Na letošní Divadelní Floru přivezl režisér Jirka Havelka svoje socialismus dokumentující Elity ze Slovenského národného divadla, a tak mi to nedalo a byla jsem zvědavá i na jeho polskou inscenaci Pomník divadla Wroclawski Teatr Lalek. Svým politickým tématem jsou si oba kusy dosti blízké a nechybí jim oběma ani notná dávka didaktického apelu.
A je to přesně tak, jak se to na venek tváří. Z bestselleru Mariusze Szczygiela Gottland byla vzata jedna dvoustránková kapitola s názvem Oběť lásky, k tomu se přidalo polské loutkové divadlo pro děti i dospělé a český režisér a vznikla nenostalgická skica o tom, jak Češi stavěli Stalinovi pomník na Letné a nebrali v potaz, že jejich „božstvo“ nikdy nebylo a není hodno poct. Tedy rychlokurz dějinami nesympatickými, plnými těžko uvěřitelných paradoxů. A aby to bylo potvrzeno, je celá scéna Marka Zákosteleckého podtržena rámem obrazu jako artefakt; pomník trvalý, ale zároveň neustále přítomný a připomínající se.
Pravidelným leitmotivem jsou scény brežněvovského polibku odehrané ve filmovém slow motionu a tato patetizující a zesměšňují nota pak nastavuje optiku celé inscenace. Vrcholný vtipem pro mě zůstává Stalinova smrt udušením se párky, při níž ostatní herci provedou přestavbu scény, aniž by se o dusícího se vůdce jakkoliv zajímali. Nejde však o žádná přebujelá estrádní čísla. Pod vším tím humorem dýchá na povrch nepříjemný odér situací s těžkou příměsí absurdity. Mimo jiné to koresponduje i s konceptem inscenace, kde si herci (Radosław Kasiukiewicz, Anna Makowska-Kowalczyk, Tomasz Maśląkowski) přiznaně hrají s loutkami dělníků stavějících monumentální pomník. Čím menší loutky, tím větší paradox vzniká skrze stavbu onoho monumentálního pomníku.
Na debatě po představení jsme se s diváky dozvěděli, že v Polsku vzniká s diváckým vnímáním zajímavá současná paralela ohledně stavění pomníku politikovi Kaczyńskému. Taková lekce historie tedy i dnes není úplně tlacháním do prázdna.
Wroclawski Teatr Lalek, Polsko – Pomník. Režie: Jiří Havelka. Předloha: Mariusz Szczygieł. Dramatizace: Elżbieta Chowaniec, Jiří Havelka. Scénografie: Marek Zákostelecký. Hudba: Patrycja Hefczyńska.
Premiéra 30. 9. 2016, psáno z reprízy 30. 5. 2017 v rámci festivalu Dream Factory.
FOTO: archiv Dream Factory
