14. ročník festivalu ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR 2010, pořádaný ve dnech 24. – 28. února 2010 Národním divadlem moravskoslezským ve spolupráci s ostatními profesionálními ostravskými divadly, nabídl reprezentativní průřez současnou sezonou. Návštěvníci z okruhu teoretiků, publicistů, pedagogů a studentů vysokých divadelně-teoretických škol, měli možnost během přehlídky zhlédnout 15 divadelních představení. Činohra NDM uvedla celkem sedm na dvou scénách v Divadle Antonína Dvořáka a Divadle Jiřího Myrona, Divadlo Petra Bezruče a Komorní scéna Aréna po třech, a Divadlo loutek Ostrava představení dvě.
Nejnabitější byly první dva dny přehlídky. Program odstartoval v Divadle Jiřího Myrona představením inscenace Čarodějnice (režie Pavel Šimák), dramatizací knihy anglického spisovatele Roalda Dahla. Příběh osiřelého chlapce a jeho babičky, kteří mají tu smůlu, že zkříží cestu čarodějnicím na jejich tajném setkání, je sice primárně zaměřen na dětského diváka, nicméně svým scénickým ztvárněním má šanci oslovit i jeho dospělý doprovod. Jedná se o dynamické představení založené na práci s pojízdnými scénickými dekoracemi a videoprojekcí, fantaskních kostýmech čarodějnic, živém doprovodu hudebníků a neodolatelné postavě zbohatlického spratka Bruna (David Viktora). Díky publiku složenému z valné části ze školáků se toto zahájení festivalu dočkalo vřelé odezvy. Druhým bodem programu byl Tajný deník Adriana Molea (režie Václav Klemens) v Divadle loutek. Jde o odvážný počin loutkoherců chopit se činoherního představení jen s minimálním využitím loutek v případě ztvárnění domácích zvířat. Ve výsledku se jedná o nenáročnou komedii, jež částečně selhává díky zcela různorodému hereckému pojetí každého z představitelů, které není nutně špatné, ale vzájemně spolu nefunguje příliš dobře. Dle ohlasů od čtenářů předlohy zamrzel i interpretační posun hlavní postavy směrem od předčasně vyzrálého intelektuála, jenž si ovšem všechny své nedostatky v tomto směru uvědomuje, až někam k úplnému prosťáčkovi. Komorní scéna Aréna se uvedla Hrou snů (režie Jiří Nekvasil) Augusta Strindberga – existenciálním dramatem odehrávajícím se ve snovém nereálném světě. Inscenace přetékající symboly je díky záměrné nesouvislosti děje interpretačně nesnadno uchopitelná. Vyprázdněné jeviště rozdělené poloprůhledným závěsem umožňuje, aby z mlhavého pozadí nevědomí vystupovaly postavy vpřed, a tím se jejich kontury ve snu stávaly jasnějšími. Albert Čuba jako důstojník, Tereza Dočkalová jako božská Indrova dcera, Dušan Škubal v roli advokáta a Michal Moučka coby básník tvoří hlavní čtveřici postav, jejichž osud se navzájem prolíná a na jejich hereckém umu celá inscenace stojí. Silným prvkem je vtažení reálného světa do představení – otevřené okno, ze kterého hráli herci sedící na parapetu směrem do ulice. Nebojím se prohlásit, že Hra snů tvořila pro mnohé silný divácký zážitek. NDM nabídlo druhé představení prvního dne, a tím byl Ideální manžel (režie Janusz Klimsza) v Divadle Antonína Dvořáka. Konverzační drama Oscara Wildea spadá sice spíše do sorty abonentních inscenací. Tempo a především precizní práce herců – zejména ústřední dvojice Vladimír Polák (Sir Robert Chiltren) a Petr Sýkora (Lord Artur Goring) – dokazuje, že tato hra s politickým podtextem je stále aktuální a její zařazení na přehlídku mělo smysl. Diváci odpustili inscenátorům nefunkční a statickou scénografii a povětšinou odcházeli spokojeni.
