Havel bez piety!
Antiwords celosvětově úspěšného souboru Spitfire Company promlouvá k divákovi prostřednictvím parafráze zemitého pivního světa legendární Havlovy jednoaktovky Audience. Dvě ženy vcházejí na jeviště se síťovkou v ruce, ze které postupně vytahují lahváče a krígl. Jejich největší cenností je otvírák zavěšený kolem krku, který si úzkostlivě střeží, protože bez něj by nemohly podlehnout českému národnímu sportu, po němž ti budiž odměnou sladká nevědomost a otupělost vůči okolnímu světu. V průběhu celého představení využívají pozlacené bysty evokující „národní buditele“ minulého režimu. Vyprázdněnost sdělovacích prostředků, neochota hledat společnou řeč, nedej bože porozumění, se projevuje repetetivností proslulých frází z Havlovy hry, které znějí ve smyčce jako zaseknutý gramofon. Performerky Landovy repliky Menzlovy rozhlasové úpravy z roku 1977 dotváří za pomoci fyzického jednání. Signifikantní pohyby opakující se v přímé návaznosti na pronášených replikách umožňují performerkám rychlou výměnu rolí, díky níž můžeme vidět, že hranice mezi „my“ a „oni“ je natolik tenká, že se nakonec rozplyne ve vzduchoprázdnu.
Nepřímé narážky v hudební a zvukové rovině na hitovky Karla Gotta, Jiřiny Bohdalové nebo už vzpomenuté bysty státníku nutí k zamyšlení, zda jsme se někam za posledních 30 let posunuli a pokud ano, neopakujeme stejné chyby? Občanská rezignovanost se stoupající hladinou alkoholu v krvi se stupňuje bez rozdílu věku, pohlaví nebo intelektu. V posledních minutách odloží performerky sochařský portrét a stanou na jevišti samy za sebe. Závěrečný obraz ukazuje dvě ženy sedící mlčky a zkroušeně u jednoho stolu.
Zmar a banalita stává se jejich každodenním chlebem. Pociťovaná existenciální úzkost pramení z přesvědčení, že nastolená situace je bezvýchodná. Bez aktivního občanského postoje zcela jistě! Havlova Audience prochází reminiscencí, která přináší osobitý vklad a vlastní názor na danou problematiku, a to je nedocenitelnou věcí.
#Thisworldiscrazy #tutorialnasilenstvidnesnidoby
Mezinárodní kolektiv ukazuje život ve 140 znacích. Při vstupu do divadelního prostoru jste samotnými performerkami vyzváni k používání svých mobilních telefonů a sdílení fotografií na sociálních sítích. Dlouhý stůl postupně aranžují k naprosté dokonalosti za jediným účelem vlastní sebeprezentace bez zjevného smyslu a opodstatnění. Pomíjivý okamžik zprofanované dokonalosti je prchavou esencí vlastního sebeklamu. Uzavíráme se do svých sociálních bublin virtuálního světa a mnoho z nás už mimo něj není schopno koexistovat. Každá performerka dotahuje svoji nonverbální hereckou etudu ad absurdum. Po pořízení propagačních fotografií ztrácejí dané předměty smysl a mohou být bez ostychu zničeny, protože se staly nepotřebnými. Do procesu ničení se postupně zapojují i diváci, kteří následují instinktivně performerky. Sociální média jako nástroj pro ovlivňování mas nefungují jenom v téhle inscenaci, ale i ve veřejném prostoru.
#followforfollow #germangirl #argentinegirl #austriangirl #performance #socialmedia #livetutorial #virtualreality #fancytrash #unbelievably #fake #madness #devastating #realdangers #fear
Čechy krásné, Čechy mé… Opravdu?
Autorský projekt divadelního uskupení La Cie Kabaret Bohemia vznikl přímo pro mezinárodní hudební festival, který se uskutečnil ve francouzském Besançonu. Studenti Katedry autorské tvorby a pedagogiky na pražské DAMU ve své inscenaci zkoumají nové možnosti divadelního vyjádření bez použití přímé řeči. Výsledný scénický tvar v sobě spojuje pohybové divadlo, písně a scénický tanec.
