Jak už je v pražském Divadle Na zábradlí zvykem, vždy si vezme na paškál některý z lidských nešvarů a ten podrobí hloubkové analýze a stvoří mu jakési univerzální zrcadlo. Tentokrát k tomu posloužil román Mýcení Thomase Bernharda s příznačným podtitulem Rozčílení, které ze sebe vychrlil svým typickým bezbřehým spíláním v roce 1984 jako reakci na pozérský umělecký snobismus. Samozřejmě si knihou opět vysloužil nějaké ty zákazy, neboť si vzal do hledáčku reálné postavy.
Bernhardova umělecká večeře se odehrává v zeleném pokoji olemovaném obrazy a televizemi scénografa Marka Cpina hned ve dvojí realitě. Divák z režie Jana Mikuláška ten večer pozná dokonce hned tři vrstvy pokrytectví a přetvářky. Jde zde o setkání s „přáteli“ Auersbergerovými (Magdaléna Sidonová a Jakub Žáček) z minulosti ve stínu sebevraždy společné přítelkyně tanečnice Joany (Johana Matoušková), která je na jevišti místy přítomna jako připomínka člověka čistého, jenž je v tomto světě existenciálním ztroskotancem, protože oné přetvářky nebyl schopen. Nutno dodat, že pro Bernharda je ovšem morálním vítězem, tou, která se jediná nezpronevěřila své životní pravdě, a nejvíce se tak přiblížila oné dokonalosti v umění.
Bernhardovo alter ego Thomas (Honza Hájek) odkrývá již od počátku večera neprůchodnost pravých emocí. Pozvání na večeři, se kterou se absurdně čeká až do noci na herce Národního divadla (Petr Jeništa), by nejraději odmítl, ale nedokáže to. Tito lidé mu byli kdysi vzorem, teď jimi opovrhuje. Dostává se nám tím však nevšední příležitosti. Nazíráme na všechny přítomné přísně a bez obalu. Thomas se zprvu přemáhá, podruhé sledujeme stejné situace, kdy Hájek opouští svou přetvářku a divadelní zákony mu umožňují popustit uzdu své skepsi a v reálném čase vše komentuje s ironickou nadsázkou. Tento večer je pro něj výjimečný, Bernhard povoluje uzdu zbabělosti svého alterega a nechává se unést svou představivostí, s jejíž pomocí postupně usvědčuje člověka z životních lží. Vyřčená slova jsou pojednou bezvýznamná. Herci ztrácí svou distingovanou tvář. Do třetice všeho dobrého vidíme osazenstvo obnažené, kde Petr Jeništa nakonec „příkladně“ odhaluje pokrytectví Billrothové (Jana Plodková) a označuje ji za člověka, jenž nemá o pravém umění ani potuchy. I on se tak aspoň na chvíli přibližuje vytoužené umělecké pravdivosti.
Tato umělecká večeře se mi líbí, ačkoliv bych nejraději pozvání odmítla. Ale kdyby přece, pravděpodobně bych nechala doma klaunskou masku, kterou si střídavě postavy nasazují. Nepřináší k večeru nic nového. V tomto kontextu se stává divadelním klišé, které shazuje civilnost této umělecké večeře.
- DIVADLO NA ZÁBRADLÍ ‒ Mýcení
- Režie: Jan Mikulášek
- Překlad: Marek Nekula
- Dramatizace: Dora Viceníková, Jan Mikulášek
- Dramaturgie: Dora Viceníková, Petr Štědroň
- Scéna a kostýmy: Marek Cpin
- Hrají: Magdaléna Sidonová, Jakub Žáček, Honza Hájek, Johana Matoušková, Dita Kaplanová, Petr Jeništa, Václav Vašák, Jana Plodková
Premiéra 16. března 2018 v Divadle Na zábradlí, psáno z reprízy 15. května 2018 v rámci festivalu Divadelní Flora.
FOTO: Ondřej Hruška, Lukáš Horký