Závěr dne znamenal první představení Divadla Petra Bezruče – Divoká kachna Henrika Ibsena (režie Jan Mikulášek) – a pro mě subjektivně největší zážitek festivalu. Silně stylizované představení začíná úvodní mistrovskou scénou – odkazem na Poslední večeři Páně. Při hostině v domě továrníka Werleho sedí u stolu dvanáct mrtvolně nalíčených postav. Tím třináctým je jakýsi trpěný stálý návštěvník, syn někdejšího Werleho obchodního partnera Ekdala, jemuž továrník poskytuje chudou obživu. Na znamení svého postavení má vlasy i vousy rudé. Výstupy postav a dialogy jsou rytmizovány pomocí rozsvěcování a zhasínání lampiček, jimiž se každý z herců při promluvě nasvítí – práce s nimi funguje i v rovině symbolické. Po tomto brilantním úvodu se děj přesouvá do domácnosti Ekdala, do níž se vetře mladý Werle v roli samozvaného dobrodince s úmyslem odhalit Hjalmarovi pravdu o jeho dceři Hedvice. Předmětem sváru se stává divoká kachna, kterou kdysi donesl postřelenou do domácnosti starý Ekdal a k níž má dcera silný citový vztah. Ta vystupuje i v symbolické rodině jako něco, co je v domě neustále přítomno a klade překážky mezi otce a dceru, zároveň symbolizuje nevinného člověka (Hedviku). Vše spěje až k tragickému finále. V představení excelují Jan Vápeník jako Hjalmar Ekdal, Tomáš Dastlík v roli Gregerse Werleho a především Tereza Vilišová coby Hedvika. Bezruči si těžko mohli přát lepší start festivalu
.
Lišku Bystroušku (režie Václav Klemens) mohla díky omezené kapacitě zhlédnout jen část návštěvníků. Tajný deník Adriana Molea byl tak pro některé diváky jedinou ochutnávkou Divadla loutek, což je jistě škoda, nicméně důvody jsou pochopitelné. Pro mnohé začal druhý den přehlídky až představením Bavič (režie Janusz Klimsza) Joe Penhalla. Komorní konverzační drama o třech hercích umístěné do zkušebny Divadla Antonína Dvořáka a tomu odpovídající jednoduché scénografii o stolku a třech křeslech, nabídlo suverénní a rovnocenné herecké výkony Davida Viktory, Vladimíra Čapky a Renáty Klemensové. Inscenace promlouvá na aktuální téma manipulace médii a hranic etiky současné společnosti. Představení škodí ta skutečnost, že některé části dialogů působí jako násilně vložené za každou cenu, aby autor pojal co největší množství souvisejících aspektů, a text tak není v některých momentech nosný.
Dalším bodem programu mělo být životopisné drama Bezruč?!. Díky zranění Jana Vápeníka však došlo ke změně a náhradním představením Divadla Petra Bezruče se stala Limonáda (režie Marián Amsler). Crazy komedie o krádežích personifikovaného obrazu Mony Lisy či sochy Davida a následném vyšetřování však po svěžím začátku začala ve druhé polovině ztrácet dech i vtip. Bylo očividné, že tato nucená změna nabourala Bezručům původně zamýšlenou dramaturgickou koncepci uvedených inscenací. Druhým představením dne v Divadle Antonína Dvořáka se stal Oidipus (režie Jan Mikulášek). Ucelené, kompaktní a velmi působivé ve všech složkách – od čisté a zajímavě pojaté scény řešené v geometrických tvarech, hereckých výkonů v čele s hostujícím Janem Hájkem v hlavní roli, či zachování původního členění starořecké tragédie se sborem a jeho náčelníkem, který taktéž tvořili činoherci a odvedli znamenitou práci i po stránce pěvecké. V této souvislosti je třeba zmínit, že Jan Mikulášek je také autorem hudby. Oidipus byl suverénně nejsilnějším představením NDM v přehlídce, a není divu, že se stal v hlasování návštěvníků zážitkem festivalu.
Druhý den uzavírala Komorní scéna Aréna inscenací Brenpartija (režie Janusz Klimsza) na motivy prózy Věnceslava Juřiny Zpráva o státu Halda. Obraz party tuláků žijících na hromadě strusky a vzájemně si pomáhajících přežít, je díky práci celého hereckého souboru uvěřitelný a zcela bezprostřední. Klimszovi se podařilo vytvořit směrem k divákovi velmi vstřícné a kontaktní, zároveň nepodbízivé představení využívající bohatého ostravského dialektu s vlivy dalších jazyků, ale nikoliv samoúčelně. Skrz humornou stránku se dere na povrch tragédie lidských osudů odsouzených živořit v drsných podmínkách a obě tyto složky jsou vzájemně vyváženy. Brenpartija se postarala o příjemné překvapení a jeden z největších zážitků přehlídky.
Třetí den byl zahájen v Divadle Jiřího Myrona představením Válka s mloky (režie Pavel Šimák). Dramatizace nadčasového díla Karla Čapka v podání činohry NDM zápasila jednak se specifickým prostorem tohoto divadelního sálu a scénickým pojetím inscenace, dále s uchopením samotného poselství. I přes některá místa snažící se reflektovat současnost, jež spatřuji jako problematická a celkovou neucelenost, vnímám inscenaci spíše kladně a vidím ji jako podnětný materiál ke zkoumání teatrologů. Hodnotím ji jako zajímavý pokus převést na jeviště toto zásadní dílo české literatury s momenty slabšími, ale i silnými, jako byl např. výborný herecký výkon Jana Fišara v roli kapitána J. van Tocha.
