Následující řádky budou věnovány krátké návštěvě v ruském oblastním divadle. V průběhu měsíce září jsem měla příležitost strávit nějaký čas na studijní stáži v Rusku, konkrétně ve zhruba třistatisícové Kostromě. V tomto (na ruské poměry) nevelkém městečku, se mi kromě poznávání ruské kultury, kuchyně a mentality, naskytla i možnost navštívit místní divadlo. Návštěva tří inscenací se dozajista nedá považovat za plnohodnotné seznámení s ruským divadlem, nicméně snad se mi podaří zprostředkovat alespoň jeho malou ochutnávku.
Kostromské státní, Kostromské komorní, Muzeum divadelního kostýmu a všudypřítomná Sněguročka
Hlavní kostromskou scénu představuje Kostromské státní dramatické divadlo N. A. Ostrovského (Костромской государственный драматический театр имени А. Н. Островского). To však zahajuje svou sezónu až na počátku října, a tak jsem se na místo návštěvy divadla musela spokojit alespoň s prohlídkou Muzea divadelního kostýmu (Музей театрального костюма), které vystavuje kostýmy jednoho z nejstarších ruských divadel (založeno roku 1808) od roku 2010. Jednotlivé expozice se pravidelně obměňují a v současné době zde můžete zhlédnout například rozsáhlou kolekci kostýmů a kostýmních návrhů z inscenace Hamlet z roku 2007 nebo výstavu s názvem Sněguročka na kostromské scéně. Zajímavostí je, že se muzeum nachází v rodném domě Fjodora Grigorijeviče Volkova, zakladatele ruského národního divadla. Volkov žil v Kostromě se svou rodinou do šesti let, kdy se jeho matka znovu vdala a přestěhovala se společně s Fjodorem a jeho bratry do Jaroslavle. A právě v ní bylo roku 1750 založeno nejstarší ruské divadlo, Ruské akademické divadlo dramatu F. Volkova (Российский академический театр драмы им. Ф. Волкова).
Na rozdíl od Ostrovského divadla zahajuje naštěstí další z kostromských scén, Kostromské komorní dramatické divadlo (Костромской камерный драматический театр), sezónu již v průběhu září. Moje další kroky tedy vedly právě sem. Komorní divadlo je značně mladší než jeho větší bratr, funguje teprve od roku 1998. Nalézt ho můžete na ulici Simanovskogo číslo jedenáct. Budovu společně s divadlem sdílí ještě rezidence Sněguročky. Hlavní postava Ostrovského dramatu se v Kostromě a okolí těší velké oblibě a v jejích rezidencích se s ní nejen můžete osobně setkat, ale například navštívit i komnatu zázraků či kouzelnou laboratoř. Přestože se v době mé návštěvy divadlo nacházelo v rekonstrukci, jeho dveře zůstaly divadlu chtivým divákům stále otevřeny. V překážkovou dráhu přes lešení se tak sice proměnila cesta za předprodejem lístků, nicméně jsme nebyli ochuzeni o divadelní zážitek – inu Rusko. Hlediště divadla pojme přibližně padesát až šedesát osob. Jeviště není architektonicky odděleno a je velmi mělké. Zvukařský a světelný pult se nachází vpředu po levé ruce diváků a je na něj po celou dobu představení vidět. Představení stejně jako u nás předchází trojí zvonění. Rozdílný je však divadelní program, který si můžete před představením zakoupit. Zatímco u nás je zvykem uvádět v programu jména autorů jednotlivých složek inscenace, jako je scéna, hudba, kostýmy a především režie, u kostromského divadla je tomu jinak. Za svrchovaného autora celé inscenace je považován režisér a dále jsou v programu uvedena jména vedoucích řemeslných dílen jednotlivých složek, nikoli tedy autorů duchovní idey.
