Muzikál Fantom opery je bezpochyby jedním z nejznámějších děl hudebního skladatele Andrewa Lloyda Webbera a zároveň jedním z nejinscenovanějších muzikálů vůbec. Zpracování v pražské Goja Music Hall (známé také jako „pyramida“) se chopil producent František Janeček ve spolupráci s americkou produkční společností Really Useful Group, jejímž vlastníkem je sám autor muzikálu. Fantom opery je od své premiéry v roce 2014 hojně navštěvovaným a na stránkách tisku pozitivně hodnoceným muzikálem, inscenace však rozhodně není šampionem současné české muzikálové scény, které vévodí především Městské divadlo Brno nebo plzeňské Divadlo Josefa Kajetána Tyla. Ačkoliv jsou pražské muzikály z podstaty věci nejnavštěvovanější (především produkce Hudebního divadla Karlín a Divadla Hybernia), svou úrovní často nedosahují kvality těch plzeňských či brněnských, o zahraničních produkcích ani nemluvě. Ani pražskému Fantomovi se nevyhnuly nedostatky, některé z nich typické pro české komerčně produkované muzikály obecně.
Nízkorozpočtový vizuál
První, co upoutá divákovu pozornost, je bezpochyby scénografie. Působí totiž velice okázale a draze — tedy pokud sedíte v těch sektorech hlediště, které jsou od jeviště dostatečně daleko. Když se ale rozhodnete
do lístků investovat, nelze si nevšimnout, že iluzi okázalosti se při bližším pohledu nedaří udržet (paradoxně, protože právě nejdražší místa by měla garantovat nejlepší a nejúplnější zážitek).
Vzhledem k ději (celý příběh se odehrává v opeře) je jeviště orámované replikou klasicizujícího divadelního
portálu. Po stranách jeviště na hranici portálu jsou instalovány dvě lóže, ve kterých se odehrává několik scén, což narušuje pevný předěl mezi diváky a aktéry a usnadňuje komunikaci mezi hledištěm
a jevištěm. Krajní „sloupy“ a horní část portálu mají působit, že jsou podobně jako v klasických operních domech zlaté a honosné, avšak při bližším pohledu působí spíše komicky. Na hladkém, pravděpodobně překližkovém povrchu či tzv. OSB desce jsou zřetelně vidět tahy štětcem, jež výtvarníci vedli rozličnými směry, takže se výsledný efekt zamýšlenému dojmu okázalosti příliš neblíží. Podobně zásadním nedostatkem vizuální stránky inscenace je umělé piano, které je v představení použito hned několikrát. Z mnoha míst v hledišti bylo totiž jasně vidět, že herec na klavír ve skutečnosti nehraje, což opět výrazně rušilo divadelní imerzi, která je ovšem v tomto poměrně realisticky vystavěném muzikálu zásadní.
Tím výčet lapsů v tomto směru bohužel nekončí: podobným příkladem je scéna,
kdy Fantom (Radim Schwab) veze Christine (Tereza Štěpánková) loďkou do svého „příbytku“. Podivné sloupy, které se bez viditelného systému (který by nějak souvisel s dramatickým dějem, například podporoval iluzi pohybu loďky) pomalu posouvají po jevišti, vypadají bohužel stejně jako zbytek scénografie dosti nízkorozpočtově a působí více než co jiného jako samoúčelný ornament. Podobně nelogicky jsou ve scéně použity kouřostroje, z nějakého důvodu umístěné vysoko nad jevištěm, takže se kouř, který vypouštějí, vznáší vysoko nad jednajícími aktéry. Přitom by ponuré atmosféře scény mnohem více pomohlo umístění kouřostrojů přímo na jeviště, kdy by scéna více vypadala, jako že loďka skutečně proplouvá mlhou.
V této souvislosti nelze nezmínit také maskování, zejména Fantomovu masku, která má zobrazovat jeho skutečnou, znetvořenou podobu. Z míst v hledišti, která jsou dostatečně vzdálena od jeviště, snad mohla iluze nelidsky zohavené tváře plus mínus fungovat, ale pro první řady byl pohled na plaveckou čepici pokrytou latexem, šminkami a umělou krví bohužel spíše zdrojem komičnosti než údivu. Vzhledem k již zmíněnému realistickému pojetí muzikálu je nasnadě, že snahou bylo vytvořit co nejvíce mimetickou masku,
avšak řemeslně nedokonalý způsob provedení v tomto případě do velké míry znehodnotil její zamýšlený jevištní účinek.