Po 1. rozborovém semináři v divadelním klubu Divadla Petra Bezruče následovala dramatizace zásadního románu George Orwella 1984 (režie Jan Mikulášek). Dle nadšených ohlasů, většinově nekriticky přijaté představení, osobně vnímám jako mírné zklamání s některými problematickými místy. Těmi jsou jednak možná až příliš násilné roubování na naši komunistickou minulost v podobě mnoha odkazů, scény, jež bez znalosti knihy téměř nedávají smysl – např. scéna v hospodě, a zejména zobrazení hlavní postavy Winstona Smitha, které o to více zamrzí, že se jinak Jan Mikulášek drží předlohy velmi věrně. Jedná se jednak o nijakost postavy v podání Jana Vlase, o to více bijící do očí při vědomí, že Smith má být jeden z posledních hlasů rozumu v řadách Strany a především jeho charakterový posun. Ten lze prezentovat na scéně s Julií odehrávající se mimo město a oči kamer a uši odposlechů. Knižního Smitha musí Julie nejdříve přesvědčit o tom, že pro ni není ani příliš starý ani příliš bezvýznamný a roky neviděná čokoláda se stává předmětem zájmu na možné napojení na odbojovou organizaci. Zatímco zde se Smith bezmyšlenkovitě vrhá jak na Julii, tak na čokoládu, a to jej charakterově zcela shazuje. V tomto spatřuji pochybení režijně-dramaturgického výkladu. Obsazení Kateřiny Krejčí do role O’Briena, tedy ztělesnění Strany, zůstalo přes zajímavý nápad někde na půli cesty a místo mrazení z vyobrazení inteligentního a krutého manipulátora spíše evokuje „přísnou“ středoškolskou profesorku. Zamrzí i doslovný závěr v podobě až příliš nabízené berličky divákovi, jenž samovolně vyznívá z díla implicitně bez toho, aniž by bylo nutné jej takto zobrazit. Přesto se jedná o představení velmi funkční ve všech jeho složkách a nelze než vyjádřit obdiv celému hereckému souboru Petra Bezruče.
Třetí a závěrečnou inscenací dne byla Lady z karavanu (režie Petr Štindl) britského dramatika Alana Bennetta v Divadle Antonína Dvořáka. A je třeba říci že se jednalo o představení zoufale zdlouhavé, nudné, se statickou a nefunkční scénografií zosobněnou skutečnou Škodou 1203 přímo na jevišti – což je nesmyslný výběr, uvážíme-li, že se jedná o britské reálie – a stále staticky přítomnými pytli s odpadky, které slečna Shepherdová po celou dobu hry kupí a hromadí. Veronika Forejtová v roli samozvané obyvatelky pozemku zoufalého majitele odvádí vskutku odevzdaný výkon. Přesto kdyby se rozkrájela, nemá šanci díky ostatním složkám inscenace, jež jí hází klacky pod nohy, uchvátit publikum. Oproti konvencím značná část diváků odešla již během přestávky, ti, kteří zůstali, se dočkali naprosto stejného průběhu i ve druhém dějství s neskutečně natahovaným závěrem asi o třech možných koncích. Toto představení v prvé řadě vyvolává otázku, proč bylo vůbec do reprezentativní přehlídky zařazeno, když tento krok byl zjevně chybným v dramaturgii NDM. Čtvrtý den zahájil 2. rozborový seminář v divadelním klubu Jiřího Myrona. Po něm následoval Hamlet (režie Ivan Krejčí) na Komorní scéně Aréna. Představení s Michalem Čapkou v hlavní roli bylo velmi diskutováno, zejména kvůli některým scénám a momentům, u nichž nebylo jasné, do jaké míry balancují na hraně komična či ironie. Ohlasy publika byly jak kladné, tak záporné. Jelikož mi chybí srovnání s dalším živým předvedením Hamleta, zdržím se vlastního hodnocení. Přesto bych ale chtěl vyzdvihnout práci hereckého souboru Arény a stejně tak funkční scénografii. Na úplný závěr zařadilo NDM v Divadle Jiřího Myrona inscenaci Ostatní světy (režie Janusz Klimsza). Představení založené na protnutí minulosti a současnosti jednoho domu a jeho obyvatel selhává právě v tomto bodu. Na jevišti tak vedle sebe koexistují dvě dějové linie, jež se oproti původnímu záměru neprolnou. Průměrnému vyznění dopomáhá i statická scéna a standardní výkony herců. V tomto případě si opět nejsem jist, do jaké míry bylo správným krokem představení do přehlídky zařadit, a pokud ano, zda bylo nutné jej umístit na závěr. Úplné finále obstaral nedělní 3. rozborový seminář v divadelním klubu Jiřího Myrona.
