Zpět na výpis článků

Miluj mne, nebo zabij

Ambivalentní podtitul hry britské dramatičky Sarah Kane, kterou premiérově zahájilo Divadlo na cucky olomouckou Divadelní Floru 2010, není samoúčelně provokativní. Odráží hlavní téma hry. Postavy ve Vyčištěno bytostně touží  po opětované lásce. V mezních situacích se dostávají až na samotnou hranici únosnosti svých vlastních pocitů. Miluj a nebo zabij. Všechno ostatní je jen bolestivý kompromis. A právě v něm se postavy nacházejí. V úvodní expozici inscenace se seznamujeme s pěticí mužů sázejících na pokyn jednoho z nich semena do přichystaných květináčů. Společné aktivity se neúčastní pouze jeden z nich, jenž si právě prochází abstinenčními příznaky. Vzápětí je na vlastní naléhání a se sebezapřením rozrušeného doktora Tinkera (Tomáš Uher) předávkován a umírá. Takto vyhrocený začátek inscenace navozuje pocit bezútěšnosti, s nímž koresponduje i jednoduchost a strohost scény tvořené spojenými školními lavicemi. Ty sice mohou odkazovat někam k uzavřeným prostorám za vysokými zdmi univerzity. Metody zde vládnoucí však odpovídají daleko více obrazu vyhlazovacího tábora, či zvrácené verzi léčebny pro duševně choré. Ovšem toto místo, v němž vládne bezčasí, a na které přichází z točitého schodiště ze zadního plánu Grace (Tereza Richtrová) – tedy ze světa, který snad skutečně tam venku existuje – aby našla svého mrtvého bratra, nabývá daleko více nereálných obrysů než skutečných. Zde se stejně jako ostatní „svěřenci“ sadistického maniaka Tinkera podrobuje praktikám psychického teroru a krutého fyzického mučení, jež v krajním případě končí i amputací končetin. Hostující režisérka Anna Petrželková znázorňuje tyto extrémní podoby násilí pouze v náznaku, popř. ve scénické poznámce, jež je pronesena jedním z herců. Což je mnohem působivější, než kdyby z herců explicitně crčela  krev, a přitom splňující záměr jednoduchosti a čistoty formy, s jakou je inscenace pojata. Podobným způsobem přistupuje Petrželková i k práci s nosnými detaily, jakým je např. pingpongový duel mezi homosexuály Carlem a Rodem (Ondřej Jiráček a Zdeněk Vévoda), jenž významově odráží charakter jejich dialogu a výměnu vzájemné důvěry, s chtíčem a nezralostí na straně jedné a váhavostí a obnaženou upřímností na straně druhé. Podobně funguje i bonboniéra s nastraženou pastí, do níž se chytá naivní mladíček Robin (typově vhodně obsazený Bořek Joura), aby byl vzápětí za tento prohřešek potrestán. Petrželková v souladu s provokativní Sarah Kane vrství emocionálně vypjaté a kruté scény jednu za druhou, aniž by divák měl možnost úniku. A když mučený Carl vykřikuje, aby to Tinker raději udělal Rodovi a ne jemu, nelze nevidět paralelu s obdobným výstupem mezi Smithem a O´Brienem ve slavném Orwellově románu 1984. Ve stejné pozici se vzápětí ocitá také Rod v soustředěném podání Zdeňka Vévody. Ten však tváří v tvář utrpení a smrti morálně vítězí a svého partnera nezradí. Lavice se rozevírají, aby pojaly mrtvé tělo, nad nímž se opět neprodyšně uzavřou. Středobodem dění je ovšem Grace, jež prochází procesem manipulace a ponížení (ve frekvenčně opakované scéně peep show). V představách je neustále doprovázena svým mrtvým bratrem Grahamem (Ján Smolka), jenž je zpřítomněn na scéně a který postupně přebírá nad její myslí čím dál větší kontrolu. Tinker si na Grace buduje závislost, ovšem pouze jako náhražku za Grahama, jehož jako jediného miloval a nikdy na něj neměl vliv. Snaží se Grace přetvořit do podoby muže a tak jí uřezává ňadra. Ta se ve zlomovém okamžiku rozhodne obraz Grahama ze své mysli vypudit. Ten odchází do „vyšších sfér“ a jako své poselství a symbol svého vlivu rozdává z původně zasazených slunečnic vykvétající narcisy. Zde Tinker poprvé přizná svou slabost a sílu citové vazby na Grahama. S premiérou nesoucí se nervozita, se na hercích podepsala jen v několika málo téměř neznatelných zaváháních. Ondřej Jiráček s Terezou Richtrovou (členové činohry MDO) jsou si na jevišti ve svých rolích jisti, zejména druhá jmenovaná odvádí v pestré škále emocí zřejmě nejlepší herecký výkon inscenace. Snad jen na pojetí Tinkera (jenž však může být kromě reálné postavy chápán i jako destruktivní princip) si musí divák chvíli zvykat. Tomáš Uher osciluje na hraně mezi věrohodným šílenstvím a přehráváním, a tak tedy mrazení, jež by z něj mělo čišet, se zastavuje někde uprostřed cesty mezi jevištěm a hledištěm. Jediné výraznější minus spatřuji v užití hudby – nepočítaje vokální přednes fragmentů různých skladeb o lásce samotnými herci – jež má čistě jen ilustrativní roli při přechodech mezi scénami. Vybrané části skladeb navíc působí zbytečně přepjatě a neodpustím si poznamenat, že volit rock-metalový úryvek, jenž má charakter toho nejschematičtějšího klišé, jaké si jen dovedete na pomezí těchto dvou žánrů představit, jen degraduje kvalitní hudbu, která v nich vzniká a zcela neprávem podporuje obecnou představu o hudebním odpadu. Závěr představení, během něhož je celý sál prozářen světlem dodávajícím naději, nabývá metaforického přesahu – dosavadní dění bylo odrazem nitra Grace, a ta došla očištění od vlastních vnitřních démonů. Divadlo na cucky, jež funguje na polo-profesionální úrovni – a tento kontext je také třeba při hodnocení vzít v úvahu – zařadilo do svého repertoáru silnou inscenaci. Má tak společně s Annou Petrželkovou nejen Vyčištěno, ale také solidně nakročeno do budoucna.

Sarah Kane: Vyčištěno překlad Jitka Sloupová,režie Anna Petrželková,  dramaturgie Jan Žůrek, scénografie Petr Jakšík, zvuk Martin Hamouz, světla Jakub Janča, Divadlo na cucky, Olomouc, premiéra 11. 5. 2010