Třetí festivalový den zahájilo Divadlo ALFA dopoledním představením Tři siláci na silnici režiséra Tomáše Dvořáka, který je zároveň kmenovým režisérem plzeňské ALFY. Následovala ostravská inscenace Vyrozumění jednoho z předních českých činoherních souborů, Komorní scény Aréna, která nás z pohádkového světa vtahuje do nástrah a šílenství minulého režimu zvaného byrokracie, ale paralely k současnosti nás ochromují jako intenzivní sluneční svit. Představení Dynastie s podtitulem Lehman Brothers Divadla Husa na provázku je po všech čertech mazanou, někdy vážnou, jindy rozpustilou inscenací. Třetí den zakončila inscenace Mariána Amslera nitranského Divadla Andreja Bagara Lidé, místa a věci.
Divadlo Husa na provázku: Dynastie ‒ Lehman Brothers
Inscenace režiséra Michala Dočekala Dynastie ‒ Lehman Brothers mapuje osudy tří bratrů, kteří přišli do Ameriky s nadějí na lepší život. Nejstarší z bratrů přijíždí pouze s jedním zavazadlem a otevírá v Alabamě svůj první obchod. Později se k němu připojují i jeho dva mladší sourozenci. Jejich nezdolná touha uspět a splnit si pověstný americký sen je lemována řadou příkoří, nešťastných náhod i rozbrojů uvnitř rodiny, ale jejich životní filozofií je vidět napůl prázdnou sklenici vždy plnou. Životní příběh židovských přistěhovalců z Bavorska dává nahlédnout do dějin amerického národa, které mnohdy svým podnikáním ovlivňují a přispívají velkou měrou k technologickému rozmachu země.
Minimalistická scénografie Dragana Stojčevského je významotvorná. Obrovské bílé trhací plátno je umístěno v zadním plánu a je na něj postupně zaznamenána rodinná anabáze i velké dějiny. Pro zachycení klíčových okamžiků jsou používány nejrůznější metody. Na plátno se kreslí, sprejuje, stříká, polévá se a pokud nějaká postava v příběhu schází, je na něj dokreslena. Většinou je tak učiněno v případě ženských postav coby vyjádření toho, že byznys je převážně mužskou záležitostí. Použití mikrofonu zde není pouhým výstřelkem nebo současnou módní oblibou, naopak je zcela funkční. Každý z herců prostřednictvím mikrofonu interpretuje divákům reportážní úryvky co nejcivilnějším způsobem. Kromě šestice mužů se na jevišti objevuje jediná herečka ‒ Tereza Marečková hraje na housle, klavír a zpívá. Dokonce ztvárňuje jednu mužskou postavu v židovské škole. Hudba Ivana Achera nachází inspiraci v tradiční židovské hudbě a hojně těchto hudebních motivů používá při dotváření atmosféry. Občas zaznějí i muzikálově laděné skladby, například New York, New York, kterou si většina z nás spojí s Frankem Sinatrou nebo Lizou Minelli. Westernové oblečky čerpají z poetiky divokého západu a už chybí jen chuchvalce slámy valící se pustou, žárem vyprahlou zemí a kolty proklatě nízko. Vlastně nechybí. Jenom tyhle atributy během zrodu kapitalismu nahradily jiné věci.
Herecké výkony jsou skvělé! Během tříhodinového představení neztrácejí na intenzitě. Jan Kolařík a Tomáš Milostný jsou ty důležité mezičlánky, díky nimž to celé šlape jako hodinový strojek. Náhlé změny nálad, postojů i názorů zvládají s naprostou lehkostí a spolu s ostatními herci (Dalibor Buš, Milan Holenda, Martin Donutil, Adam Mašura, Tereza Marečková) ukazují obraz tvrdě pracující rodiny, která si svůj americký sen splnila.
Divadlo Andreja Bagara: Lidé, místa a věci
Na začátku představení jsme hlasem z reproduktoru vyzváni k tomu, abychom si vypnuli své mobilní telefony a nerušili uvedení hry Antona Pavloviče Čechova Racek. Po stažení opony sledujeme Ninu a Trepleva v dobových kostýmech v popisné scénografii. Monolog Niny nás po pár vteřinách začíná znejišťovat. Tušíme, že něco není správně. Nina je zmatená, dezorientovaná, má halucinace. Nakonec se skácí k zemi.
Emmu, herečku ztvárňující Ninu, nakonec její závislost přivádí před brány léčebny. Bílý, vykachličkovaný, klaustrofóbní prostor, ve kterém probíhá její zotavování působí chladně a sterilně. Emma není schopna si přiznat, že má problém. Není ochotná vyřknout ta slova, díky nimž může začít léčebný proces: „Ahoj, já jsem Emma a jsem alkoholička a drogově závislá.“ Místo toho se ztrácí ve svých vlastních fantaziích vyvěrajících z neschopnosti být sama sebou. Neustále exhibuje. Vypráví tklivé příběhy, které se odehrály pouze na jevišti, ale ona z jeviště nikdy neodešla. V inscenaci funguje jako nespolehlivý vypravěč. Neustále jste jako divák na pochybách, zda můžete věřit jedinému slovu, které vyřkla. Její neupřímnost frustruje všechny v jejím blízkém okolí. Ve všech zúčastněných ženách (lékařka, terapeutka nebo ženy na skupinové terapii) vidí svou matku, s kterou má velmi jednoduše řečeno komplikovaný vztah a prahne po jejím uznání.
