Zpět na výpis článků

Mezinárodní festival Divadlo – den druhý

 

Divadlo ALFA: Gazdina roba

Druhý festivalový den zahájila inscenace tvůrčího tandemu Jakuba Vašíčka a Tomáše Jarkovského, kteří se programově v Divadle ALFA snaží o přiblížení klasiky dospívající mládeži. Po HamleteenoviOstře sledovaných vlacích završují svou volnou trilogii inscenací Gazdina roba. Původní venkovské drama Gabriely Preissové je v jejich úpravě osekáno na dřeň. Hra je zbavena tragického rozměru a zasazena do prostředí současné moravské vesnice oplývající fádností.

Rámcem celé inscenace je putování poněkud nesourodé dvojice Dr. Vladimíra (Bob Holý) a Dr. Jana (Petr Borovský) k folklórním kořenům. Dr. Vladimír mluví o krásách venkova s nezastíraným sentimentem. Jeho představa o současném venkovu jako by zůstala uvězněna v době vzniku dramatu Gabriely Preissové. O to větší je jeho zděšení a zklamání, když navštíví se svým kolegou jednu vesnickou putyku.

Zápletka, v níž si Mánek Mešjaný vezme Maryšku Kotlibovou  z ekonomických důvodů, i když jeho srdce patří krejčířce  Evě, je zasazena do zatuchlé, zakouřené, nevábně vyhlížející hospody čtvrté cenové kategorie, ve které se místní baví po svém. Pomlouvají se, hrají židlovanou a klopí do sebe jednoho panáka za druhým. Nevraživost vůči Evě (Andrea Ballayová) je všudypřítomná bez zjevného opodstatnění. Její živelnost, přímočarost, nezávislost, upřímnost a touha po lepším životě jsou ale zjevně vlastnosti, jež se na maloměstě neodpouštějí.

Při jejím příchodu do místní hospody je nám prostřednictvím big beatové kapely bryskně nastíněn milostný čtyřúhelník. Nerozhodný Mánek (Petr Vydarený), který je ve vleku vlastní matky, není s to přijmout zodpovědnost za vlastní budoucnost. Při dámské volence a jiných společenských hrách mu Mešjanovka (Blanka Josephová-Luňáková) neustále podstrkuje Maryšku. Eva otrávená jeho nerozhodností flirtuje se Samkem, se kterým odchází na toaletu. Po jistém časovém posunu se s ním již vrací v jiném stavu a slíbí Samkovi, že si ho vezme.

Na forbíně, před interiérem hospody, sledujeme předporodní idylku novomanželů čekajících na příchod potomka. Nicméně Eva potratí a zdání idylky je pryč. Eva si nedokáže představit, že by zbytek života měla strávit se Samkem a raději volí útěk.

Místo do Rakouska odjíždí s Mánkem na motorce do Brna. V Brně si otevřou vinárnu Krásna jizba, která je vyvedena v bílo-modrém odstínu s folklórními motivy a panoramatickým výhledem na Petrov. Novou vinárnu navštíví také Dr. Vladimír a Dr. Jan, přičemž z rozhovoru vyplyne, že Jan je právníkem. Eva neváhá a hbitě se vyptává, co všechno rozvod obnáší a co je potřeba zařídit, zatímco Mánek nečinně a bez zájmu přihlíží. Vtom do vinárny přichází celé venkovské osazenstvo, které se chová, jako by vinárna byla jejich. Připravují míchaná vajíčka, pějí lidové písně a Mešjanovka s Maryškou mezitím bez větších potíží přemluví Mánka k návratu domů. Zdrcená Eva tomu z povzdálí nečinně přihlíží a i přes Mánkovu zradu odmítá Samkovu nabídku k návratu domů. Navíc přichází i o vinárnu. Poslední obraz ukazuje osamocenou Evu hledící do plápolajícího plamene svíčky.

Posuny oproti původnímu textu jsou citelné. Otázkou tedy zůstává, zda si dospívající mládež dokáže udělat představu o vesnickém dramatu Gabriely Preissové, které je silně zakořeněno ve své době, a neodnese si pouze základní milostný propletenec bez souvislostí.

Divadlo LETÍ: Olga (Horrory z Hrádečku)

Olga (Horrory z Hrádečku) je inscenací, která v uplynulém roce získala řadu prestižních ocenění – mj. Cenu divadelní kritiky za nejlepší poprvé uvedenou českou hru předchozího roku, představitelka Olgy Pavlína Štorková byla za svůj herecký výkon nominována na cenu Thálie a v anketě Divadelních novin byla tato inscenace prohlášena za inscenaci roku.

Ačkoliv je Olga titulní postavou celé inscenace, o své místo „na výslunní“ musí po celý čas bojovat, což předznamenává již úvodní monolog  Václava Havla, který se před pár minutami stal prezidentem. Jeho rozvláčné vyprávění Olga břitce utne větou „Vašku, tahle hra je o mě!“  Záměrná upozaděnost Olgy, jež neprochází téměř žádným psychologickým vývojem a nedostává se ani do extrémně vypjatých situací, napomáhá ve vykreslení jejího autentického obrazu jako ženy, která netouží stát ve světle reflektorů. Pavlína Štorková hraje velmi úsporně a uvěřitelně vnitřně silnou ženu, která si svůj úděl nevybrala, ale hrdě jej snáší. Její ostrovtip a sarkasmus, jedny z nejdominantnějších povahových rysů první dámy, zdají se být také obranou před vlastní zranitelností. Střízlivost hereckého projevu je umocňována vystupováním z role a komentáři namířenými záměrně do publika.

