Farma zvířat George Orwella patří mezi významná literární díla dvacátého století a nechybí snad v žádném maturitním kánonu. Takové tituly jsou z povahy věci lákavé i pro jevištní adaptace. Své o tom ví Dodo Gombár, který Farmu zrežíroval pro Slovácké divadlo a z maturitní četby má v aktuálním repertoáru českých divadel ještě další adaptační zářezy podobného kalibru: Kytici v Městském divadle Zlín a Bílou Vodu v Městském divadle Brno. Gombár je také autorem dramatizace knihy s využitím překladu Gabriela Gössela (který mimochodem překládal například i Stephena Kinga).
Příběh Farmy zvířat je dost známý, ale najdou se i tací (jako například já), kteří zmíněnou knihu nečetli. Ve zkratce: na farmě pana Jonese dojde ke vzpouře, protože opilý farmář zvířata dlouhodobě zanedbává, a v den, kdy jim nedá najíst, se zvířata vzbouří. Dojde k revoluci a Jones je z Panské farmy vyhnán, ta je přejmenována na Farmu zvířat a jsou ustanovena nová pravidla, která si ovšem jedna skupina zvířat, prasata, velmi rychle začne překrucovat podle vlastních potřeb.
Inscenace ve Slováckém divadle začíná tím, že diváctvo o těchto skutečnostech informují zvířata na tiskové
konferenci, zároveň jsou v publiku tři pseudonovináři z řad hereckého souboru, kteří později zvířatům v logice „tiskovky“ kladou otázky. Začátek je zajímavý i tím, že zvířata postupně přicházejí ještě před posledním zvoněním, než se zhasne v sále. Ani po posledním zvonění se ale v sále nezhasíná a zvířata zmateně bloumají po jevišti se zástěnou z kostí a s řečnickým pultem ze stejného materiálu. Situace konference zpřítomněná v divadelním prostoru funguje jako most mezi světem diváků a fikční farmou zvířat: publikum se ocitá s herci ve společném meziprostoru – ještě trochu v reálném světě, kde o podobná setkání není nouze, zároveň jednotlivé příspěvky přednášejí zvířata, která budou v následujícím příběhu figurovat, což zvyšuje zájem publika a jeho mentální ochotu angažovat se v tom, co se bude na jevišti odehrávat.
Ze zvířecího vyprávění se například dozvídáme, jak proběhla takzvaná „Bitva u kravína“ a vyhnání Jonese z farmy. Pokaždé, když zazní farmářovo jméno, si zvířata odfrknou, aby dala najevo své antipatie. Příběh vypráví prase Pištík, občas do vyprávění vstupují i jiná zvířata, kohout do toho huláká „revoluce“ a někdy v souzvuku od všech zvířat zazní dynamický pokřik „bojovat“, kterým si připomínají svoji čerstvou výhru a smysl, za který bojovali, tedy svobodu. Během konference lze také odhalit vztahy mezi jednotlivými zvířaty, které se během postupujícího příběhu proměňují podle toho, jak se proměňuje dynamika moci na farmě. Například prasata – Napoleon, Kuliš a Pištík ‒ nejdříve drží pospolu, ale když Kuliš začne mít progresivní nápady liberálního typu, postaví se Napoleon a Kuliš proti němu a vyženou ho z farmy. Nebo koza Majka je naprosto unesená z prasete Kuliše, ale po jeho vyhnání se vtírá do přízně Pištíkovi.
V inscenaci se objevuje i nemalé množství aktualizací, které jsou někdy trefné (jako například podojení Milky nebo komentář ke zvyšování hranice odchodu do důchodu), občas se míjejí účinkem, protože do inscenace nesedí a působí spíše samoúčelně (narážka na Brexit, která byla zmíněna v souvislosti s tématem cestování a měla za cíl poukázat na omezení svobody cestování do a z Velké Británie po jejím odchodu z EU), jiné do inscenace sice sedí, ale jsou nedotažené a vyznívají trochu do prázdna (narážky od slepic na promiskuitní povahu kohouta zmiňují kauzy Me too a Nemusíš to vydržet spíše povrchním způsobem, jen jako laciné pomrkávání do publika). Je otázka, zda jsou tyhle aktualizace pro inscenaci přínosné, nebo jí spíše škodí, když nesouvisejícími odkazy upozaďují Orwellův‒Gombárův příběh a jeho poselství.
