevním obřadu než na divadelním představení.

Děj inscenace, která je podle anotace „nekonvenční mozaikou roztříštěných příběhů o prvorozených, druhorozených i těch uprostřed,“ by bylo možné rozdělit do pěti dramaturgických linií. Čtení starozákonních příběhů o Kainovi a Abelovi a bratrovraždě, které řadím do první linie a které celé představení otevíralo, se proplétalo celou inscenací v krátkých úryvcích, popisujících nejprve narození obou starozákonních bratrů a postupný zrod závisti Kaina k Abelovi. Motiv biblické bratrovraždy tak v inscenaci fungoval jako archaický základ či uvedení do tématu sourozeneckých vztahů. V těchto scénách byla „starozákonní“ atmosféra inscenována prostřednictvím kapucí, které si herci při četbě nasazovali na podpoření vážnosti a vznešenosti situace. Vyprávění se také odehrávalo do mikrofonu, což tyto scény odlišovalo od těch ostatních, „nebiblických“. Čtení pak vždy končilo klasickým liturgickým závěrem „Slyšeli jsme slovo Boží“ a očekávanou odpovědí „Bohu díky!“ Další linie se věnovala rodinným vztahům, především vztahům mezi sourozenci, prostřednictvím výjevů z běžného rodinného života. Následovalo jakési skupinové sezení, kde se postavy navzájem zpovídaly ostatním, aby se tak vyléčily z rodinných traumat. Tíživé téma na závěr odlehčilo hudební a taneční číslo, které téma vztahů v rodině pojednalo s humornou nadsázkou a na jehož obsahu se podíleli všichni protagonisté. Zde byla patrná inspirace vlastním životem jednotlivých herců a hereček, například když Jakub Georgiev při uvádění zpěvačky Andy (Andrea Zatloukalová) zmínil, že je z Karviné a že hraje ve Slezském divadle v Opavě, což je obojí pravda. Poslední linií pak byla jakási parafráze moderované debaty, kdy herci divákům pokládali otázky spojené s tématem rodičovství a sourozenectví, jako například „Jakými rodiči byli Adam a Eva?“, nebo „Co nám brání v incestu?“. Častý kontakt herců s diváky je obecně důležitým aspektem inscenace nejen během moderování, ale také při výše zmiňovaném vstupu do sálu nebo během hudebních čísel, kdy herci publikum důvěrně oslovovali „bratři a sestry“. Všechny tyto dramaturgické linie se v inscenaci pravidelně střídaly a tvořily tak dramatickou koláž ilustrující ústřední téma z různých stylových perspektiv.

Na začátku představení si herci za zvuků sakrální hudby nasadili jednobarevné oranžové mikiny, což předznamenalo způsob, jakým inscenace pracuje s konceptem role a jejího ztělesnění hercem či herečkou. V představení účinkují čtyři herci, Miroslava Georgievová, Andrea Zatloukalová, Dušan Urban a Jakub Georgiev, kteří nemají jednoznačně určené role, ale volně si je mezi sebou předávají, ať už se jedná o role rodičů a jejich dětí, zpěváků nebo moderátorů – i přes to, že jsou mezi herci výrazné věkové rozdíly. Unifikované kostýmy toto střídání rolí usnadňovaly, protože herci nebyli nucení podstupovat složité kostýmní převleky, ale při charakterizaci postav se spoléhali na čistě herecké prostředky jako práci s hlasem, mimikou a gesty apod. Díky často věkově nerealistickému obsazení rolí bylo také možné se při sledování představení soustředit na obecné parametry daných rodinných situací, jako když například mladší Jakub Georgiev hrál otce staršímu Dušanu Urbanovi.

Inscenace v mnoha ohledech funguje jako komedie, především díky textu, který hýří vtipnými slovními obraty, například v textech písní o různých podobách sourozeneckých vztahů nebo v absurdně formulovaných moderátorských otázkách. Místy ale inscenace nabírá temnější podobu, a to zejména při zpovědích herců během skupinového sezení, při kterých herci vedli častokrát depresivní monology nebo úvahy o smrti rodičů. Zajímavá byla například scéna z běžného rodinného života, při které se děti rodičů ptali na klasickou otázku „Proč nemám sourozence?“ Na tuto otázku jim čím dál více zdeptaní rodiče odsekávali čím dál absurdnějšími způsoby a odpovědi gradovaly stále více zarážejícím způsobem, jako například „Protože jsi zlobil“, nebo výkřikem „Protože jsem tvoje matka“. Inscenace tak divákům velmi intenzivně nastavuje zrcadlo, protože mnoho z nich se jistě v podobně nelehké situaci, kdy rodič nechce být na dítě zlý, ale dojdou mu argumenty a trpělivost, někdy ocitlo.

Zatímco představení začínalo za zvuku hudby, rozsvícených svících na jevišti a fotografiích rodiny na oltáři, během čehož si herci oblékli mikiny a herci se tak do svých rolí lépe stylizovali, konec se udál v přesně opačném gardu. Opět se rozezněla hudba, herci začali schovávat fotografie z oltáře, se svícemi v ruce předstoupili před diváky a mikiny si sundali, čímž symbolicky odložili role, které dosud představovali. Pak jen svíce sfoukli a představení skončilo. Tato cyklická struktura může naznačovat, že otázky a konflikty spojené se sourozeneckými, či v obecnějším slova smyslu rodinnými vztahy se neustále opakují v životech všech lidí a jsou tedy svým způsobem věčné. A že každý z nás je v „roli“ syna či dcery, matky nebo otce, a že je v průběhu života ztrácíme a získáváme, podobně jako svoje role přijímají a zase odkládají herci v divadle.

Inscenace na pozadí důmyslných stylových proměn především ukazuje, že i přes to, že máme sourozence, se kterými to je někdy dost těžké, jsou to stále naši nejbližší, naše rodina. Její hlavní devízou je pak především formální rozmanitost. V jedné chvíli se člověk cítí natolik součástí dění, že má pocit, že by se měl začít modlit, aby nezkazil všeprostupující nábožnou atmosféru a vzápětí si zase připadá jako na koncertě, což potrhává Andrea Zatloukalová slovy o tom, že se skupinou připravují turné. Vzhledem k tomu, že hercům nechyběl pěvecký talent a texty písní byly povedené si ale myslím, že by na turné úspěch také měli.


  • STUDIO G – Bratři a sestry
  • Režie: Tereza Agelová
  • Dramaturgie: Sylvie Vůjtková
  • Scénografie: Vojtěch Šmíd
  • Hudba: Vojtěch Šmíd
  • Pohybová spolupráce:Karolína Hýsková
  • Hrají: Miroslava Georgievová, Dušan Urban, Andrea Zatloukalová a Jakub Georgiev


Premiéra 18. prosince 2022, psáno z reprízy 6. listopadu 2023

FOTO: Studio G

Poslední články autora