Její neochota k předvádění a vlastní sebeprezentaci vstupuje silně do kontrastu s proudy slov a gest, která chrlí ve vedlejších rolích, od estébáků přes novináře a Havlovy milenky až k věrným psům, trojice herců Jiří Böhm, Tomáš Kobr a Pavol Smolárik. Vlezlí novináři vrší jednu otázku za druhou a mimoděk tak vypráví její život za ni. Havlovy milenky se pro změnu ztrapňují výrobou vztahových diagramů (tzv. havlostěn). Nejsvobodněji se Olga cítí při procházkách po lese, ale co naplat, když za každým rohem na ni nejprve číhá estébák a poté ochranka.

Jiří Böhm ztvárnil Václava Havla jako rozpustilého, trošku sebestředného a věčně filozofujícího člověka i v těch nejbanálnějších situacích, jako je stavba plotu, z kterého se náhle stává metafyzické téma. Tvůrci pracují také s rozdvojením či roztrojením Havlovy osobnosti, což bezesporu zesiluje komický účinek a dává vyniknout jeho charakterovým vlastnostem jako zmatenosti a nepraktičnosti. Jeho kotvou a těžištěm je právě Olga, která stojí pevně po jeho boku. O to více znejišťuje závěrečné a tolikrát v průběhu opakované Havlovo zvolání „Olga?!“, které poprvé za celou dobu zůstává bez odpovědi.

Na závěr nutno podotknout, že sled nechronologicky řazených obrazů ze života Olgy je poutavou podívanou oplývající citem pro atmosféru a brilantním herectvím všech zúčastněných.

  • Katona József  Színház: Bláznovy zápisky

  • Maďarská inscenace Bláznovy zápisky režiséra Viktora Bodó je hereckým koncertem Tamáse Keresztese, který ztvárňuje carského úředníčka Popriščina žijícího v Petrohradu.

Tamás Keresztes precizně během hodiny a půl vystavěl obraz muže propadajícího šílenství. Postava Popriščina touží po uznání, postavení a bohatství, vždyť má přece šlechtický titul! Pohrdá všemi a vším. Nejednou se z jeho úst dozvídáme, jaký hloupý národ jsou ti Francouzi, jak otřesné je počasí a jaká bída je pracovat na ministerstvu. Jediný, ke komu zdánlivě chová úctu, je jeho nadřízený. Propriščin je neustále v zajetí svých vlastních představ, jež představují únik od nesnesitelné reality, která ho děsí na každém kroku. Nahodilé výjevy z Propriščinova života jsou vygradovány ad absurdum. Například cenzurování psích dopisů, ze kterých se snaží dozvědět více o Sofii, dceři svého nadřízeného, kterou miluje. Tahle situace zdá se být pro Popriščina zlomovou. Dozví se, že jeho vysněná žena ho považuje za ošklivého a kotva, k níž se toliko upínal, mizí v nenávratnu. Není tedy divu, že se jeho už tak dost zmatený svět začíná rozpadat, neboť láska k Sofii je poslední reálnou částí jeho života. Nespokojenost s vlastním životem spojená s hledáním vyššího cíle, než je pouhé přežívání, vnukne mu po přečtení denního tisku chorobnou představu, že on je postrádaným španělským králem. Když se během jedné hodiny ocitne ve Španělsku, nechápe, proč ho ostatní bijí, ponižují a nadávají mu, vždyť je přece právoplatný španělský král. Bojí se, zda nepadl do rukou inkvizice, ale paradoxně ani jednou nezapochybuje o sobě. Teprve poslední obraz zdá se být zábleskem návratu k realitě, uvědomění si sebe sama. Už není carský úředníček, ani španělský král. V tuhle chvíli je rozervanou a osamocenou lidskou bytostí.

Scénografie velmi zdařile koresponduje s předkládaným obsahem. Stejně jako vzrůstá Popriščinovo šílenství, vytváří na scéně Tamás Keresztes atmosféru naprostého chaosu. Manipuluje s předměty na scéně, jako je zrcadlo, židle či stůl, a otáčí je do naprosto nepochopitelných poloh obdobně, jako se utváří jeho představy o světě. Lžička, která se přilepí na stěnu, už je poté pouhou třešničkou na dortu odkazující k surreálnosti všech viděných i slyšených věcí.

Tamás Keresztes je v roli Popriščina úchvatný. Jeho práce s hlasem je obdivuhodná. Během celé inscenace používá nahrávací zařízení looper, na nějž přiznaně vytváří všechny zvuky, ruchy a šumy, které neustále variuje a rozvíjí a dotváří tím atmosféru celé inscenace. Kromě vytříbené hlasové techniky vládne také pohybem.