To, že Orwellova Farma zvířat je metaforickou (nebo jak by řekla koza Majka „metaflórickou“) satirou na komunismus, je známý fakt. Akorát v Gombárově pojetí se ten komunismus, nebo jakýkoli jiný autoritativní způsob vládnutí, přes deklaraci aktuálnosti tématu poněkud „ztratil v překladu.“ Gombárovi se příliš nepovedlo do dramatizace vtělit Orwellovo sdělení o korumpující povaze moci a režijní složka výsledku také příliš nepomáhá. Rámcová situace sama o sobě je pochopitelná – zvířata přebrala vládu nad farmou, pak se do rolí vůdců začala pasovat prasata (zejména Napoleon), a co se zdálo jako rovnost, je najednou jakýsi druh totality. Situačními prvky jsou znázorněny pocity nadřazenosti některých zvířat, např. když prase Napoleon skartuje všechny důležité dokumenty nebo když chce pes Mates (Tomáš Žilinský) zneužít kozu, což můžeme interpretovat jako zneužití moci a postavení. Jenže jinak jsou povahy jednotlivých zvířat vykresleny dost povrchně, jejich motivace k jednání jsou ve většině případů neznámé nebo nepochopitelné. Příkladem může být sebevražda fenky Janiny (Terezie Čermáková), ve které by snad bylo možné číst pocity zoufalosti z toho, že jí prasata sebrala všechna štěňata, kdyby se postava na scéně neobjevovala tak málo, že je nám tento její sebedestruktivní akt ve výsledku jedno. Zvířata mají sice své charakteristiky, ale ty spíše podkreslují jejich zvířecí podstatu jako takovou, např. holub (Jakub Zelinka) je přelétavý v rozhodnutí, na jakou stranu se přidá. Tím pádem to všechno působí tak trochu odosobněně a v příběhu se těžko hledají poučení nebo analogie s dnešní politickou situací ledaskde po světě, která se při četbě knihy vyloženě nabízí.
Co se musí nechat, jsou parádní kostýmy Lindy Holubové. Zvířata jsou ve většině případů na první pohled rozpoznatelná a mají své speciality. Například prasátka (Lukáš Matěj, Pavel Šupina a David Vaculík) jsou nacpaná ve vypasených růžových oblečcích se soudcovskými límečky, které evokují jejich autoritu a poživačnost. Kohout Jojo (Jitka Hlaváčová) má rezavou paruku ve stylu hřebínku, stejně barevný knírek, spoustu korálů kolem krku a pestrobarevné šaty s rozparkem uprostřed, aby se nápadně vyjímala jeho chlouba nacpaná v zelených punčoškách. Kostým tak ukazuje kohoutovu parádivost a podtrhává jeho pocit důležitosti. Neotřelé oděvy mají také koně (Pavlína Hejcmanová, Kateřina Michejdová a Zdeněk Trčálek) ‒ dredaté dlouhé paruky a šamansky pomalované obličeje, takže působili spíše jako zaříkávači koní, a boty na obrovské platformě vydávající zvuk jako kopyta. Realistický dojem dodávají i (a)typické pohyby připomínající daná zvířata: například slepice (Natálie Rašín, Tereza Novotná) se pohybují trhaně a cukají hlavami, koza Majka oblečená jako sekretářka (Jiří Hejcman) zase škrobeně cupitá s rukama u hrudi jako T-rex.
Přibližně v druhé polovině představení si začnou zvířata sundávat paruky či jiné části kostýmu, naopak prasata začínají nosit lidské oblečení. To může znázorňovat, že zvířata ztrácejí sama sebe, už nejsou tím, kým bývala, a naopak prasata se čím dál tím víc mění v lidi se všemi jejich lidskými nectnostmi, především touhou po moci. Zvířata, která zemřela, jsou pak vysvlečena z kostýmů zcela, což by bylo možné chápat jako jakousi analogii jejich přechodu do říše duchů. Tím se ale zvířecí charaktery postav ztrácejí úplně a s tím i celé alegorické kouzlo inscenace. Jako kdyby vám kouzelník ukázal, jak se trik dělá, a vy jste ztratili zájem o to, co bude dělat dál.
Farma zvířat je veliké sousto jak po stránce literární, tak, jak se ukázalo v inscenaci Slováckého divadla, i po stránce divadelní. Není jednoduché převést na jevištní prkna známý příběh – a snaha o jeho smysluplnou aktualizaci může být vcelku riskantní záležitost. Gombárovi se risk tentokrát moc nevyvedl, a tak je tahle Farma zvířat hlavně pestrobarevná jízda plná zvířátek poměrně banálně sdělující, že si nejsme všichni rovni a svině stejně vyhrají. I když se nepovedlo zcela využít potenciál aktualizace Orwella vzhledem k dnešnímu dění ve světě, výjimečný divadelní zážitek zde zajišťují především herci svými originálními a profesně zručnými výkony.
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- SLOVÁCKÉ DIVADLO V UHERSKÉM HRADIŠTI – Farma zvířat
- Autor: George Orwell
- Dramatizace a režie: Dodo Gombár
- Scéna: Lucie Žilák Labajová
- Kostýmy: Linda Holubová
- Hudba: Jakub Krajíček
- Pohybová spolupráce: Linda Caridad Fernandez Saez
- Dramaturgie: Iva Šulajová
- Hrají: Lukáš Matěj, Pavel Šupina, David Vaculík, Zdeněk Trčálek, Pavlína Hejcmanová, Kateřina Michejdová, František Nedbal, Jiří Hejcman, Daniel Gajdoš, Jakub Zelinka, Jitka Hlaváčová, Petra Staňková, Tereza Novotná, Natálie Rašín, Tomáš Žilinský, Terezie Čermáková, Pavel Šupina, Roman Lacina, Petr Leška, Jan Frolec, Josef Kubáník
Premiéra 26. října 2024, psáno z reprízy 4. ledna 2025.
FOTO: Kuba Jíra, web Slováckého divadla