Během představení sledujeme celý proces léčby. Nejpozoruhodnější jsou dramatické situace, které se odehrávají v druhém plánu za plexisklem. Detoxikační muka umocňuje zmnožení postavy Emmy, z nichž každá prožívá své vlastní utrpení. Svůj vlastní očistec. Svíjí se v nekonečných bolestech na podlaze. V tomhle pekle jsou samy, bez diváků, bez obdivovatelů, bez potlesku. Temporytmu inscenace napomáhá funkční scénografie Juraje Kuchárka. Pohyblivé krychle umožňují výměnu exteriéru v rychlém střihu (nemocniční pokoj, dětský pokoj, diskotéka).
Název inscenace Lidé, místa a věci odkazuje k jednomu z prvních kroků, který musíte podstoupit, chcete-li po odchodu z léčebny uspět. Musíte se naučit žít na místech s lidmi i věcmi, které na vás mají destruktivní vliv. Emma se po odchodu z kliniky vrací domů. Domov by měl být tím nejbezpečnějším místem na světě, místem, kam se rádi vracíme, ale pro Emmu je zosobněním všeho, od čeho se snažila odpoutat a uniknout. Konfrontace s rodiči. Krabice pod postelí z Emina bytu, která pro ni představuje pandořinu skříňku. Dětský pokoj, ve kterém pokaždé prožívá bolestné vzpomínky ze ztráty bratra. Cítí se být nemilovaná. Drogy a alkohol vás na rozdíl od lidí milují bezpodmínečně, bez výčitek, bez podmínek, bez pravidel. Milují vás jednoduše k smrti, pokud se z jejich urputného sevření nedokážete vymanit. Divák má ke konci pocit, že Emma to dokáže. Působí odhodlaně. Jenže v momentě, ve kterém ji matka osloví jako Lucii se objevuje drobné zaváhání. Drobná lež ohledně jména, které v průběhu inscenace několikrát hlavní postava změní (Nina, Sára, Emma) nutí opět pochybovat o její schopnosti být upřímná.
Dramatický text Duncana Macmillana nabízí výrazný herecký part mladé slovenské herečce Barbore Andrešičové. Její postava prochází spletitým dramatickým obloukem. Vidíme ji v různě emočně vypjatých momentech. Dokáže být jízlivá a sarkastická, neustále se dohaduje s personálem, podkopává skupinová sezení. Její sebedestruktivní sklony zapříčiní několikerý rozpad její osobnosti. Svoji nevyrovnanost si kompenzuje povýšeností. Vědoma si svého intelektu, snaží se manipulovat svým okolím, což se jí v četných případech daří. Její agresivní chování ve slovní i pohybové reakci na okolí manifestuje její vnitřní nejistotu. Neumí a do určité míry odmítá být sama sebou, protože ona nic nedokázala. Její život je podle ní jedno velké NIC. Zklamala. Naproti tomu postavy, kterým vdechuje život jsou jedinečné. Barbora Andrešičová jednotlivé změny nálad a atmosféry zvládá skvěle. Možná někdy zakolísá v intenzitě hereckého projevu a nastaveném rytmu inscenace, ale tyhle jemné nedokonalosti jsou snadno přehlédnutelné.
Dramaturgická volba titulu je vzhledem k dnešnímu hektickému způsobu života příznačná. Režisér Marián Amsler se programově již řadu let věnuje výhradně současným dramatickým textům, které se zabývají závažnými tématy dotýkajících se především dospívající generace. Nicméně ve způsobu režijního uchopení je cítit přílišná fixace na původní Macmillanův dramatický text, který Amslera částečně omezuje ve výraznějším režijním gestu. Patrné je to především u scén, které divákovi předestírají průběh skupinových sezení. V těchto momentech ztrácí představení dynamiku, náboj a naléhavost znásobenou repetitivností této situace v jemných nuancích a zdá se příliš popisné a obecné. Rozhodně ale stojí za vidění. Přínosné může být a je zejména pro dospívající adolescenty středních i základních škol.
- DIVADLO HUSA NA PROVÁZKU ‒ Dynastie ‒ Lehman Brothers
- Autor: Stefano Massini
- Překlad: Irena Novotná
- Režie a úprava: Michal Dočekal
- Dramaturgie: Miroslav Oščatka
- Scéna: Dragan Stojčevski
- Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
- Hudba: Ivan Acher
- Asistent režie: Adam Steinbauer
- Inspice: Hana Senková
- Rekvizity: Kristýna Samková
- Projekce: František Pecháček
- Výroba: Martin Ondruš
- Hráli: Adam Mašura, Jan Kolařík, Tomáš Milostný, Dalibor Buš, Milan Holenda, Martin Donutil, Tereza Marečková
Premiéra 3. května 2017 ve Velkém sále, psáno z reprízy 14. září 2018 v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo.
- DIVADLO ANDREJA BAGARA ‒ Lidé, místa a věci
- Autor: Duncan Macmillan
- Režie a překlad: Marián Amsler
- Dramaturgie: Marie Špalová
- Scéna: Juraj Kuchárek
- Kostýmy: Martin Kotúček
- Hudba: Ivan Acher
- Pohybová spolupráce: Stanislava Vilčeková
- Hrají: Barbora Andrešičová, Eva Pavlíková, Branislav Matuščin, Roman Poláčik, Martin Nahálka, Lenka Barilíková, Peter Oszlík, Andrea Sabová, Martin Šalacha, Anna Rakovská
Premiéra 19. ledna 2018, psáno z reprízy 14. září 2018 v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo.
FOTO: archiv Mezinárodního festivalu Divadlo
