Berlínské Maxim Gorki Theater se představilo 4. prosince 2016 na Pražském divadelním festivalu německého jazyka s inscenací A pak přišla Mirna v režii Sebastiana Nüblinga. Jedná se o inscenaci dramatu německo-švýcarské autorky Sibylle Berg, které je pokračováním předchozí hry Co je venku, do toho mi nic není.
Čtyři kamarádky překročily práh třicítky a jejich názory a jasně stanovené hodnotové žebříčky se otřásají v základech. Zejména, když jsou konfrontovány se svými desetiletými dcerami, jež se s nimi diametrálně rozcházejí v představách o stěhování na venkov, feminismu a životě bez manžela-otce. Tento druhý vzdor eskaluje zejména kvůli nepřítomnosti mužského vzoru, který si samotné dcery přejí, ale matky se zaříkávají, že se bez muže také dobře obejdou.
Ženské herečky (Suna Gürler, Rahel Jankowski, Cynthia Micas, Aydanur Gürkan), ačkoliv představují postavy kamarádek, vystupují na jevišti téměř jako jediná postava. Veškeré repliky pronášejí chórově nebo se těsně doplňují, nahlas zachycují běžící myšlenky. Tento způsob promluv působí někdy chaoticky, ne vždy se jejich hlasy naprosto překrývají, často jednotlivé věty doříkávají natolik těsně, že se přechody mezi nimi ztrácejí. Dojem ale může být způsoben pouze tím, že k zachycení cizího jazyka je potřeba více času. Většinou však síla jejich znásobeného hlasu umocňovala pocit sounáležitosti postav a jejich vzájemného pochopení a sdílení stejných prožitků a názorů.
Spojujícím prvkem je taktéž choreografie Tabey Martin. Postavy přítelkyň jsou propojeny taneční kompozicí, která je pro všechny herečky stejná, odlišuje se však malými individuálními nuancemi. Působí bojovně, především díky tomu, že je povšechně tvořena dupáním. Choreografie představitelek dcery Mirny – Fée Mühlemann, Zoé Rügen, Çiğdem Teke a Anniku Weitzendorf – dodržuje stejné prvky výbojnosti, je však oproštěna od jakýchkoli individuálních odchylek. Tato ztráta rozdílností, byť pouze nepatrných, nejlépe ukazuje pojetí postav. Přítelkyně, potažmo matky, jsou postavy čtyři, dcera, ačkoliv je zobrazována zároveň čtyřmi dětskými herečkami, je pouze jednou kolektivní postavou. Zejména tato disproporčnost je ze začátku zavádějící a nic tomu nepomůže, že jsou všechny představitelky dcer nazývány stejným jménem.
Úmyslné splývání postav je zapříčiněno i zvolenými kostýmy. Ursula Leuenberger navrhla pro čtveřici přítelkyň šaty a legíny s květinovým vzorem, jež působí nonkonformně a volně. Představitelky Mirny jsou oděny do růžových mikin a tenisek, které naopak vzbuzují pocit uniformity, zejména jejich výraznými logy známých firem. Jediným atributem společným pro všechny postavy jsou výrazné obroučkové brýle.
Drama založené výrazně na textu a slovním vyjádření podtrhuje inscenační koncepce i díky naprosto čisté scéně. Jediné rekvizity, které se objevují, jsou stohy knih, jež Mirna odhazuje pod jeviště. Tím je znázorněno stěhování na venkov a zvuk dopadu zároveň frázuje jednotlivé repliky hereček. Rovněž údery odkazují zpět k vypjatému rodinnému vztahu, jelikož přímo evokují dítě ve zlosti ostentativně házející věcmi.
Celých sedmdesát minut představení běželo v rychlém tempu, které nedalo diváku oddechnout. Hluchá místa bohužel ale nastala pro toho, kdo nevládl němčinou a byl tudíž odkázán na často nefungující titulkovací zařízení. A vzhledem k tomu, že se jedná o inscenaci, jejíž děj je konstituován a rozvíjen převážně slovy, jednalo se o problém nemalý.
Přesto je A pak přišla Mirna skvělou ukázkou toho, že i inscenace založená téměř výhradně na textu dokáže udržet divákovu pozornost. A to zejména díky přesnému vyjadřování, frázování, práci s intonací a udržováním tempa.
Maxim Gorki Theater – Und dann kam Mirna / A pak přišla Mirna. Autor textu: Sibylle Berg. Režie: Sebastian Nübling. Choreografie: Tabea Martin. Scénografie: Magda Willi, Moïra Gilliéron. Kostýmy: Ursula Leuenberger. Dramaturgie: Katja Hagedorn.
Premiéra 24. září 2015. Recenze psána z reprízy 4. 12. 2016 v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
FOTO: Ute Langkafel
