Zpět na výpis článků

Mezinárodní festival Divadlo: Den čtvrtý

Předposlední festivalový den zahájilo představení Jana Nebeského v Divadle ALFA Deník zloděje, kterým si diváky podmanil Miloslav König. One man show vystřídala v prostorách Moving station one woman show Evy Salzmannové. V pozdní odpoledne mou bránici rozhýbal pražský soubor Vosto5 svou inscenací Společenstvo vlastníků a večer byl čtvrtý festivalový den zakončen operou Národního divadla Brno Pravidla slušného chování v moderní společnosti.

Jasno lepo podstín zhyna. Poeticky zkomolený název knihy současné autorky Sary Baume vypráví o životě osamělého Raye. Obsazení Evy Salzmannové do titulní role by mohlo lehce nahrávat tomu pokusit se o reinterpretaci ze ženského úhlu pohledu například po vzoru Princezny Hamlet současné mladé dramatičky Emilie Pöyhönen, ale feminismus se nekoná. O pohlaví tu nejde.

Střídmá režie Viktorie Čermákové povznáší text na další úroveň. Proudy slov, které Eva Salzmannová v roli Raye během hodiny a půl nabízí divákovi nepřeberné množství asociací, prostor pro vlastní imaginaci pronášeného. Ray je psancem, vyvrhelem společnosti, asociál nechaný na pospas vlastní samotě. Jeho jediný sociální kontakt představuje atypické přátelství se psem Jednookem. Paralely mezi nimi jsou zřejmé. Oba mají fyzický handicap, jsou sami a potřebují jeden druhého, ačkoliv Ray Jednooka přece o poznání více. Imaginární dialog, který Ray vede s Jednookem nám přibližuje jeho rodinnou historii. Matku nepoznal a otec vyznávající sparťanskou výchovu vyznačující se chladností, bez náznaku jakéhokoliv projevu emocí Raye z neznámých důvodů neposlal ani do školy, ve které by mohla začít jeho resocializace.

Nepřetržitý monolog Evy Salzmanové se prakticky odehrává u jednoho stolu se stojací lampou, který představuje Rayův skromný příbytek. Ray téměř bez ustání, zejména v první části, drží v ruce nůžky a stříhá vše, co mu přijde pod ruku (ubrus, rohlík, izolepu, plastový sáček). Obsedantní potřeba zaměstnat ruce, ať už je to jakkoliv nesmyslné. Všude se povalují ústřižky ubrusu i jídla. Šílená změť, ve které nejste schopni rozeznat, co jsou odpadky a co předměty denní potřeby. Izolepa pokrývající značnou část ošuntělého domu signalizuje jeho rozpad. Všechno drží pohromadě silou vůle, tak trochu provizorně jako Rayův život.

Samota jako životní úděl determinovaný způsobem výchovy a opředený strachem ze všeho neznámého. Eva Salzmannová přesto postavě Raye dokázala vetknout i odstíny, které divákům vyčarují úsměv na tváři.

Inscenace Společenstvo vlastníků aneb “JSME DOSPĚLÍ LIDI!” generačně spřízněného nezávislého pražského souboru Vosto5 získala v uplynulém roce cenu Marka Ravenhilla za nejlepší dramatizaci současného textu a snad i z toho důvodu byla zařazena do programu mnoha divadelních festivalů. A Mezinárodní festival Divadlo patří mezi ně.

Modelová situace domovní schůze společenství vlastníků bytových jednotek se odehrává kolem dlouhého stolu v blíže nespecifikovatelné místnosti. Diváci sedí u stěn po obvodu stolu a stávají se organickou součástí představení. Postupně do místnosti vcházejí jednotliví vlastníci. Zpočátku mnou nepostřehnutí, protože začátek představení není signalizován. A proč taky? Každý dostal email, vyrozumění o místu a konání schůze mu bylo vhozeno do schránky, a navíc to všechno visí na nástěnce.

