Studiová scéna Bajka při příležitosti 16. ročníku Festivalu divadel Moravy a Slezska uvedla svou dramatizaci Malého prince, který patří k předním dílům moderní světové literatury a je znám čtenářům po celém světě napříč generacemi.
Papírové vlaštovky poletující nad hlavami diváků předznamenávají slibný začátek celé inscenace, která by měla plout na křídlech fantazie, bohužel zůstává pouze u něj. V dramatizaci Marie Míkové se snadno ztratí i divák obeznámen s knižní předlohou. Rozmělnění původního syžetu spolu s nedějovstí Malého prince má za následek, že výsledný scénický tvar se rozpadá do nelogicky na sebe navazujících epizod bez jasného sdělení. V mnohovrstevnatém příběhu o malém chlapci z planetky B 612, který se uprostřed Sahary setkává se ztroskotavším pilotem, je v této režijní úpravě kladen důraz na jedinečnou cestu Malého prince po nejroztodivnějších planetkách plných zvláštních bytostí. Jak sám Malý princ říká „zvláštních dospělých“. Nicméně chybí provázanost, té by dopomohly jednoduché uvozovací věty, které by dětem pomáhaly lépe se v příběhu zorientovat, protože nebylo zcela jasné z jakého důvodu princ opouští svoji planetku a co má být smyslem jeho putování.
Nepříliš zdařilá dramatizace se odrážela také v hereckém ztvárnění jednotlivých postav. Práce s loutkami postrádala nápaditost a herci nedokázali využít potenciál, který skýtaly. Ty se ocitly na pomyslné druhé koleji a divák se více soustředil na samotného herce než na loutky. Malého prince ztvárnili rovnou dva herci (Marian Mazur, Dorota Grycz), ale ani jeden z nich nebyl v hereckém projevu dostatečně přesvědčivý. Zejména práce s hlasem, nepřirozená barva a snaha napodobit dětsky znějící hlas, zapříčinila, že se 
vytrácela poetičnost, kterou původní text nabízí. Alegorické zobrazení ženy jako růže v podání Doroty Grycz působilo nadmíru afektovaně. V Saint-Exupéryho textu se růže skrývá pod maskou povýšené a do sebe zahleděné ženy, která teprve před odchodem Malého prince procitne, tento bod zlomu ve vykreslení charakteru u Doroty Grycz nenastává. Jan Szymanik zůstává jediným, kterému se figuru hada podařilo naplnit. Možná z části díky tomu, že pracuje pouze s loutkou bez toho, aniž bychom ho viděli a slyšíme pouze jeho hlas, který záměrně tlumí, mluví velmi pomalu a klade důraz na zvukomalebnost slov.
Světlým zábleskem celé inscenace zůstává scéna, při níž pilot s Malým princem naleznou oázu. V ten okamžik se dialog odehrávající na jevišti promítne i do hlediště a zasáhne nás. Tomuto obrazu dopomáhá využití zrcadla odrážejícího čirou hladinu a tlumené svícení. Divácky poté nejvděčnější situací je sbližování lišky s Malým princem a jejich hra na schovávanou, při které se liška schová mezi publikum a každé dítě chce v té chvíli sedět vedle ní. Takových intervencí mezi hledištěm a jevištěm by mohlo být po více, pokud má být tato inscenace nadále hrána pro děti z mateřských škol.
Scénografie Tomáše Zmrzlého sestává z použití elastické oranžové látky, vytvářející obraz písečných dun, která je zároveň využívaná jako projekční plátno při kresbě beránka. Další dominantu scény tvoří kokpit letadla a zrcadlo využité během zobrazení ztroskotání pilota, ale důmyslnější využití nachází při hledání oázy. Při jedné ze scén používají herci jako rekvizitu nafukovací balónky, jejichž využití působí prvoplánově, ale pro dětského diváka je to jeden z vděčných momentů.
Kostýmní řešení celé inscenace působí velmi rozpačitým dojmem. Při putování Malého prince po jednotlivých planetkách narazíme na počtáře, který má na
sobě klasicky střižený oblek a na hlavě měděnou konstrukci evokující více pletivo vodovodního potrubí než dalekohled, kterým konstrukce snad původně zamýšlela být. Postava zeměpisce oděná v bílém plášti s monitorem místo obličeje měla být aktualizací odkazující k dnešnímu virtuálnímu světu podpořená robotickým pohybem po scéně i krátkým a úsečným frázováním, ale v konečném důsledku vyznívá naprázdno. V průběhu naší cesty se ještě setkáváme s pijanem a lampářem, u nichž narážíme na řadu nedostatků, zejména při manipulaci s rekvizitami, které jsou součástí kostýmního řešení. Snad jedině postava krále zdá se být v tomto ohledu zvládnutou – velké břicho, na kterém leží tělo loutky a reálná hlava Jakuba Tomoszeka a to především proto, že snoubí herecké dispozice a loutku.
Posledním, ale závažným problémem zůstává dramaturgické zacílení na dětského diváka. Malý princ není primárně určen pro nejmladší generaci diváků, v tomto ohledu mám na mysli především děti z mateřských škol, pro které je představení studiové scény Bajka určeno. Reakce dětí toho byla jasným důkazem, jejich neustále poposedávání, štěbetání a množící se dotazy dokazují, že příběhu plně neporozuměly.
Studiová scéna Bajka se v rámci dramaturgie zaměřuje především na tvorbu pro děti. Z tohoto hlediska si vážím dramaturgické volby titulu v podobě Malého prince, která naznačuje, že soubor má určité ambice, ale pouze odvaha nestačí. V této inscenaci vše stojí a padá na nezdařilé dramatizaci a režijním pojetí Marie Míkové.
Bajka – Malý princ. Scénář a režie: Marie Míková. Scénografie a loutky: Tomáš Zmrzlý. Hudba: Pavla Jonssonová
Premiéra 14. 10. 2016 . Psáno z reprízy dne 9. 11. 2016
Foto: Těšínské divadlo
