Zpět na výpis článků

Mezinárodní festival Divadlo: Den první

Mezinárodní festival Divadlo vstupuje do svého druhého čtvrtstoletí a já se po roční odmlce vracím na místo činu. V dnešní prosluněný zářijový den jsem zavítala na představení Naivního divadla z Liberce nesoucí název Žluté modrá zelený a následně byl večer festival slavnostně zahájen inscenací Ilias, která vznikla ve Slovinsku spoluprací tří institucí, a u toho jsem rozhodně nemohla chybět.

Naivní divadlo Liberec se kontinuálně již řadu let věnuje dramatické tvorbě pro děti. V rámci letošního ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo měl divák možnost během prvního festivalového dne zhlédnout představení, pro nějž se výchozím námětem stala kniha uznávané české spisovatelky dětské literatury Daniely Fischerové Duhové pohádky. Touto inscenací Naivní divadlo zároveň završuje svou volnou trilogii, které předcházely inscenace Čechy leží u moře (2016) a Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých… (2017), přičemž je pojí zejména výrazný výtvarný názor přesahující běžnou, mnohdy konvenční tvorbu pro děti, promyšlená koncepce a cit pro divadelní zkratku.

Na počátku je svět pustým a opuštěným místem, po kterém putuje osamělé a znuděné slunce, s čímž konvenuje první předkládaný divadelní obraz a zároveň scénografické řešení celé inscenace šesti podstavců, na kterých se vyjímají prázdná akvária. Tři vypravěči (Miroslava Bělohlávková, Michaela Palaščáková, Antonín Týmal) nám postupně odhalují zrod světa, tak jak ho známe dnes. Nejprve se zrodila duha. Šest barev duhy, šest základních kamenů života, které pomalu rozjasňují nehostinný svět a prostřednictvím metafory a vizuálně silně působivých obrazů seznamují nenásilnou formou děti s významy slov jako láska, porozumění, soucit či důvěra. Epizodická struktura dramatizovaného textu utváří sled poeticky laděných scén, jejichž největší devízou je práce s jednotlivými objekty, přičemž se vypravěči v jednu a tutéž chvíli stávají animátory.

Závoje halící vše pod roušku neodbytné mlhy, odvíjení zlaté příze symbolizující pohyb slunce, rozostřený záběr na javorové listy postupně měnící svou barvu nebo poletující bodové světlo odkrývající tajemství zrodu hvězd. Výtvarné řešení Kamila Bělohlávka spolu s promyšlenou koncepcí režiséra inscenace Filipa Homoly dávají divákům tolik potřebný prostor pro vlastní imaginaci.


Homérova Iliada svým rozsahem přímo vybízí k tomu, aby byla zinscenována jako kolosální podívaná, ale slovinský režisér Jernej Lorenci se rozhodl ve své inscenaci pro odlišné a umírněnější zpodobnění Trojské války.

V průběhu představení sledujeme na jevišti téměř nepřetržitě 12 herců, kteří vykreslují posloupně události Trojské války. Války, která vypukla kvůli ženě. Ženě, o kterou v konečném důsledku vůbec nejde. Vojáci bojují pro slávu a opojný pocit moci zaslepení vlastní hrdostí, přičemž doufají v zachování vlastní důstojnosti. Jejich bojovné výkřiky a fanaticky pronášené proslovy očarují diváka na krátký okamžik svou vášnivostí a zápalem, aby záhy prozřel nad obludností a absurditou samotné podstaty války. Emočně nejvypjatějším momentem se stává střet Achilla a Hektora, ve kterém stojí muž proti muži. Do ztišené atmosféry potemnělého sálu se rozléhají tupé údery dopadající na Hektorův štít. Jeho tělo je v průběhu boje o holý život nahrazeno flákem masa. Pohyb divadelního znaku umocňuje pocit beznaděje a bezvýchodnosti, ve které je smrt jedinou konstantou války, v níž přicházíme o poslední kousek lidskosti. Proměnlivá tvář válečného konfliktu činí z jedněch poživačné predátory, ve kterých se na povrch dere uvnitř potlačená animozita, a z druhých se stávají oběti beze jmen posilující téma univerzálnosti, aby se vzápětí pomyslný jazýček vah přechýlil na druhou stranu a vše mohlo pokračovat v obráceném sledu nikdy nekončícího v sobě zacykleného kruhu násilí bez zjevného vítěze.

Nejvýrazněji do výsledného scénického tvaru vstupuje hudební složka, která nás provází po celou dobu trvání představení. Po vzoru Homéra vystupuje herecké těleso jako sbor balkánských bardů předávající nám svou zkušenost za zvuků několika hudebních nástrojů, z nichž nejvýrazněji do příběhu vstupuje harfa a hlas Zvezdany Novaković, který evokuje volání mytických sirén. Krev přitom tuhne v žilách. Zběsilost války navíc umocňuje slyšitelná přítomnost srdečního tepu, který herci vyluzují jednoduchým, ale efektivním poklepáváním na mikrofon. Kromě zmíněného srdečního tepu tento zvuk funguje jako pochod vojska nebo dusot koňských kopyt. První půle se může jevit jako statická či strnulá, ale pozvolná gradace je součástí režijního záměru, který diváka nechává v nejistotě a napětí až do grandiózního finále, v němž vystřídá nejrůznější hudební žánry od folklorně laděných skladeb přes jazzové variace až po závěrečnou skladbu o životě, který nám byl na krátký čas pouze propůjčen. Poslední skladba nutí k zamyšlení, zda s ním tedy nakládáme uvážlivě a smysluplně.


  • NAIVNÍ DIVADLO LIBERECŽluté modrá zelený
  • Režie: Filip Homola
  • Výprava: Kamil Bělohlávek
  • Hudba: Filip Homola
  • Hrají: Miroslava Bělohlávková, Michaela Palaščáková, Antonín Týmal

Premiéra 6. ledna 2018, psáno z reprízy 13. září 2018 v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo.

  • SNG DRAMA LJUBLJANA, MESTNO GLEDALIŠČE LJUBLJANSKO, CANKARJEV DOMIlias
  • Režie: Jernej Lorenci
  • Překlad: Anton Sovre
  • Divadelní adaptace: Jernej Lorenci, Eva Mahkovic, Matic Starina
  • Dramaturgie: Eva Mahkovic, Matic Starina
  • Výprava: Branko Hojnik
  • Kostýmy: Belinda Radulović
  • Hudba: Branko Rožman
  • Světelný design: Pascal Mérat
  • Choreografie a asistent režie: Gregor Luštek
  • Hrají: Jure Henigman, Nina Ivanišin, Aljaž Jovanović, Gregor Luštek, Marko Mandić, Zvezdana Novaković, Jette Ostan Vejrup, Mia Skrbinac, Matej Puc, Blaž Setnikar, Janez Škof, Primož Pirnat

Premiéra 24. ledna 2015, psáno z reprízy 13. září 2018 v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo.

FOTO: archiv Mezinárodního festivalu Divadlo

Poslední články autora

Mezinárodní festival Divadlo: Den čtvrtý

Mezinárodní festival Divadlo: Den třetí

Mezinárodní festival Divadlo: Den druhý