Chudoba, bezdomovectví a osiřelé děti ve hře s podtitulem komedie
Za zástupce kostromské činohry jsem si zvolila představení inscenace Nelegálka (Нелегалка), stejnojmenné komedie ve dvou dějstvích ukrajinského autora Anatolije Kryma. Krym je v současné době autorem zhruba dvacítky knih, několika filmových scénářů a především více než deseti divadelních her, z nichž Nelegálka z roku 2002 patří k těm nejznámějším. Zachycuje život mladé svobodné matky Niny, která nemůže v Rusku najít práci, a to i přes své vysokoškolské vzdělání. Emigruje tedy do Itálie, zatímco dcerku nechává v Rusku se svou matkou. Protože je ale v cizí zemi „Nelegálkou“, nemůže si příliš vybírat, kdo se stane jejím přítelem, či jaké zaměstnání bude vykonávat. Když několik dní živoří na ulici, všimne si jí díky její kráse vychytralý a úlisný Mario. Nina se stává jeho milenkou a on ji za odměny „dohazuje kšefty“. Povětšinou pracuje jako uklízečka u jeho kamarádů. Mario považuje Ninu za svůj majetek, a nakonec ji dokonce chce prodat jako nevěstu starému mládenci Čezarovi. Když Nina pochopí, o co jde, chce odejít. Nakonec se však všechno v dobré obrátí a Nina s Čezarem se do sebe zamilují. Mario se však Niny nechce vzdát a Čezare ho nakonec v afektu pobodá. Sám jde do vězení a Nina se vrací do Ruska, kde živoří jako pouliční prodavačka. Matka během jejího pobytu v Itálii zemřela a dcerka Nataška se stala dítětem ulice, což jí způsobilo nenávratné psychické následky. Krymova hra je sice v podtitulu označena jako komedie, v důsledku však přináší na jeviště mnoho aktuálních problémů Ruska – chudobu, bezdomovectví, osiřelé děti.
Hudba, která umlká jen zřídka, a chladný potlesk
Režisérem inscenace kostromského komorního divadla je Boris Golodnickij. Její nejvýraznější složkou je pro českého diváka zřejmě hudba. Po celé první dějství totiž ani na okamžik neumlkne – hraje mezi jednotlivými obrazy, v přestavbách či v němých scénách, jak je tomu zvykem i na českém divadle. Na rozdíl od něj však podbarvuje i veškeré dialogy. V druhém dějství potom místy utichá, přesto je však daleko frekventovanější, než by český divák očekával. S hudbou je svázán i další z velmi výrazných principů inscenace, a tím je živý zpěv. Jednotliví herci berou ve vypjatých okamžicích do rukou kytaru, aby zpěvem vyjádřili své niterné pocity. Kytara však představuje pouze symbol ruské „tasky“, neslouží tedy jako reálný hudební nástroj. Herci si s ní sedají zpravidla zády k divákům a z reproduktorů během jejich písně zní pouze záznam.
Scénografie nepřináší do inscenace nic nového. Její dominantou je jakási opona složená z posuvných desek, na jejíž přední straně je tapeta odkazující na italské prostředí. Během představení se několikrát shrne a rozhrne a rozčleňuje tak úzkou scénu, kterou mají herci k dispozici, na dva různé prostory. V prvním dějství vidíme na scéně Čezarův staromládenecký byt, po pravé straně kuchyňku, uprostřed knihovnu, konferenční stolek a několik křesílek a nalevo ložnici. V druhém dějství se přesunujeme zpět do Ruska a italský byt se mění na byt několika „ztracených existencí“, které dohromady svedla náhoda, ale které se nachází v podobně těžké životní situaci. Nina zde žije s mladým bezdomovcem Kosťou a bývalým generálem. Vizuálně se scéna téměř neproměňuje, její dominantou se teď místo konferenčního stolku stává jídelní stůl ve středu prostoru. Celkově působí scénografie spíše stylem „co dům dal“, než že by se řídila pevným autorským záměrem.
Herecká složka inscenace je velmi nevyrovnaná. Nepříliš příznivě vyznívá po této stránce první polovina, ve které velmi solidní výkony ústřední dvojice Taťjany Bondik a Aleksandra Kirpičjova zastiňuje afektované herectví Aleksandra Malyševa v roli Maria a Viktorije Serove v roli matky Čezara. V druhé polovině potom Malyševa a Serovou střídají Stanislav Golodnickij a Viktor Kosticin. Zde se herecké výkony vyrovnaly a představení tak začalo získávat na výpovědní síle. Mrazivý pocit z bezvýchodnosti situace obyvatel ruské provincie napříč spektrem společnosti nakonec zlehčuje Krym, který v divákovi v závěru budí pocit naděje skrze postavu z Itálie dorazivšího Čezara. Velmi nezvyklou součástí představení pro mě byla závěrečná děkovačka. Přestože došlo i na standing ovations, jevil se mi potlesk jako velmi vlažný. Jak jsem si ověřila i u následujících dvou návštěv místního divadla, je totiž v Rusku zvykem tleskat velmi řízeně, rytmicky a pouze po hudbou vytyčenou dobu. Jakmile hudba skončí, diváci se okamžitě začnou rozcházet, nehledě na kvalitu představení či osobní spokojenost.
