Zpět na výpis článků

Mezinárodní festival Divadlo – den třetí

Divadlo J. K. Tyla ‒ Liduschka (Baarová)

Opěvovaná i zatracovaná. Zbožňovaná i vysmívaná. Lída Baarová, femme fatale českého filmu, je postavou, která v posledních letech poutá pozornost tvůrců napříč žánry. V Ostravě vznikla autorská inscenace jednoho z předních dramatiků a dramaturgů Tomáše Vůjtka Spolu zaměřující se na osudy Baarové a Mandlové. Ve Švandově divadle vytvořili inscenaci Pankrác ´45 s podtitulem „Casting na popravu“. Helena Třeštíková natočila oceňovaný dokument Zkáza krásou, zatímco Filip Renč uvedl na stříbrná plátna 15 let připravovaný velkofilm Lída Baarová, který budí rozpaky nejen u nás, ale také v Německu.

Muzikálu Liduschka (Baarová) plzeňského Divadla J. K. Tyla vévodí do detailu promyšlené Steigerwaldovo libreto. Z jeho novinářské praxe vypěstovaný cit pro zkratku, v tomto případě pro divadelní zkratku, dává možnost nahlédnout na postavu Lídy Baarové, a především na minulé století, z jiné perspektivy. Dotýká se řady nepříjemných otázek, které jsou namířeny proti útlocitné a pokrytecké české povaze. Groteskně nadsazený obraz společnosti ukazuje neotřelým způsobem s notnou dávkou sarkasmu dva hrůzné režimy uplynulého století. Celou inscenací nás provázejí dva klauni Pergolesi (Roman Říčař) a Barrista (Jozef Hruškoci), kteří po vzoru V+W vstupují do děje, glosují jej a pomáhají ho udržet v tempu.

Ve vykreslení 20. století jako frašky silně napomáhají rozhovory Lídy Baarové s Werichem, prostřednictvím nichž jasně vidíme, že platil dvojí metr v posouzení viny. Nenáviděná Baarová, kterou národ odsoudil za milostný vztah s nacistickým pohlavárem, kontra všemi milovaný, moudrý rabín Werich, který si s komunisty taky v lecčem zadal. Nelze si tedy nevšimnout té sžíravé ironie. Nicméně daleko podstatnější je, jaký stín to vrhá na tehdejší československou společnost, která vždy „perfektně“ dokázala posoudit chyby druhých, ale pro svoje vlastní našla omluvu.

Režisér Roman Meluzín udržuje groteskní stylizaci v určitých momentech možná až příliš křečovitě. Především Hitler Aleše Kohouta tím utrpěl. Jistému druhu karikatury u německého vůdce se zřejmě nikdy zcela nevyhneme, ale ztvárnit ho jako vládce podsvětí s řadou pekelných následovníků v kožených rajtkách sice na jedné straně pobaví, ale zdá se to být prvoplánovým a nejjednodušším uchopením této historické postavy. Naopak Petr Jeništa v roli Goebbelse zazářil. Jeho Goebbels je hysterický, zuřivě řvoucí malý vztekloun neustále hledající rovnováhu mezi povinností a potěšením, přičemž za sebou táhne nejen chromou mysl, ale i nohu.

Titulní role se zhostila slovenská herečka Alžběta Bartošová, která se již několik let pohybuje na pražské muzikálové scéně. V inscenaci dominuje pěvecky. Jasným důkazem toho je její nominace na prestižní cenu Thálie. Obdivuhodný hlasový rozsah, díky němuž se s lehkostí pohybuje od kabaretně laděných výstupů přes šansony až k operetně komponovaným skladbám. V činoherních pasážích se ovšem místy objevoval problém s jevištní mluvou. Bartošová ztvárnila Baarovou jako sebestřednou naivku, u které nikdy nevíte, jestli se žene za kariérou, nebo opravdovou láskou.

