Nefalšovaná radost
V parném letním odpoledni mě příjemně osvěžilo představení s názvem Bílá velryba. Divadelní soubor Slunovrat vznikl při Speciálních školách v Hradci Králové a jeho členy jsou děti limitované mentálním i tělesným postižením. Pro letošní festival si připravili pohybové pásmo za doprovodu hudby Michala Hrůzy. Bílá velryba symbolicky vyjadřuje naše skryté sny, tužby a ideály, za nimiž se snažíme jít celý život. Společně s dětmi podstupujeme dobrodružnou cestu za Bílou velrybu, o kterou je nutno pečovat, protože jinak by mohla zmizet v nenávratnu a to nemůžeme dopustit. Divadlo v sociální akci ve vás vždy zanechá silný zážitek. Od prvního okamžiku na účinkujících byla vidět nefalšovaná radost z divadla, radost z pohybu, radost ze života. Mnohdy máme strach z jinakosti, chceme být „normální“, ale co to vlastně znamená? Děti ze Slunovratu nám ukazují jejich odlišný způsob života, který je plný spontaneity, hravosti, upřímnosti, odhodlání a vnitřní síly. Prostřednictvím představení získávají větší sebedůvěru v sebe i své schopnosti. Vyzařuje z nich světlo, bezelstnost, dobrosrdečnost, nevinnost a čistota. A když se něco nepovede? Myslím, že na tom vůbec nezáleží ani dětem, ani divákům. Tím nejdůležitějším je sdílení okamžiku, přítomnosti i blízkosti. Prostě se na malou chvíli zastavit a vnímat onu jedinečnou atmosféru, která ve vás vyvolá silné emoce.
Veronika Bezvodová
Americký Čapek
Dnes jsem byla na opravdu velmi zajímavém projektu Čapkovi vize, který vytvořili studenti Georgia College Theatre pod vedení profesorky Karen Berman. Ve zkratce, sledujeme životní příběh primárně Karla Čapka, méně intenzivně i jeho bratra Josefa. Příběh je to veskrz velmi jednoduchý, vycházející ze skutečných faktů. Nutno říci, že je napsán řekla bych „jednoduchou“ angličtinou a studenti velmi precizně vyslovují, takže i přes fakt, že je představení v anglickém jazyce, zvládnout by jej měli, dle mého, všichni s angličtinou na úrovni průměrné české střední školy. Co je na inscenaci ale nejzajímavějším prvkem je naprosto odlišné vnímání Karla Čapka. Pro nás Čechy, řekla bych, je Karel Čapek náš génius, který měl neuvěřitelnou intuici a schopnost vidět věci ve velmi širokém časovém spektru. Neodpíráme, že velkou zásluhu na tom mělo vzdělání, ale myslím, že spíše obdivujeme zkrátka jeho talent jako takový. „Americký“ pohled na Karla Čapka je ale zcela odlišný. Podávají Čapka jako extrémně vážného člověka, jehož veškerý další život včetně tvorby, je podněcován jeho rodinou. Tento vliv rodiny je ale hlavním tématem celé inscenace. Jsou samozřejmě zobrazována i další témata, jako jeho politické působení, svatba či fakt, že byl tím, kdo poprvé použil slovo robot, ale i to, že toto slovo původně vymyslel jeho bratr. Tento opravdu silný akcent, který je kladen na vliv rodiny, občas působí až nepřirozeným dojmem, to bych ale přisuzovala čistě kulturním rozdílům vzdáleným o velikost Atlantiku. To, že nám něco přijde nezvyklé a je to aplikováno na jeden z českých národních symbolů, je ale to nejzajímavější. Ta rozdílnost pohledu, která pochopitelně záměrná a celé představení je na ni vystavěno. Vyznívá velmi srozumitelně a představení funguje zároveň jako zajímavá studie.
Henrietta Ctiborová
Člověk musí někdy nebýt, aby byl
S úžasem jsem včera večer sledoval inscenaci Zahradní slavnost v provedení souboru Absurdní čističi z Divadla jesličky Josefa Tejkla. Celé inscenaci dominuje multifunkčně vymyšlená scéna, která ovšem
není ve své podstatě přeplácaná a navíc působí originálně. Mizanscéna je skoro po celou dobu vystavěna ve dvou plánech a to jako domácnost Oldřicha a Boženy a symbolická šachovnice, na které se odehrává zbytek dramatu. Oba plány se navzájem doplňují a v určitých momentech na sebe reagují a vtipně ironizují sami sebe. Hluboká poklona míří k výborné režii Josefa Jana Kopeckého, který stojí nejen za zmiňovanou scénografií, ale zároveň dokázal z hereckého ansámblu dostat brilantní výkony. Až s podivem jsem si postupně začal uvědomovat nadčasovost této Havlovy hry, samozřejmě, že bychom mohli namítnout, že absurdní dramata samy o sobě nabízejí širokou škálu pro interpretaci, nicméně Zahradní slavnost v tomto podání pro mě nabírá na současném významu. V komplexu těchto úvah si pak nejde nevšimnout, že B může řídit likvidační oddělení jako firmu a přitom vlastnit A a následně se nevylučuje možnost C a to: stát se pozitivním televizním zahajovačem. Havel v roce 1963 kritizoval společnost, její absurdní postoje, nelogičnost byrokracie, směšnost hloupých floskulí a vyprázdněnou honbu za funkcí. Za vrchol absurdního dramatu tak lze považovat to, když přesáhne do reality a zhmotní se v ní. Ovšem zpátky k inscenaci od souboru Absurdní čističi, kterou osobně považuji za jedno z nejlepších představení, které jsem zatím na letošní Open Air viděl. Jejich frázování, dikce a celkový herecký pohyb, schopnost vtipné a rychlé reakce na okolní festivalové jevy, jsou všechno věci, za které si tvůrci a herci zaslouží jen klobouk dolů a tisíceré poděkování za skvělý absurdní zážitek.
Lukáš Buchta
Foto: Open air
