Jak by vypadal svět, kde je manželství pro všechny samozřejmostí? Právě takovou alternativní realitu rozehrává inscenace Normální detektivní komedie, která diváky vtahuje do simulace, v níž je “manželství pro všechny” skutečností – nebo snad jen přeludem?
Jedná se o jednu z pěti inscenací sezóny 2024/2025 Divadla Husa na provázku, které se zabývají palčivými otázkami současnosti – klimatickou krizí, migrací, genderem a lidskými právy. V tomto případě jde o autorský projekt členky souboru Terezy Volánkové, absolventky alternativního a loutkového divadla, která inscenaci napsala i režírovala. Impulsem jí byly diskuse o „normálnosti“ z roku 2024, jež se rozproudily v souvislosti s návrhem zákona o manželství pro všechny.
Základní scénář je jednoduchý, skoro až banální – v rodině Normálních zmizí matka Renata. Krb vyhasne,
domácí atmosféra zamrzá a v otci, který si zakládá na „přirozeném pořádku“, se probudí potřeba nalezení viníka. A protože viník přece musí být někdo, kdo narušuje tradiční řád, podezření okamžitě padá na lesbický pár odvedle. Otec si najímá detektiva, který jeho předsudky potvrzuje, a společně konstruují příběh o rozkladu rodiny, kde za všechno může homosexualita. Argumentují Bohem, přírodou, historií – jak už to tak bývá, když se racionální debata nedaří.
Navzdory výše řečenému inscenace nepůsobí jako didaktická lekce o toleranci. Volánková místo toho vytváří absurdní, místy až tragikomický mikrosvět, kde se stereotypy lámou samy na sobě. Syn Adam se zpočátku chová jako karikatura zaslepené nenávisti – píše na zeď urážky krví a výkaly. Je to puberťák, který opakuje to, co slyší od otce. Jenže v moment, kdy má do ruky vzít sekeru, se mu rozklepou ruce a on si uvědomí, že je gay. Nadále ho nelze vnímat jako karikaturu. Je to tragická postava – dítě, které nemělo jinou možnost než být přesnou kopií svého rodiče, dokud mu tělo neřeklo něco jiného.
Eva, jeho sestra, na první pohled působí jako postava z jiného světa – psycholožka, vzdělaná, partnersky zajištěná. Přijíždí s partnerem, chce oznámit zásnuby, ale něco v ní jí to nedovolí. Jak plyne děj, ukazuje se, že v ní klíčí úplně jiný strach než u bratra: strach, že skončí jako matka. V modelu manželství, který navenek působí stabilně, ale ve skutečnosti dusí, vidí Eva past, ze které není úniku. Její rozhodnutí nevdat se nepůsobí jako odmítnutí lásky, ale jako akt sebeobrany. Proti systému, kde jsou ženy milovány pod podmínkou, že nezabírají moc prostoru.
Další vrstvu přidává pár Zuzana a Romana. Dvě ženy, které spolu žijí, ale každá z nich přistupuje ke své sexuální identitě zcela odlišně. Zuzana je těhotná, smířená sama se sebou, ale o to víc ji znepokojuje, že je jako lesba automaticky řazena do LGBTQ+ komunity, se kterou se v mnoha ohledech neztotožňuje. Nechce být součástí ideologických bitev, demonstrací, hesel. Vadí jí, že si nemůže vybrat, do jaké komunity chce – nebo nechce – patřit. Její partnerka Romana je pravý opak: celoživotně konfrontovaná s nepochopením, zvolila cestu aktivismu a otevřeného boje. Jejich spor není jen partnerský, ale hluboce existenciální. A právě díky tomu inscenace naráží na důležitý, často přehlížený problém: že i uvnitř minorit existují rozpory, které nelze řešit jednou vlajkou. Touha po intimitě bez politické nálepky tu ostře kontrastuje s potřebou viditelnosti a boje. Obě pozice mají svou pravdu – a obě nesou svou bolest.
Téma manželství pro všechny je tu tedy sice výchozí situací, Volánková na něm ale staví mnohem širší úvahu o tom, jak se v naší společnosti ustavuje představa normality – a kdo ji má právo určovat. Normální detektivní komedie nesklouzává k agitaci ani ke snadným výkladům. Místo toho dává prostor různým hlasům, často si vzájemně odporujícím, a nechává je zaznít naplno. Nejde o to dojít ke shodě. Spíš o to ukázat, jak moc nás normativní očekávání formují – a jak těžké je z nich vystoupit, i když dnes, na rozdíl od minulosti, to už možná nikdo přímo nevyžaduje.
Nakonec se matka vrátí zpět k rodině, Adam přizná, že je gay, a Eva se rozhodne vzít si Pavla. Zní to jako šťastný konec, že? Avšak v tu chvíli přichází závěrečný zlom – televizní hlasatelé oznámí, že vše, co jsme viděli, je jen fikce, protože manželství pro všechny ve skutečnosti stále nebylo schváleno – formálně jednoduchý, ale dramaturgicky trefný tah. V jednu chvíli se diváci ocitnou ve světě, který byl nepříjemný, ale aspoň logický. A o chvíli později je jim řečeno, že to všechno byl jen sen. Není to šok, spíš studená sprcha. Nejde o to, že by svět, který jsme sledovali, byl ideální. Ale aspoň v něm existovala možnost rozhodovat o sobě ve vztazích podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Přes všechnu bolest, neporozumění a vnitřní konflikty, které inscenace otevírá, je Normální detektivní komedie nakonec inscenací hluboce lidskou. Ne proto, že by nabízela jednoduché řešení nebo univerzální usmíření, ale protože dává prostor možnosti změny. Ačkoliv se na konci ukáže, že svět rovných práv je zatím jen fikcí, chvíli jsme v něm mohli žít. A to není málo. Inscenace tak nefunguje jen jako výstraha, ale i jako pozvání – k empatii, ke zpochybnění zažitých schémat, k představivosti. A kdo ví – třeba právě díky takovým příběhům nakonec nebude tato představa jen divadelní kulisou.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO HUSA NA PROVÁZKU – Normální detektivní komedie
- Režie: Tereza Volánková
- Dramaturgie: Veronika Onheiserová
- Dramaturgická spolupráce: Marie Klemensová
- Výprava: Johana Kubincová
- Videoprojekce: Ondřej Kocar
- Light design: Vilém Šáda
- Hudba: Martin Srpek Konvička
- Hrají: Jan Kolařík, Vladimír Hauser, Sylvie Kee Krupanská, Matouš Benda, Zdislava Pechová, Dominik Teleky, Tereza Maxmilián Marečková, Markéta Matulová, Růžena Dvořáková, Milan Holenda, Dalibor Buš, Tereza Volánková
Premiéra 7. března 2025, psáno z reprízy 23. dubna 2025.
FOTO: David Konečný