Výsměch 20. století vyznívá nelítostně. Ovšem divák neznalý historie se může lehce ztratit v záplavě jmen historických osobností i v rychlých dobových proměnách, zatímco náročnější divák ocení skvěle zkomponovanou hudbu Aleše Březiny, jazykově originální písňové texty Jiřího Ornesta a Karla Steigerwalda a důslednou režii Romana Meluzína.

Naivní divadlo ‒ Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých

Druhou inscenací třetího festivalového dne Mezinárodního festivalu Divadlo byl titul Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých, při jehož divadelní úpravě vycházeli tvůrci Naivního divadla Liberec z oceňované knihy německy píšící autorky Judith Schalanské Atlas odlehlých ostrovů. Autorka neměla, obdobně jako mnoho jiných té doby, možnost reálně cestovat. Náhražkou jí bylo cestování prstem po mapě.

Režisér Filip Homola vytvořil atypicky vystavěnou, magickou, fantazií opředenou inscenaci, v níž divákům přibližuje osm (z celkových padesáti) neznámých ostrovů celého světa. Čtyřicítka diváku vstupuje do ztišené atmosféry potemnělého sálu a usedá kolem dlouhého stolu z masivního dřeva. Herecká akce je tímto krokem značně omezena. Úsporný herecký projev všech zúčastněných (Miroslava Bělohlávková, Diana Čičmanová, Barbora Kubátová, Dan Kranich a Adam Kubišta) je převážně pouhou deklamací textu přinášející mikropříběhy z exotických ostrovů.

Do inscenace v tomto případě vstupují výrazněji jiné složky scénického umění. Ambientní elektronická hudba dua Kora et le Mechanix vytváří místy až mýty opředenou atmosféru a zesiluje účinek slov již vyřčených. Kamilu Bělohlávkovi se v omezeném prostoru podařilo vytvořit minimalisticky účelnou scénografii, v níž herci pracují s různými předměty, jež se stávají legitimní a nosnou součástí inscenace. Již v úvodním obrazu pracují se sousoším tažných psů, kteří za sebou výmluvně na bílém podkladu zanechávají rudou stopu jako připomínku lidského putování horskou nehostinnou krajinou. Bílého podkladu s rudou stopu je využito také v následujícím příběhu, při kterém do něho herci zapichují ptačí peříčka vyhynulých druhů, čímž je vytvořena protiváha slovnímu projevu oslavujícího ornitologa barona Hanse von Berlepsche. Nejděsivějším výjevem zůstává vyobrazení úmrtí novorozenců bez zjevné příčiny. Dětské hlavičky naložené v zavařovací sklenici a nasvícené zespodu zesilují hororovou atmosféru a ukazují divákům, že některé věci v životě jsou nevysvětlitelné. Jediným světlým zábleskem je mikropříběh hovořící o chlapci, kterému, s výjimkou ženy z ostrova Rapa Iti, jež se později stane jeho ženou, nikdo nerozuměl, protože mluvil neznámou řečí. Chvilkové štěstí vystřídá tragédie zaviněná lidskou pýchou. Podél 9metrového stolu se postupně rozsvěcují led světla a po ranveji jezdí model letadýlka. Tragické úmrtí Amelie Erhartové, která chtěla obletět svět, střídá závěrečný obraz potápějícího se ostrova, který se propadne ve stejnou chvíli jako symbolicky spadnou háčkované závěsy.

Silně rezonující inscenace působící především na smysly diváka a pokládá řadu tíživých otázek enviromentálních, ale také etických a morálních. Svéhlavost, zpupnost, pýcha, přesvědčení o neotřesitelnosti lidského pokolení v přímém střetu s přírodou, jež dokáže být stejně krutá i štědrá a jejíž trpělivost neustále pokoušíme. Divadelní experiment na pomezí proměnlivé výtvarné instalace povyšuje umění výtvarné zkratky, silný dramaturgický vklad a zdárná míra apelativnosti.

