Program druhého dne festivalu Norma 9. listopadu 2019 opět provázela společensky aktuální témata a výrazné ženské osobnosti, ale tentokrát s větším akcentem na diverzitu a sociální i politické aspekty. Organizátoři však bohužel nedokázali využít potenciálu, který Plato nabízí coby otevřený prostor netradiční galerie, což bylo v souvislosti s dramaturgií programu ještě markantnější nežli předchozího dne. Večerní proud představení totiž zahájila italská performerka Chiara Bersani a její autorská performance Seeking Unicorns. Dílo, které bylo zjevně vytvořeno pro galerijní či nedivadelní otevřený typ prostoru a vyžaduje bezprostřední možnost kontaktu mezi performerkou a jejím pozorovatelem, umístili na jednu z divadelních scén s elevací hlediště. Publiku sice sebrali židle a kolem jeviště naskládali polštářky, ale to se u většiny příchozích setkalo s nevolí, a mnoho lidí tak představení pozorovalo z dálky elevace místo toho, aby jej bezprostředně prožívalo.
Hendikepovaná performerka velmi malého vzrůstu pomalu lezla po čtvercovém půdorysu vymezeného jeviště a opisovala pravidelné vzorce, přičemž záměrně narušovala osobní prostor přihlížejících. Odkaz k mytickému jednorožci obsaženém v názvu spočíval zejména v práci s její fyzičností, která je netradiční a fantastická, ale přitom známá a lidská. V závěrečné části Chiara Bersani troubila na trumpetu a skupina hudebníků skrytá očím diváka jí začala odpovídat hrou na další dechové nástroje, čímž ji přivolala do pomyslného zákulisí. V tento moment se opět projevil charakter performance a nastavení diváků sedících v její blízkosti, jelikož se s odchodem performerky zvedli ze svých míst a následovali jí v očekávání další části performance mimo určený prostor jeviště.
Dvě následující představení obsahovala sociální apel (sebereflexivně) spojený se samotným tancem. Prvním z nich byl titul Pure Gold Is Seeping Out of Me polské choreografky a performerky Renaty Piotrowske-Auffret, který nás prostřednictvím koláže příběhů žen, pro které je z nejrůznějších důvodů obtížné otěhotnět, přiblížil úvahám o mateřství. O zdraví, kariéře či touze a subtilněji o polské legislativě a sociálním stigmatu. Téma početí a zrození nového života bylo konfrontováno s motivem smrti a tance kostlivců jakožto fragmentů tanečních inscenací, které „ženy“ v průběhu své cesty k mateřství tvořily, a rovněž s hororovou a bestiální aranží samotného porodu.
Francouzská tanečnice Nach pak ve svém díle Cellule nevyhnutelně pootevřela rasovou otázku, když ve své choreografii vycházela z tanečního stylu Krump spojeného s rasovými nepokoji v Los Angeles. Umělkyně na problematiku nahlížela s odstupem, jelikož pochází z evropského kontextu, avšak znatelně se ztotožňovala s „problémem barvy pleti“, která ji s americkými účastníky hnutí spojuje. Choreografie přecházela od stylu Krump k jiným možnostem tanečního vyjádření, jakým je třeba africký folklor, ze kterého Krump také částečně vychází. Součástí představení byla rovněž projekce (zřejmě záznamů nepokojů) či recitace.
Festival završilo představení Kokoro italské umělkyně Luny Cenere. Ta se inspirovala japonskou kulturou a jejím slovem „kokoro“ označujícím komplexní vnitřní bytí – mysl, srdce a duši. Choreografie si zakládala zejména na práci s tělem, která měla skulpturální charakter. V dlouhých repetitivních a někdy až statistických intervalech vytvářela amorfní tvary, které umocňovala také práce se světlem, meditativní hudbou a tichem. Kokoro bylo pokusem o uchopení komplexity východního uvažování o člověku, propojení fyzického i duševního…
Norma 2019 nabídla jistou formu interkulturality a transkulturality v podobě vycházení z odlišných tradic a kultur i další současné tendence včetně intertextuálního a sebereflexivního pojetí samotného tance či sociální kritiky. Ta první den festivalu směřovala spíše k médiím a sociálním sítím, druhý den byla svázána s kulturními a společenskými stereotypy. Program letošního ročníku festivalu lze jistě pokládat za dramaturgicky promyšlený a jasně koncipovaný. Mírnou ironií je, že ač je organizátorem Normy převážně činoherně orientované Studio Hrdinů, činoherní představení jsme mohli zhlédnout pouze jedno. I to však odkazuje k čím dál větší diverzitě a zároveň i ke sbližování kategorií „divadlo“ a „tanec“, jelikož ani v případě tanečních hostů se mluvené slovo jevišti vůbec nevyhýbalo.
FOTO: Matěj Doležel
