Studenti 4. ročníku DAMU se nám v rámci letošního mezinárodního festivalu Encounter představili v inscenaci Opilí v režii Alžběty Burianové. Tento text se na repertoáru divadla DISK objevil v české premiéře již v roce 2004 jako absolventská inscenace studentů Katedry alternativního a loutkového divadla v režii Petra Chmely. Ačkoliv jsou Vyrypjevovy texty uváděny na českých scénách víceméně sporadicky, představují lákadlo především pro mladé tvůrce. Většinu jeho her spojuje krize člověka v současném světě a podobně tomu je i u Opilých.
Hra Opilí Ivana Vyrypjeva začíná na prázdné, vyvýšené, bílé scéně projekcí. V rychlém střihovém sledu vidíme filmové postavy, které udiveně vzhlíží k nebi. Před ním, za zvuku elektronické hudby, pomalu stávají jednotlivé postavy příběhu a pohybují se do rytmu. Přítomnost projekčního plátna pochopíme záhy. Již v úvodní scéně se z úst Marka dozvídáme, že děj se odehrává během festivalu iránských filmů. Filmový festival je zároveň jediným stmelujícím motivem celé hry. Mluví se o něm na začátku při rozhovoru Marka s Martou, během Maxovy rozlučky se svobodou a v neposlední řadě vyvolává chvilkovou náklonnost mezi ředitelem festivalu Markem a prostitutkou Rózou.
Silná generační výpověď během jednoho dne náhodně svede dohromady několik lidí různého postavení, věku a názorů. Každý z nich chce sdělit divákovi svou vlastní message. Marek bojuje se strachem ze smrti. Právě vdaná Magda si stojí tvrdohlavě za tím, že o všech krocích a rozhodnutích v našem životě je předem rozhodnuto. Gustav je přesvědčený, že všichni jsme tělo boží bez ohledu na okolní svět, bez ohledu na to, co činíme. Max během své rozlučky se svobodou dospěje k závěru, že svoboda neexistuje. Laura naopak svobodu vidí v úplném odevzdání se někomu druhému. A Lawrence říká, že nejdůležitější je „neposrat se, to je celý.“
Každý z nich slyší ve svém srdci šeptání boha, čímž Vyrypjev odkrývá další téma své hry. Jaký význam má pro dnešního člověka víra? Jaké postavení v současném světě zastává bůh? Postavy inscenace se utápí ve svých vlastních životech, protože nejsou schopni přijmout zodpovědnost, rozhodnout se sami za sebe, vytvořit si na věci vlastní názor, což je zásadním problémem stávající generace, která nenachází ve vlastním žití a prožívání smysl svého života. Neexistuje žádný pevný středobod, k němuž by se mohli upínat. Neukotvenost se promítá do jejich každodenního života, z kterého jsou neustále vytrhování. Postupná degradace mezilidských vztahů poodkrývá odvrácenou tvář doby. Ztrácejí kontakt s okolním světem, stávají se neteční k sobě samým i druhým. Zpochybňují počínání ostatních, pochybují o své neotřesitelnosti a všemohoucnosti. Snaží se o vytvoření pevné konstanty právě v podobě boha, kterým si ospravedlňují svá nerozvážná rozhodnutí. Opilost jako stav mysli je pro ně jediným možným východiskem z bezútěšné situace, protože se rozhodli nikdy úplně nedospět.
Scénografii pro tuto inscenaci navrhla Vasylyna Kharchevka, která vytvořila jednoduchou, plně funkční scénu. Divadelním prostorem hry je vyvýšené bílé jeviště, které opticky vzdaluje herce od diváků. V první půlce představení sledujeme postupné spouštění objektů jako vana, lednička nebo stůl na jeviště. S každým kusem nábytku herci na jevišti pracují. Vana, z níž se snaží vylézt opilý Lawrence nebo Jáchym Kučera v roli Gabriela, vytváří půdu pro komické gagy. Stůl je využit při dialogu dvou manželských párů a napomáhá destabilizovat prostředí alkoholového opojení. Lednička ve scéně při rozlučce se svobodou slouží například jako projekční plátno, které v transu sleduje Gabriel, zatímco Róza cituje z jednoho íránského filmu. V druhé půli zůstává scéna prázdná a stává se ulicemi velkoměsta, kde se náhodně jednotlivé postavy potkávají a uzavírají svůj příběh. Jedinou rekvizitou, s níž se tu pracuje, je láhev vodky, z které všichni zúčastnění popíjí. Marta alias Eliška Jansová ji v úvodu objímá. Viktor Javořík jako Rudolf, jehož bratr je katolickým knězem, ji používá jako svěcenou vodu při svatbě Maxe a Laury.
Zásadním problémem zůstává dramaturgické směřování hry. Ve hře může sledovat dvě generace. Jednu z nich nejvýrazněji zastupuje Eliška Jansová v podání Marty, která má na sobě síťované punčochy, krátké šortky, růžové tričko a tenisky. Generaci vzdálenější zastupují oba manželské páry, jejichž oblečení je střihově i barevně laděno do usedlejších tónů. Pro koho je určena? Kdo je dle Vyrypjevova textu oním současným člověkem? Je to nastupující generace, nebo jde ze strany dramaturga Davida Košťála o obecné vyjádření nad současným stavem společnosti? Přesto Opilí pokládají celou řadu tíživých otázek. Zcela určitě budeme muset jednou vystřízlivět a přiznat si, že láska, štěstí a svoboda jsou hodnoty, které máme na dosah, pokud jsme připraveni převzít zodpovědnost.
Divadlo DISK – Opilí. Režie: Alžběta Burianová. Dramaturgie: David Košťál. Scénografie: Vasylyna Kharchovka.
Recenze z uvedení 13. 4. 2016 v rámci 26. ročníku Mezinárodního festivalu divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER.
Foto: Michal Hančovský