Divadlo v Dlouhé ‒ Hovory na útěku

Hovory na útěku jsou nedokončeným torzem jednoho z nejvýznamnějších teoretiků a dramatiků minulého století Bertolda Brechta, které napsal na přelomu let 1940‒1941 ve Finsku, do kterého odcestoval, aby se ukryl před běsnící druhou světovou válkou. Text inscenovaný Divadlem v Dlouhé silně rezonuje i v současné společnosti.

Na forbíně čekají dva muži u jednoho omšelého stolu na blíže neurčeném místě, připraveni k odjezdu, na pas. Oto Miloše Kopečného je intelektuál sepisující vlastní paměti a také ten, který se snaží podnítit debatu se zpočátku zdráhajícím se dělníkem Wintrem (Miroslav Hanuš). Dvojice emigrantů filozofuje a hodnotí dnešní tíživou situaci s nadhledem a zdánlivě oklikou rozpravami nad tím, jak žili praještěři, jaké jsou nejdůležitější lidské ctnosti a co je vlastně důležitější: člověk nebo pas? Koneckonců ono je vlastně vůbec nejlepší nevidět, neslyšet, nemyslet, no prostě nežít! Zdánlivě absurdní obsah jednotlivých dialogů otevírá ty nejvážnější témata s bezprostřední lehkostí. Dvojice mužů si od pronášených promluv drží emoční odstup, jako by se jich to netýkalo, ačkoliv opak je pravdou.

Režiséři Jan Borna a Miroslav Hanuš využili všestranných schopností herců Divadla v Dlouhé. Jejich hudební a pohybové nadání doplněné živou kapelou přímo na jevišti pomáhá vyvažovat statické dialogy na forbíně nesoucí se v duchu zásad epického divadla Bertolda Brechta.

Protiváhou dialogů na forbíně je dráždivě dekadentní kabaretní prostředí, v němž znějí česky otextované songy londýnské skupiny Tiger Lillies. Ty jsou prošpikované drsným černým humorem nastavujícím zrcadlo současné společnosti. Zpívá se o depresi, samotě, ohryzané planetě, masturbaci. Výstupy bizarně vyhlížejících umělců zneklidňují a odpuzují. Otevřeně ukazují na věci, které děláme všichni a beze slov, pouhým náznakem se ptají, proč se nesmějeme. Jenže neonový poutač s nápisem SMÍCH má naprosto opačný efekt. Pokud už k smíchu dojde, nejde o smích uvolněný, hravý, radostný, ale o ten, co nápadně připomíná úšklebek nebo trpké pousmání.

Národní divadlo Târgu-Mureș ‒ Klid

Závěrečným představením třetího festivalového dne byla adaptace románu Klid maďarského spisovatele Attily Bartise v režii Radua Afrima, kterou přivezlo Národní divadlo Târgu-Mureș.

Dramatizace znepokojivého a zničujícího románu Klid se soustřeďuje na vztah mezi matkou a synem. Andor (Barna Bányai Kelemen) je mužem ve středních letech, který se už téměř 15 let stará o svou matku (Erzsébet B. Fülöp), kdysi slavnou herečku, jež za minulého režimu nesměla hrát, protože její dcera emigrovala do USA. Postupně propadají každý vlastnímu šílenství. Matka se od těžkých depresí přesouvá k demenci a Andor není schopen žít normální život.

Klaustrofobní scénografické řešení prohlubuje patologii jejich vztahu. Stěny jsou obestavěny omšelým dřevěným nábytkem, byt je zahlcen všemožnou veteší a poslední oázou klidu je ostrůvek uprostřed bytu obehnaný vodou.

Existenciální román na jevišti ožívá a nedopřeje vám ani chvilku klidu. Intenzita a naléhavost, s jakou se hraje, je pro českého diváka šokující. Syrovost až naturalisticky zobrazených erotických scén a všudypřítomná živočišnost překvapuje. Nemožnost samostatné existence vnějšího a vnitřního světa dává vzniknout surreálným obrazům ze života, v nichž se hraje o lásce, smrti, nejistotě, beznaději a zranitelnosti s notnou dávkou ironie.