Po zhlédnutí Nelegálky jsem zamířila do Kostromského divadla loutek, kde se svou inscenací Věrtěp (Вертеп) hostovalo loutkové divadlo z Archangelsku (Архангельский театр кукол). Kostromské loutkové divadlo se pyšní velmi pěknou a hlavně vlastní budovou, kterou nechal v roce 1896 postavit tehdejší školní inspektor pro Kostromskou gubernii. Původně sloužila jako městská čítárna, v dvacátých letech zde působilo Kostromské dramatické studio, a v roce 1936 zde bylo otevřeno loutkové divadlo. Archangelské loutkové divadlo funguje již osmdesát dva let a patří tedy opět k těm starším v Rusku. V Kostromském divadle hostovali Archangelští naposledy před třiceti lety. Dvoudílnou inscenaci Věrtěp hrají již pětadvacet let a jedná se o první loutkovou inscenaci, která získala prestižní ruské ocenění Zlatá maska.
Věrtěp je název pro tradiční formu ukrajinského národního loutkového divadla. Jedná se o dřevěný domek se dvěma patry. V horním se zpravidla odehrávaly výjevy spojené s narozením Krista, ve spodním potom probíhaly komické výjevy doprovázené národní hudbou. Loutky se v tomto typu divadla vodily spodově skrze otvory v podlaze. V českém prostředí by se tedy tento typ divadla dal přirovnat nejspíš k Divadlu v jeslích. Loutkáři z Archangelsku víceméně tuto původní formu zachovali, s tím rozdílem, že jejich domek má patra tři. Přízemní část představuje peklo, prostřední svět a vrchní nebe. Během inscenace využívají nejen ze spodu voděné marionety, ale i prstové loutky, klasické maňásky a javajky. Homogenní prostor Věrtěpu se místy proměňuje v heterogenní, když je konfrontován s jakýmsi jarmarečním vyvolávačem, který celé představení uvádí společně se vzdorovitým dřevěným papouškem. Nechybí samozřejmě ani tradiční vybírání do klobouku a zapojení publika. Ke změně homogenního v heterogenní prostor dochází také v momentě, kdy se otevírá peklo. Ve spodní části jsou totiž z pochopitelných technických důvodů ukryti loutkovodiči. Při svém odhalení se tedy sami proměňují na pekelníky.
Archangelské divadlo začíná svá představení tradičně zazvoněním zvonečku, které nechybělo ani v Kostromě. Obvykle má představení dvě části – část Smrt cara Idora a část Voják, čerti a smrt. Protože se ale podle tradice hraje první z částí pouze o Vánocích, měli kostromští diváci příležitost zhlédnout pouze část druhou. Jedná se o komickou frašku určenou dospělým divákům. Příběh čerpá z lidových tradic, ne nepodobných těm našim. Potulný voják prochází světem. Neváhá se rozdělit o své poslední jídlo, což mu vynese kouzelné karty a torbu, která po správném zaříkání pojme všechny živé bytosti. Pomocí kouzelných předmětů se vojákovi podaří přemoct čerty v čertově mlýně, kteří se mu upíší nadosmrti sloužit. Následně voják s čertovou pomocí přemůže smrt a stane se věhlasným léčitelem. Když si to ale se smrtí rozhází, je donucen polapit ji do své kouzelné torby. V ten okamžik však nic na světě již nemůže zemřít. Komicky situace vrcholí v momentě, kdy se voják za své počínání chce dát na pokání, nakonec ho však pro jeho kouzelné schopnosti nechce přijmout ani nebe, ani samotné peklo.
Na závěr Rim-tim-ti
Jako poslední jsem navštívila dětské loutkové představení Medvídek Rim-tim-ti (Медвежонок Рим-тим-ти), opět v podání Archangelského divadla. Jednoduchý příběh medvídka, který jde koupit jedno vajíčko, aby si s tátou mohl umíchat vejce k snídani, a po cestě potká hravé štěně, byl doplněn poutavou vizuální stránkou. Tentokrát se hrálo již od začátku v heterogenním prostoru. Roztomilé pletené loutky byly voděné zezadu na úrovni vodiče, pomocí vodicích tyčí. Energičtí herci byli kostýmovaní jako klauni, což ocenili nejen děti, ale i leckterý rodič. Poučením z příběhu bylo, že by rodiče neměly brát názory svých dětí na lehkou váhu. Velmi příjemným překvapením pro mě bylo upřímné a otevřené přijetí představení u dětského publika. Děti reagovaly aktivně a pečlivě sledovali dění na jevišti. Neošívaly se na svých sedačkách, které byly šikovně uzpůsobeny tak, aby se pro nejmenší děti daly vyzvednout. Celkově je třeba říct, že loutkové divadlo kostromští diváci přijímali daleko vřeleji než činoherní. A že se loutkové divadlo v Rusku těší velké oblibě, bylo znát nejen na jejich reakcích, ale i na zařízení a vzhledu divadla.