Řeší se praktické věci související s předmětným domem. Kdy konečně přestanou padat tašky ze střechy? Otázky odkoupení společných půdních prostor, vyúčtování vody a plynu nebo výstavba výtahu. Pragmatické problémy každodenního života, o kterých se dá snad konstruktivně debatovat. Jenže režisér Jiří Havelka nám předkládá k mikroskopickému zkoumání s chirurgickou přesností odpozorovaný vzorek české společnosti, která není schopna konsenzu. V čele stolu sedí manželé Prokopovi, kteří péči o dům věnují podstatnou část svého života. Renata se snaží zachovat klid i rozvahu a nastavit řád probíhající schůze, ale s houstnoucí atmosférou plnou neporozumění, či lépe neochoty vyjít si v ústrety, jí zrazují vlastní emoce. Vygradovaná situace se zásadně dotkne i jejího manželství, které je zjevně v krizi. Zdeněk Mucha v roli pana Kubáta je ostřílený a vychytralý senior, který neustále straní minulému režimu, v němž prožil podstatnou část svého života a uměl v tom chodit. Stará struktura z dob minulých má neustále nemístné, šovinistické narážky na řadu přítomných. Jeho další obětí se stává i mladý homosexuál Andreje Poláka, který je napadán za svou sexuální orientaci na jedné straně a postavou Lenky Loubalové kvůli své národnosti na straně druhé. V pozadí stojí nově příchozí pár mladých novomanželů. Ona je ve vysokém stupni těhotenství a směšné tahanice o domnělou špetku moci ji evidentně nezajímají, on působí nejistě a vystrašeně. Na žádné domovní schůzi samozřejmě nesmí chybět připitomnělá drbna. Paní Horvátová v podání Hany Müllerové je oním typem člověka, který přijímá zprávy z médií či novin, zřejmě bulvárních plátků nebo jiných pochybných tiskovin, bez toho, aniž by si danou informaci ověřila nebo o ní kriticky zauvažovala. Svou hloupostí si nezadá s dalším vlastníkem bytu Švecem. Místním opilcem žijícím na prahu čtyřicítky pořád se svou matkou. Největší pozornost věnuje tácu s buchtami před sebou a svědomitě hlasuje, aniž by věděl o čem. Naproti tomu přespříliš svědomitá paní Roubíčková Halky Je. Třešňákové, která lpí na absolutním dodržování stanov naprosto bezdůvodně, až to působí komicky, je jedním slovem na zabití. Posledním soukolím domovní schůze jsou dvojčata mladých podnikatelů, kteří právě zdědili byt po zesnulém otci. Vypadají jako dva úspěšní, slušní lidé, kteří zkušenosti nabyli v zahraničí, ale první dojem může klamat. Po totálním chaosu, který vyvrcholil odstoupením Renaty, se funkce předsedkyně chopí příležitosti lidově za pačesy a ostatní vlastníci se s největší pravděpodobností na příští schůzi nebudou stačit divit.

Režisér Jiří Havelka nechává oprávněně důraz na dramatickém textu, který diváky uhrane svou kaleidoskopickou náruživostí plnou slovních přestřelek, nesmyslných sporů a podružných malicherností. Dominantní je práce s herci, kteří jsou autentičtí a v hereckém projevu ryze civilní. Rozehrávání jednotlivých dramatických situací je divákovi předestřeno v rychlém tempu a neztrácí na drajvu. Dostane-li se divák do útlumu, je opět vtažen do děje zpomalenou a dokonale rozfázovanou scénou předčasného porodu nebo rvačkou dvou žen.

Výpověď o současném stavu naší společnosti je neutěšenou zprávou absorbující do sebe negativní vlastnosti českého národa. Jsme schopni přijímat jednoduchá, tzv. “efektivní” řešení, která nevyžadují naši spoluúčast ani zamyšlení nad tím, jaké to bude mít důsledky. Populismus jako prostředek, kterým lze dosáhnout vlastních, prospěchářsky motivovaných cílů. Společenstvo vlastníků začíná jako třaskavá rachejtle salv smíchu, ale končí jako tikající bomba v rukou nás všech.


  • MEETFACTORYJasno lepo podstín zhyna
  • Autorka předlohy: Sara Baume
  • Překlad románu: Alice Hyrmanová McElveen
  • Režie: Viktorie Čermáková
  • Dramatizace a dramaturgie: Matěj Samec
  • Scéna a kostýmy: Jana Preková
  • Hudba: Myko
  • Produkce: Magda Juránková
  • Hraje: Eva Salzmannová

Premiéra 8. října 2017, psáno z reprízy 15. září 2018 v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo.

  • VOSTO 5Společenstvo vlastníků
  • Námět, scénář a režie: Jiří Havelka
  • Producent: Petr Prokop a Vosto5
  • Koproducent: Čtyři dny
  • Dramaturgie: Martina Sľúková
  • Scéna: Antonín Šilar
  • Kostýmy: Andrea Králová
  • Výkonná produkce: Jeník Tyl
  • Technická produkce: Jeník Bubal, Jan Tomšů
  • Hrají: Zdeněk Mucha/Jano Sedal/Petr Kavan, Andrej Polák, Renata Prokopová, Hana Müllerová, Ondřej Bauer, Lenka Loubalová, Halka Je. Třešňáková/Martina Sľúková, Petr Prokop, Ondřej Cihlář, David Dvořák, Zdeněk Pecha, Anna Kotlíková, Patrik Holubář, Václav Poul, Franta a Eda Prokopovi

Premiéra 7. října 2017, psáno z reprízy 15. září 2018 v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo.

FOTO: archiv Mezinárodního festivalu Divadlo

Poslední články autora

Mezinárodní festival Divadlo: Den třetí

Mezinárodní festival Divadlo: Den druhý

Mezinárodní festival Divadlo: Den první