Invisible II je druhou inscenací z trilogie Miřenky Čechové, kterou připravila ve spolupráci s divadlem TanteHorse o ženách – umělkyních, které z různých důvodů skončily v zapomnění. V tomto případě se jedná o osobní zpověď Barbory Kaufmannové – bývalé primabaleriny Národního divadla moravskoslezského. Její vyznání je nám předkládáno jako žánr docu-dance v neotřelé instalaci, která odkazuje, stejně jako samotný název inscenace, k různým podobám útlaku, jimž profesionální tanečníci a tanečnice v průběhu své kariéry musí čelit.
Již před začátkem představení při vstupu do sálu S–klubu, kde se představení v rámci Divadelní Flóry Olomouc odehrávalo, jsme byli Čechovou vyzváni, abychom se nebáli pohybovat po jevišti, abychom mohli taneční instalaci pozorovat z různých úhlů a prožít ji co nejvíce tělesně vzhledem k tomu, že téma inscenace se těla a tělesnosti bytostně dotýká.
Po vstupu do sálu bylo možné na jevišti vidět velký dřevěný kvádr s množstvím zavřených příklopek (záklopných panelů) různých velikostí. Z reproduktorů hraje záznam mluveného slova, nejde mu moc rozumět a seká se. Jakmile si obří kvádr prohlédneme ze všech stran, pomocní pracovníci sundají několik příklopek a poodhalí tak jeho obsah. Nejdříve se jedná jen o spodní příklopky, takže je možné vidět pouze nohy tanečnice, která se nachází vevnitř ve skromně zařízeném pokoji obsahujícím několik lamp, pohovku, televizi s televizním stolkem se šuplíky, malou lednici, stolek a židli.
Kvádr je postupně během vystoupení rozebírán jako skládačka a odhaluje se jeho vnitřek, stejně jako sepostupně odhaluje i samotná Kaufmannová, která je v inscenaci jedinou performerkou. Na začátku se zakrývá nejen částmi zdí pokoje, ale nejde jí ani dobře vidět do obličeje, k čemuž si pomáhá svými dlouhými vlasy. Je anonymní, ale přitom stále osobní. K tomu, abychom ji vnímali jako konkrétní osobu s individuálním příběhem, pomáhá i nahrávka rozhovoru, který s ní vede Čechová jako její spolužačka z konzervatoře. Kaufmanová v rozhovoru popisuje, jaké to pro ni bylo stát se balerínou, co to všechno obnášelo a jak se vyvíjela její kariéra. Zmiňuje tlak na výkon, který je s profesí baletky spojený, a zároveň velmi nízké finanční ohodnocení, se kterým mohla jen těžko vyžít, a tak byla nucena mít druhé zaměstnání – například prodávala vstupenky. A přes to, že tančila velké role, po konfliktu s novým vedením baletu se její kariérní postup zastavil a nakonec skončila v zapomnění. V rozhovoru například zazní, že ji velmi mrzelo, že při svém posledním představení nedostala od vedení divadla alespoň kytici.
Odhalování příběhu Kaufamnnové, ale také pokojíku, ve kterém se nachází, je pomalé a postupné. Jak příběh a osobní zpověď pokračuje, ukazuje se stále více i samotná Kaufmanová – už se nesnaží zakrývat si obličej, vidíme její tělo osmatřicetileté ženy naboso, na špičkách, obnažené, snící. Stává se více odhalenou nejen díky výpovědi na nahrávce, ale i díky tomu, že jsou postupně odstraňovány příklopky scénického objektu, ve kterém se nachází, což může evokovat například rozpadání se ochranné skořápky, která drží pohromadě identitu Kaufmanové jakožto primabaleríny. Kaufmanová se po celou dobu představení pohybuje jen v prostoru tohoto malého pokoje, je skoro až „výstavním kusem“ nebo exponátem, který jako diváci pozorujeme s odkazem na dřívější publikum tanečnice, toužící po kráse jejích pohybů, aniž by si uvědomovalo daň, kterou objekt jejich touhy za tuto krásu platí.
Dojem tanečnice jakožto exponátu umocňuje také fakt, že kvádr lze obcházet a nahlížet do něho ze všech stran. V průběhu představení tedy nesledujeme jen samotnou Kaufmanovou, ale i ostatní diváky, kteří ji pozorují stejně jako my. Kaufmanová se před diváky i převléká, postupně mění své outfity. Z počátku má šaty na způsob noční košilky a po několika převlečeních končí v baletním kostýmu s typickou odstávající balerínou. Tyto změny outfitů mohou znázorňovat životní cestu Kaufmannové a její postupné seznamování se s baletem. Spodní prádlo může evokovat její dětská léta v přípravce, jednoduché baletní šaty pak pubertu, kdy snila o velkých rolích, a okázalý kostým dospělost, kdy stála v záři reflektorů po odtančeném představení.
V televizi, kterou má Kaufmannová v pokoji, občas běží záběry z inscenací, kde jako primabalerina tancovala. Jsou jako záchvěvy jejího minulého života, do kterého se nemá šanci vrátit. Z dialogu, který hraje z reproduktorů, se dozvídáme, že skončit v divadle bylo pro Kaufmannovou, jako by odtrhli dítě od matky. Nevěděla, co dělat a co si počít, když musela po neshodách s vedením divadla kariéru předčasně ukončit. Najednou se ocitla v jakési prázdnotě. Z primabaleriny se stala „nikým.“
Na konci představení, kdy jsou sundané všechny stěny kvádrového pokoje, Kaufmannová metaforicky objevuje svět kolem sebe. Vyhlíží skrz čtvrtou stěnu na jeviště a do hlediště a prohlíží si diváky. Nakonec sama ze své škatulky vystupuje ven do „reálného světa,“ zříká se své role tanečnice a odchází vstříc novým výzvám, novému životu.
Inscenace Invsible II by se dala pojmenovat jako netradiční taneční performance. Vypráví osobní příběh, který jeho protagonistka stvrzuje tancem a bolestnými výjevy bezmocí a úzkosti. Poodhaluje nám zákulisí baletního světa a těžkosti, se kterými se musela Kaufmannová během svého studia a kariéry v tomto prostředí vyrovnávat. Ale i tak svého rozhodnutí nelituje, protože – jak z její zpovědi vyplývá – rozhodujícím impulsem byla v jejím životě vždy především láska k baletu.
- MIŘENKA ČECHOVÁ & TANTEHORSE – Invisible II / Barbora Kaufmannová
- Koncept, režie: Miřenka Čechová
- Dramaturgie: Barbora Baronová
- Scénografie a kostýmy: Lucia Škandíková
- Hudba: Martin Tvrdý
- Lightdesign: Filip Horn
- Produkce: Jakub Urban
- Hraje: Barbora Vašků Kaufmannová
Premiéra 25. října 2021 v Paláci Akropolis, psáno z reprízy 14. května 2023 v rámci festivalu Divadelní Flora Olomouc.
FOTO: archiv festivalu Divadelní Flora Olomouc
