Divadlo Feste si jako poslední příspěvek do svého miniprofilu pro návštěvníky Divadla hudby připravilo site specific projekt věnovaný politické eseji Václava Havla Moc bezmocných. Pro účely Olomouce svůj projekt upravili a ušili městu na míru. Kdo se chtěl účastnit, musel být připraven na mrazivou procházku po zákoutích Olomouce a pár nezdarů. Zpočátku jsme museli řešit nějaké technické potíže se sluchátky, ale na chybu se brzy přišlo a mohli jsme pokračovat. Z Divadla hudby jsme se vydali směr Horní náměstí, kde si všichni vyslechli projev Václava Havla z balkonu radnice z jeho návštěvy 28. května roku
1990, kdy dostal od Palackého univerzity svůj první čestný doktorát na českém území.
Přiznám se, že nejsem z nejpovolanějších o tak složitém tématu naprosto angažovaně hovořit, avšak není sporu o tom, že večer byl velmi dobře promyšlen a naše putování získávalo na naléhavosti každým krokem. Iniciátoři projektu hráli celou dobu na tu notu, že si máme popisované události „jak se patří“ prožít a zažít. Za zvuku české a slovenské hymny jsme se odebrali k arcibiskupskému paláci a zabočili do vyhřátých chodeb univerzitní studovny, kde jsme v regálu mezi jinými našli onu Havlovu zmiňovanou esej. Od té chvíle jsme všichni poslouchali text eseje. Ze Zbrojnice jsme zamířili po třídě 1. máje dolů k letnímu kinu. V místní hospůdce Hoblina bylo pro nás zarezervováno pár stolů. Trochu jsme se zahřáli, na plátně vyslechli prohlášení Anticharty a připili si panákem slivovice k nedožitým osmdesátinám Václava Havla; a tak trochu i na kuráž, abychom se my samotní nebáli projevit svůj nesouhlas. Nebát se vystoupit, zapískat, odejít… To je skutečná moc bezmocných, která se nedá upřít žádnému člověku žijícímu podle morálních zásad.
Poté každý nafasoval malou klíčenku s baterkou, neboť jsme se vydali do neosvětleného prostranství namrzlého letního kina. Za pomoci studentů naší univerzity bylo na tomto „hledišti“ odehráno závěrečné velké představení. Tajemná postava osvětlená reflektorem u úst, se šálou zahaleným obličejem nás provázela bludištěm řady sedadel, na nichž byla napsaná jednotlivá jména tehdejších aktérů a politiků. Závěrem jsme skončili na jevišti letního kina nadosah od plátna, na něž se promítla poslední projekce, a sice nedávný projev Petra Pitharta ze dne 5. 10. 2016, kde vyzývá politiky k pravdomluvnosti a odvaze a apeluje na jejich zdravý úsudek a morální zásady. Toto vše završeno kvalitně vychlazeným chutným chlebíčkem na posilněnou. Finále se odehrálo v propletenci sedadel, na něž mohl každý položit zapálenou svíčku pod libovolná jména.
Celé toto snažení brněnských umělců je velmi úctyhodné; obzvlášť dnes, kdy se zdá být toto téma opět aktuální. Děkuji za nevšední zážitek.
FOTO: Tereza Hrubá