TR Warszawa: Holzwege

Autorská inscenace Holzwege varšavského divadla TR Warszava se zaměřila na osobnost jednoho z nejkontroverznějsích skladatelů druhé poloviny 20. století Tomasze Sikorského, který předčasně zemřel za nevyjasněných okolností.

Inscenace Katarzyny Kalwat znejišťuje diváka především svou formou. Divadelní experiment s jasným příklonem k dokumentárnímu divadlu kombinuje původní stejnojmenný dramatický text Marty Sokołowské s minimalistickou hudbou Tomasze Sikorského, která se vymyká jakékoliv jednoznačné žánrové klasifikaci. Ani jednu ze složek od sebe nelze oddělit, fungují ve vzájemné symbióze, prolínají se a ovlivňují. Nejsilněji do příběhu vstupuje téma ohledávající proces tvorby. Toto téma je silně zakořeněno v samotné formě, která pracuje kromě jiného s principem divadla na divadle, při kterém se herci snaží rozklíčovat styčné body Sikorského života a ukazují nám, jakým způsobem se oni sami s tímto nesnadným úkolem vypořádávali.

Zpočátku pozorujeme čtveřici aktérů, která se snaží zrekonstruovat poslední životní okamžiky polského skladatele před jeho smrtí. Jedna hypotéza stíhá druhou, stejně jako se vyostřují názory jednotlivých postav na Sikorského osobnost. Tomasz Tyndyk ztvárňuje Sikorského jako hypersenzitivního umělce v procesu tvorby hledajícího vlastní místo jak v osobním životě, tak ve společnosti. Tyndyk bravurně vykresluje v rejstříku hereckých poloh jeho rozpolcenost. V jednu chvíli ho ukazuje jako nabubřelého, arogantního egoistu řvoucího přes celé jeviště, aby vzápětí poodkryl jeho niternější stránku umělce plačícího nad vlastní tvorbou, jehož vnitřně ničí jeho talent.

Přítomnost Zygmunta Krauze, jednoho z blízkých Sikorského kolegů, dodává celé inscenaci punc autentičnosti. Jeho projev je syrový a bytostně civilní. Ve vypjatých momentech, při kterých se trojice aktérů (Jan Dravnel, Sandra Korzeniak, Tomasz Tyndyk) snaží vystihnout podstatu Sikorského žití, vstupuje do té či oné situace s poznáním osobní zkušenosti a věcně, bez emocí uvádí věci na pravou míru. Kromě jiného je na jevišti také interpretem nejen Sikorského skladeb. Kromě těch zazní například i slavná skladba Johna Cage 4´33´´.

Krásné zakončení druhého festivalového dne!


  • DIVADLO ALFAGazdina roba
  • Předloha: Gabriela Preissová
  • Režie: Jakub Vašíček
  • Scéna: Kamil Bělohlávek
  • Kostýmy: Tereza Venclová
  • Dramaturgie: Tomáš Jarkovský, Petra Kosová
  • Hráli:  Andrea Ballayová, Blanka Josephová-Luňáková, Martina J. Hartmannová, Marie Mrázková, Lenka Lupínková-Válková, Petr Vydarený, Josef Jelínek, Martin S. Bartůšek, Petr Borovský, Bob Holý, Robert Kroupar, Daniel Čámský, Tomáš Jereš, Matěj Siegl

Premiéra 20. 2. 2017, reflexe psána z reprízy 14. 9. 2017.

  • DIVADLO LETÍ – Olga (Horrory z Hrádečku)
  • Autor: Anna Saavedra
  • Režie: Martina Schlegelová
  • Dramaturgie: Marie Špalová
  • Scénografie: Pavla Kamanová
  • Hráli: Pavlína Štorková, Jiří Böhm, Tomáš Kobr, Pavol Smolárik

Premiéry 23. března a 1. dubna 2016 ve Vile Štvanice, reflexe psána z reprízy 14. 9. 2017.

  • KATONA JÓSZEF SZÍNHÁZ –  Bláznovy zápisky
  • Předloha:  Nikolaj Vasilijevič Gogol
  • Režie: Viktor Bodó
  • Výprava: Tamás Keresztes
  • Grafika: Gergő Nagy
  • Dramaturgie: Juli Róbert
  • Asistentka: Zsuzsi Szakács
  • Expert na psychologii: Dr. Zsolt Zalka
  • Produkce: Tibor Orlai
  • International relations: Ildikó Ságodi
  • Hrál: Tamás Keresztes

Premiéra 24. září 2016, reflexe psána z reprízy 14. 9. 2017.

  • TR WARSZAWA – Holzwege
  • Režie: Katarzyna Kalwat
  • Text: Marta Sokołowska
  • Výprava: Anna Tomczyńska
  • Video: Ewa Łuczak
  • Světelný design: Paulina Góral
  • Hráli: Jan Dravnel, Sandra Korzeniak, Zygmunt Krauze, Tomasz Tyndyk

Premiéra 15. ledna 2016, reflexe psána z reprízy 14. 9. 2017.

FOTO: archiv Mezinárodního festivalu Divadlo