Studenti Janáčkovy akademie muzických umění v rámci své spolupráce s Katedrou divadelních a filmových studií představili olomouckému divákovi další ze svých aktuálních autorských inscenací. Pro mnohé studenty jsou tyto inscenace herecky, režijně či dramaturgicky zásadnějšími debuty.
Studenti různých kateder JAMU spoluvytvořili monodrama Na Cirkulárce kusy plechu inspirované zejména životním stylem a tvorbou Josefa Topola, undergroundového šansoniéra, básníka a autora tragikomických her. Ústřední linii inscenace pak poskytla skladba od skupiny Psí Vojáci Kilián Nedory. Kilián Nedory je nejen alter egem autora, ale i každého z nás. Monodrama napovídá, že vnitřní „Já“ je svou podstatou odrazem ryze čistého charakteru typického pro svou upřímnost, která se projeví navenek ve stavech bez možnosti absolutní kontrolovatelnosti – například pod vlivem alkoholu. Člověk ztrácí zábrany, překonává pravidla společnosti nebo své vnitřní zásady a jeho skutečné „Já“ se projeví navenek.
Osoba Kiliána v podání Marka Kristiána Hochmana je postavou z období socialismu, kdy nebylo možné projevit své skutečné názory a myšlenky. Zdravý rozum tak přežíval jako Kilián uvnitř postavy. Ten nezápasil pouze s rozumem, ale s následnými emocemi vycházející z bezmocnosti. Trápil se láskou, alkoholem, chutí do života i smrti.
Atmosféru stísněnosti vyjadřuje i řešení prostoru. Kruhovitě uspořádané hlediště obklopuje jevištní prostor a vymezuje malost světa hlavního protagonisty. Pravidelné porušování hranice mezi jevištěm a hledištěm za pomoci herecké a divácké interakce naopak Kiliána osvobozuje.
Hercův kontakt s divákem nezůstává pouze na zrakové bázi, ale přenáší se i do verbální komunikace. Herec očekává v rámci své role divákovu reakci či přímo odpověď na jasně položené otázky. Umění improvizace hereckého představitele je o to důležitější. Inscenace se z poloviny zakládá na náhodném hereckém projevu, který se řídí asociačním tokem myšlenek, přičemž je dodržena linie příběhu i vyznění.
Scénografie Magdalény Paráčkové se svými prvky významně podílí na zvukové složce inscenace.
Prostor, který připomíná komplex střech městské čtvrti, využívá plechové a kovové materiály symbolizující životní hranu omezující osobní vývoj člověka řinčivými zvuky. Pomačkané kusy plechu zároveň posloužily jako maska. Kostým herce svým vzezřením odpovídá zastavení v čase. Ošuntělé, děravé sako i kalhoty a zablácené špinavé polobotky předznamenávající nespokojenost duše básníka nad světem.
Stísňující atmosféra a samota Kiliána, jenž je odtržen od světa, je určena také světlem. Kilián je povětšinu času obklopen tmou, která pohlcuje jeho plané výkřiky.
Sklíčenost situace divák pocítí na vlastní kůži. Režisér Adam Steinbauer k inscenaci na debatě po představení poznamenal: „Chtěli jsme, aby se diváci cítili nepohodlně až nepříjemně,“ – což vskutku dodrží. Pokud se divák nestane přímo obětí doteku, bude mít jakožto svědek po dobu trvání představení oprávněné obavy, že by se mohl octnout v pozici jednoho z protagonistů.
Otázkou pro každé znovu započaté představení zůstává, zda si divák uvědomí rozdílnost mezi Kiliánem a jeho vnějším já.
JAMU – Na cikrulárce kusy plechu. Hraje: Mark Kristián Hochman. Režie: Adam Steinbauer. Scénografie: Magdaléna Paráčková. Světla: Barbora Jágrová a Nikol Piškytlová. Produkce: Stano Čaban a Michaela Zemčíková. Produkce spolupráce: Iva Černá.
Premiéra 15. listopadu 2016, recenze psána z reprízy v Divadle K3 dne 21. dubna 2017.
FOTO: Petr Chodura