Dramaturgické přešlapy
V inscenaci se také nachází hned několik scén, které dramaturgicky nedávají příliš smysl a spíše mohou mást, případně režijně-dramaturgický koncept — a výsledný divácký zážitek — jiným způsobem narušují. Vyzdvihla bych zde v tomto směru především závěrečnou scénu, protože je pro děj zásadní a zároveň zmíněný problém dobře ilustruje.
Jedná se o scénu, která má představovat Fantomovo prozření a jeden z vrcholů příběhu, ovšem v inscenaci postrádá dostatečnou citovou hloubku, aby skutečně fungovala jako finále příběhu nešťastného člověka a nešťastné lásky. V této scéně Fantom odvede Christine do podzemí divadla a nutí ji, aby s ním zůstala. Ona ale miluje Raoula (Tomáš Vaněk), který se náhle zjeví, aby ji zachránil. Fantom se ho pokusí oběsit, ale Christine mu ukáže, že i k němu chová city, a tím v něm podnítí dříve nepoznaný soucit a lítost. Fantom nakonec lano přesekne a oba milence pustí. Proměna Fantomovy osobnosti je zde zdůrazněna jeho náhlou nerozhodností, jak se má vypořádat s nenadálou situací, která herci ovšem vychází spíše komicky, když rozlíceně pobíhá po jevišti zleva doprava. Je škoda, že scéna vlivem nezvládnuté herecké akce vyzněla spíše plytce a směšně, protože tím bylo poselství muzikálu o síle odpuštění a o lidské povaze jako ze své podstaty dobré výrazně oslabeno. Nelogičnost situace, kdy Fantom Christine a Raoula pustí, ale oni se vzápětí vrátí zpátky za ním, což vede při snaze o interpretaci až k úvahám o možné polyamorii, pak posunula závěr představení daleko do vod zmatečnosti a nezamýšleného komična.
Herecké a pěvecké výkony
Ačkoliv tato recenze zmiňuje hodně nedostatků pražského Fantoma, pěvecké výkony jsou obecně silnou stránkou inscenace. Konkrétně je třeba vyzdvihnout roli Raoula ztvárněnou Tomášem Vaňkem (v alternaci s Bohušem Matúšem). Jeho pěvecký projev byl po všech stránkách profesionální, zejména v široké paletě emocí, pomocí které dokázal vyjádřit jak svou spalující lásku ke Christine, tak odpor a později obdiv k Fantomovi. Stejně tak nelze opomenout ani jeho prvotřídně zvládnuté taneční kreace, což nebývá u sólových zpěváků v tomto typu muzikálů vždy samozřejmostí. Radim Schwab v roli Fantoma také podal úctyhodný výkon, zejména co se týče hlubokých tónin, jež byly v jeho podání znělé a elegantní (ačkoli ve vyšších polohách se aspoň na představení, které jsem zhlédla, nepohyboval se stejným přehledem). Role Christine se zhostila Tereza Štěpánková (v alternaci s Natálií Grossovou a Monikou Sommerovou), která se s rolí vypořádala rovněž bravurně. Skutečnost, že v porovnání s jejími kolegyněmi má operní průpravu, byla v jejím projevu znát především v síle hlasu, jeho vyrovnanosti a jiskřivosti, jež vynikla zejména v sólové písní „Wishing You Where Somehow Here Again“ nebo ve slavném duetu „All I Ask of You“.
Závěrem je nutno podotknout, že i přes výše zmíněné nedostatky inscenace určitě stojí za zhlédnutí, minimálně už pro zmíněné skvělé pěvecké výkony. Lapsy a chyby, na které jsem zde poukázala, možná nevadí tvůrcům muzikálu, ale nelze předpokládat, že nebudou vadit divákům, přinejmenším těm zkušenějším. Právě řemeslně i jinak všeobecně velmi kvalitní muzikálové produkce jiných divadel dokazují, že je možné dělat tento typ divadla přitažlivě a zároveň nerezignovat na uměleckou stránku. V tomto směru má bohužel Fantom z Goja Music Hall ještě co dohánět.
- GOJA MUSIC HALL – Fantom Opery
- Režie: Petr Novotný
- Scéna: Daniel Dvořák
- Kostýmy: Roman Šolc
- Choreografie: Petra Parvoničová, Pavla Harangová
- Dirigenti: Michal Macourek, Pavel Kantořík
- Hrají: Radim Schwab, Tereza Štěpánková, Tomáš Vaněk, Petr Matuszek, Pavel Vítek, Josef Štágr, Jana Borková, Nikolaj Višňakov, Miroslava Časarová, Adéla Haviar, Jindřich Nováček, a další
Premiéra 13. září 2014, psáno z reprízy 7. října 2023.
FOTO: Goja Music Hall
