Jiří Štefanides, vedoucí Katedry divadelních, filmových a mediálních studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, se již delší dobu věnuje historii divadla na Moravě. V roce 2006 se spojil s kolegyněmi Margitou Havlíčkovou z Brna a Sylvou Pracnou z Opavy, aby společně zahájili bádání v dosud nedostatečně zmapované oblasti – dějinách německy hraného divadla na českém území. Právě vydání prvního svazku z této řady nazvaného Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku: Ředitelé městských divadel, i projekt samotný byl hlavním tématem našeho rozhovoru.
Co vás vedlo ke zmapování německojazyčného divadla na Moravě a ve Slezsku?
O německém divadle na Moravě a ve Slezsku jsme nevěděli téměř nic. Přesně jsme nevěděli, v kterých městech a v kterých letech existovala stálá městská divadla. Neznali jsme ani tato základní fakta, to byl dlouhodobě přetrvávající problém. Bez znalosti německého divadla nejsme přitom schopni napsat komplexní dějiny českého divadla. Za socialismu se historie německého divadla na našem území téměř zcela ignorovala. To není správné. České divadlo převzalo z toho německého mnohé mechanismy inscenační i organizační.
Spolupracoval jste s kolegyněmi z Brna a z Opavy. Kde vznikl počáteční nápad?
V roce 1990 jsem nastoupil na tehdejší Katedru věd o umění zde v Olomouci. Katedru po listopadu 1989 založil docent Jiří Stýskal, který měl obrovský přehled o veškerých dějinách divadla. Upozornil mě na německé divadelní ročenky a repertoár. To mě tenkrát zaujalo, léta mi to vrtalo hlavou. V roce 2005 jsme se rozhodli se Sylvou Pracnou, absolventkou naší katedry, a Margitou Havlíčkovou na tom, že zpracujeme základní faktografii a studie o institucionálním vývoji městských německy hrajících divadel v každém městě, doplněnou o seznam literatury a pramenů.
Odkud jste informace čerpali?
O největších městských divadlech v Opavě, Olomouci a Brně už leccos víme. Například v Brně nebo v Opavě jsou dochovány stovky plakátů a žádostí o povolení k představením a různé zprávy. Další prameny se nacházejí i v regionálních muzeích a archivech, a samozřejmě také v dobovém německém tisku. Nejvíce času jsme strávili ve Vídni, v Rakouském divadelním muzeu. Tam jsme excerpovali německé divadelní ročenky, encyklopedie a další literaturu. Němci vydávali divadelní ročenky s důsledností sobě vlastní od druhé poloviny 18. století. Nejsou v nich ale uváděna všechna města. Záleželo na tom, zda ředitel divadla posílal do ročenky náležité podklady.
Jak je projekt financován?
Získali jsme na dobu tří let, od roku 2006 do roku 2008, podporu na prozkoumání deseti měst od Grantové agentury ČR. Nyní připravujeme knižní vydání druhého a třetího svazku, v kterých bude popsán institucionální vývoj jednotlivých divadel, to už ale s finanční podporou výzkumných záměrů MŠMT, projekt se jmenuje Morava a svět: umění v otevřeném mutikulturním prostoru.
První svazek obsahuje rejstříky jmen ředitelů divadel.
První svazek nebyl hlavním cílem, hlavním cílem byly studie k jednotlivým městům. V průběhu práce jsme si uvědomili, že bude potřeba utřídit jména jednotlivých ředitelů a uvést ke každému alespoň jeden pramen, často alespoň zmínku z německé encyklopedie. Nakonec jsme zaznamenali asi 275 jmen, z toho zhruba jedna čtvrtina jsou jména známá i z jiného kontextu, ostatní tři čtvrtiny jsou jména dosud neznámá. Jsme hrdí na to, že je v tomto naše práce průkopnická. Tento první svazek vznikl na základě elektronické databáze, v níž jsou údaje řazeny podle divadel, sezon a jmen ředitelů.
Řekl jste, že jste se rozhodli popsat vývoj německého divadla od 18. století do roku 1944 v deseti městech.
Ano, ta divadla, která měla skutečně statut městského divadla, tedy která byla financována městem. Na počátku to bylo Brno, Jihlava, Krnov, Moravská Ostrava, Olomouc, Opava, Šumperk, Těšín, Bruntál a Znojmo. V průběhu výzkumu jsme narazili na problém. I jiná divadla byla v pramenech označována jako městská, mnohdy je tak ale nazývali jen jejich ředitelé. Taková situace byla v Novém Jičíně, Šternberku, Frýdku, Prostějově, Moravské Třebové, Uherském Hradišti, Rýmařově a ve Svitavách. Práci jsme proto o půl roku prodloužili, abychom zjistili, která z těch divadel byla skutečně zřizována městy a která ne. Nakonec jsme z první desítky vyloučili Bruntál, kam zajížděla divadla z Krnova a Opavy, a místo něj zařadili Uherské Hradiště. Vývoj divadel ve zbývajících osmi jsme popsali také a vyčleníme je v kapitolách „Další města“.
Publikace je určena odborné veřejnosti, historikům divadla a studentům. Čím může být přínosná především mladým teatrologům?
Studentům může sloužit jako východisko pro další zkoumání, a to díky tomu, že je odkáže k literatuře a pramenům. Vhodná je i pro německy mluvící studenty. Nabízí volné pole působnosti, závěry případných diplomových a disertačních prací budou vždy nové, původní. V České republice je jen hrstka odborníků zabývajících se německým divadlem na našem území, doufejme, že naše publikace přispěje k tomu, aby jich bylo více.