Divadelním prostorem se jim stává Atrium Městské hudební síně, v němž využívají toho, co samotný prostor nabízí (kostel, stromy). Uchylují se k minimalismu, především co se týká divadelní techniky i samotných rekvizit, a pracují pouze se svým tělem a hlasem, což vzhledem k proklamaci v anotaci bylo zřejmě záměrem. Vycházejí především z rituálů, folklorních tradic a dobře známých dětských her. Lidové písně zaznívají během celé inscenace a pravděpodobně odkazují na naši, v tomto ohledu velmi dlouhou a bohatou tradici. Zaznívá například píseň Išel Macek do Malacek, při níž pánské osazenstvo souboru tančí verbuňk, který se stává zajímavý především v momentě, kdy pečlivou souhrou vzniká mexická vlna pravého jihomoravského verbuňku. Emočně vypjatým momentem byla tzv. hra na lynč, zejména ve chvíli, při níž mi blesklo hlavou, že ne vždy, v tom, jakým způsobem je současná společnost nastavena, jde pouze o nevinnou dětskou hru.
Zdá se, že největším přínosem této hudebně-pohybové performance je schopnost prostřednictvím výsostně známých věcí bez zbytečného sentimentu v určitých momentech poukázat i na skutečnost, že žít a orientovat se v současném hektickém světě může být obtížné a problematické. Na závěr nutno podotknout, že mužská část souboru byla hlasově výrazně lepší než ta ženská, která chvílemi příliš neladila.
Hravý bratrský souboj
Autorská inscenace, ve které své síly spojili absolventi Ateliéru fyzického divadla JAMU Filip Teller a Pavol Seriš, Čecháčci a Čoboláci, osciluje na pomezí divadla a stand-up comedy. V samotné expozici každý z protagonistů rozehrává hereckou etudu založenou na autobiografických črtách. S lehkostí sobě vlastní a dobře mířenou nadsázkou v rychlém tempu verbalizují průběh svého života. Následně prostřednictvím improvizace tematizují odlišnosti obou národů, které pojí společná historie. Využívají přitom rozličných výrazových prostředků, od slovní a pohybové komiky přes skvělou interakci s publikem až po zpěv. Nenásilně se v průběhu inscenace objevuje politická satira na současné dění v obou zemích a Andrejko je prostě všude, a přece ho nikdo nechce! Jejich vzájemná herecká souhra působí nenuceně a bezprostředně, a přestože neustále jeden druhého popichují, naoko si závidí a s notnou dávkou ironie si předhazují své nedostatky, mají se ve skrytu duše upřímně rádi. Ne nadarmo se říká: „Co se škádlívá, to se rádo mívá.” Jedinou ošemetnou věcí zdála se být v tomto případě, na můj vkus, příliš dlouhá stopáž, která zejména v druhé polovině inscenace ubírala jednotlivým skečům na údernosti a břitkosti dobře mířeného vtipu. Jedno je ale jisté, tahle dvojice česko-slovenského přátelství jednoznačně opakovaně rozhýbe vaši bránici.
- SPITFIRE COMPANY ‒ Antiwords
- Koncept: Miřenka Čechová, Petr Boháč
- Režie: Petr Boháč
- Hudba: Sivan Eldar, Karel Gott
- Light design: Martin Špetlík
- Masky: Paulina Skavova
- Hrají: Ludmila Něměčková, Soňa Ferienčíková, Michaela Hradecká, Jindřiška Křivánková, Tereza Havíčková, Miřenka Čechová, Klára Alexová (hrajou vždy dvě z uvedených performerek)
- #FOLLOWFORFOLLOW ‒ #followforfollow
- Koncept, scénografie, účinkují: Maria Huber, Rosa Wallbrecher, Carolina Arandia
- Dramaturgie: Sarah Kemp
- Mentoring: Brano Mazuch
- LA CIE KABARET ‒ Bohemia
- Režie: Anna Luňáková
- Účinkují: studenti 2. ročníku Katedry autorské tvorby a pedagogiky DAMU
- FILIP TELLER & PAVOL SEROŠ ‒ Čecháčci a čoboláci
- Scénář, režie a účinkují: Filip Teller a Pavol Seriš
- Kostýmy: Lucie Sedláčková
- Dramaturgický spolupráce: Patrik Boušek, Matěj Randár
- Hudba: Ondřej Klíč a Filip Teller
FOTO: Open Air Program