  • DIVADLO J. K. TYLA Liduschka (Baarová)
  • Režie: Roman Meluzín
  • Hudba: Aleš Březina
  • Libreto: Karel Steigerwald
  • Texty písní: Jiří Ornest, Karel Steigerwald
  • Dirigent: Jiří Petrdlík, Dalibor Bárta
  • Choreografie: Lukáš Vilt
  • Step: Kateřina Marešová
  • Scéna: Daniel Dvořák
  • Kostýmy: Ivana Brádková
  • Asistent režie: Martin Šefl
  • Asistent choreografie: Jan Kaleja
  • Korepetice: Pavel Kantořík, Martin Červenka
  • Hráli: Alžbeta Bartošová, Petr Jeništa, Daniel Bambas, Petr Vondráček, Jozef Hruškoci, Roman Říčař, Petr Šudoma, Radek Štědronský Shejbal, Aleš Kohout, Ondřej Černý, Roman Krebs, Martin Šefl, Jan Kaleja, Stanislava Topinková Fořtová, Kateřina Sedláková, Veronika Veselá, Venuše Zaoralová Dvořáková, Simona Lebedová, Kristýna Bečvářová, Charlotte Pščolková, Františka Stropnická, Markéta Martiníková, Věra Vodičková, Lukáš Daňha Vilt, Jan Fanta, Richard Pekárek, Petr Faltus, Sofie Machálková, Viktorie Tandlerová, Sofie Machálková, Viktorie Tandlerová, Rozálie Vojáčková, Zuzana Kopáčková, Viktorie Krbcová, Viktorie Vítová, Kristýna Siková, Johana Sofie Svobodová, Ema Maršálková, Agáta Tandlerová, Matyáš Rous, Šimon Vanžura

Premiéra 26. listopadu 2016, reflexe psána z reprízy 15. 9. 2017.

  • NAIVNÍ DIVADLOJsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých
  • Předloha: Judith Schalanská
  • Překlad: Martina Loskotová
  • Koncepce a režie: Filip Homola
  • Výprava: Kamil Bělohlávek
  • Hudba: Kora et le Mechanix
  • Dramaturgická spolupráce: Vít Peřina
  • Hráli: Miroslava Bělohlávková, Diana Čičmanová, Barbora Kubátová, Dan Kranich, Adam Kubišta

Premiéra 18. února 2017, reflexe psána z reprízy 15. 9. 2017.

  • DIVADLO V DLOUHÉHovory na útěku
  • Režie: Jan Borna, Miroslav Hanuš
  • Dramaturgie: Kateřina Šavlíková
  • Autor textu: Bertolt Brecht
  • Překlad: Rudolf Vápeník
  • Úprava: Miroslav Hanuš, Kateřina Šavlíková
  • Scéna: Jaroslav Milfajt
  • Kostýmy a masky: Hana Fischerová
  • Hudba: Tiger Lillies
  • Hrají: Miloš Kopečný, Miroslav Hanuš, Eva Hacurová, Magdalena Zimová, Veronika Lazorčáková, Martin Matejka, Jan Meduna

Premiéra 3. prosince 2016, reflexe psána z reprízy 15. září 2017.

  • NÁRODNÍ DIVADLO TÂRGU-MUREȘKlid
  • Předloha: Attila Bartis
  • Režie: Radu Afrim
  • Scéna: Adrian Damian
  • Kostýmy: Erika Márton
  • Asistent režie: Katalin Berekméri
  • Hráli: Barna Bányai Kelemen, Erzsébet B. Fülöp, Bora Kiss, Katalin Berekméri, Dorottya Nagy, Annamária Biluska

Premiéra 7. května 2015, reflexe psána z reprízy 15. září 2017.

FOTO: archiv Mezinárodního festivalu Divadlo

Poslední články autora

Zombie v Československu

Od ideálního bláznovství k realitě

EU. Vyprázdněný pojem, nebo…?