Jak (ne)žít svůj život
Hradecký soubor Q10 v průběhu včerejšího dne hrál triptych Malamadre od italského autora Maria Geraldiho a my jsme se rozhodli, že půjdeme zlatou střední cestou a vydali jsme se na tzv. druhý díl Amico malvagio. Zpočátku je nutné upozornit, že se všechny tři inscenace zabývají podobnými tématy, které jsou předvedeny v různých úpravách. Příběh sleduje matku, jež není schopna překousnout fakt, že její jediný syn je homosexuál a tak přistupuje k drastickým opatřením, aby ho ochránila „od všeho zlého“. Výraznou složkou je scéna, na které stojí otočná dřevěná konstrukce, která simuluje exteriéry či interiéry pro právě potřebnou dramatickou akci. Nicméně je pravdou, že v některých vážných momentech je pohyblivost této rekvizity využívána nadmíru a není tolik opodstatněná. Autoři také používají aluze na předchozí díl, což může být trochu matoucí, ale pro výsledný efekt to není nijak rušivé a spíše to působí jako humorná vsuvka. Mnohem větší problém nastává v komplexní psychologizaci postav, která by mohla být daleko hlubší a možná by vůbec nevadilo, kdyby tvůrci přidali inscenaci dalších deset minut, které by využili právě pro kvalitnější vykreslení charakterů. Výsledný, tragický efekt by byl, podle mého, mnohem silnější. Na druhé straně je třeba vyslovit inscenačnímu týmu uznání, že se pouští do tak složitého tématu, které je bezesporu zajímavé a nabízí velkou škálu možností, jak s ním pracovat. Inscenace se vlastně zabývá složitými existenciálními otázkami, na které bohužel nemá prostor odpovědět. Ovšem i tak jde o zajímavou podívanou, která nám v sobě skýtá prostor k přemýšlení nad tím, jak se chováme ke svým blízkým a zda je taky tak trochu nezabíjíme pro „jejich dobro“, které je ve skutečnosti jen naší neschopností vzájemné empatie.
Lukáš Buchta
Nejvyšší umění braku
Práce recenzentů je mnohdy podceňovaná, opomíjená a nedoceněná. Přitom někdy opravdu není lehká. Chtěla bych vidět minimálně polovinu obecenstva, jak sednou a napíší něco smysluplného k představení John Sinclair: Umění braku On Air. Soubor 11.55 se rozhodl inscenovat původní rozhlasovou hru a v přímém přenosu na scéně vytvořit prostředí, ve kterém budou moci vyprodukovat všechny zvuky, jinak tvořené v profesionálních podmínkách rozhlasu. Je obdivuhodné s jakou přesností se jim tyto zvuky daří napodobovat. Zároveň bych ráda vyzvedla naprostou přesnost a synchronizaci herců, bez níž by tento projekt vůbec nemohl vzniknout. Tento fakt sám o sobě leckdy vytváří komické momenty, zároveň ale ukazuje skutečnou tvář toho, jak se doopravdy takové zvuky a ruchy vytváří. O samotném obsahu hry nemá moc smysl polemizovat. Jak sám soubor přiznává již v názvu, je to brak. Brak záměrně vybrán, jelikož díky tomu, že fascinováni sledujete dění na scéně, nemáte již moc kapacitu na žádné velké drama. Popis scény samotné také pozbývá na smyslu, poněvadž tu tvoří jen rekvizity nutné k vytvoření zvuků. A pídit se zde po nějakých interpretacích či rozborech by byla naprostá demagogie, jelikož inscenace graduje do takových extrémů, že sedíte a „čumíte“. Existují prostě inscenace, na něž přijdete a buď přistoupíte na jejich poetiku, jestli se o poetice v tomto případě dá mluvit, nebo ne. Inscenace, které budou vycházet pouze z vaší reakce a pocitů, které ve vás vyvolávají. Zkrátka, buď je budete milovat a nebo nenávidět. V tomhle případě věřím, že si ji zamilujete stejně jako já! Protože i z braku se dá vytvořit umění.
Henrietta Ctiborová
Síla slova!
Český spolek Storytelling se systematicky věnuje této u nás málo rozšířené umělecké disciplíně, jejíž původ najdeme ve Skandinávii, už od roku 2010. Jenomže schopnost vyprávět v sobě máme
zakořeněnou úplně všichni a často, byť někdy nevědomky, tuto oblast svými historkami naplňujeme. V čem tedy spočívá umělecká hodnota, kterou soubor do divadelního prostředí přináší? Sami členové souboru se výrazně rozcházejí v názoru, zda je storytelling divadlem, či nikoliv. Z pozice absolventky divadelní vědy si troufám říci, že se jedná o divadlo, byť se forma představení výrazně podobá skutečně kvalitní umělecké recitaci. Představení Zrezivělé dětství tvoří příběhy žen, které se setkaly s nejzávažnějšími důsledky politických procesů padesátých let. Tři herečky společně otevírají své vystoupení budovatelskou písní, aby pak postupně každá přednesla autentickou výpověď hrůz totalitního režimu z pohledu malého dítěte. Pečlivě budované napětí vystavěné především na práci s hlasem, citlivost vůči složení publika, prostor pro improvizaci, přiměřená dávka minimalistické tělesné akce na holé scéně, to vše akcentuje a směřuje veškerou diváckou pozornost k samotným příběhům a umocňuje jejich naléhavost. Způsob práce tvůrčího týmu v mnohém odpovídá principům dokumentárního divadla. V tomto směru se „nejdivadelněji“ jevil poslední vyprávěný příběh, který přednášejí herečky společně v předem připravených vzájemných interakcích. Dokumentárnost podpořil i fakt, že mezi diváky seděly ženy, jejichž osudy se staly předlohou pro jevištní zpracování a po skončení představení s nimi byla zahájena diskuse, jíž se bohužel zúčastnil jen zlomek publika. Funkcí, které by divadlo mělo naplňovat, je několik. Zde jednoznačně převládá funkce edukativní a sociální, což je v současném divadelním prostředí vcelku vzácný jev.
Gabriela Dvořáková
