Že Slovanský Tyátr fandí klasice, není žádná novinka a já osobně tento jejich repertoár vítám. Edukativní význam pro nastávající maturanty je zřejmý. A tak se po Gogolově Ženitbě olomoucký studentský soubor vrhl na další ruský špíček, Čechovova Racka. Mohlo by se zdát, že stěžejní dílo kánonu moderního dramatu je pro mladého herce příliš velké sousto. Sama jsem tedy byla zvědavá, jak bude naladěn celkový tón inscenace. Trochu mě mrzí, že jsem měla zatím možnost zhlédnout pouze jednu alternaci (Petra Vybíralová, Adéla Hojgrová, Ondřej Severa, Tereza Burianová a Jindřich Krečman) a vskutku by mě zajímalo, jestli se nějak zásadně liší a jak moc.
Nemohu mluvit za Čechova, ale mám tušení, že by byl potěšen. Trochu jsem se obávala nudného večera, neboť ruský „veledramatik“ je znám hlavně pro svou bezdějovou konstelaci, ale to jsem se se Slovanským Tyátrem zmýlila.
Byla jsem svědkem lehce vtipného – teenagerského zneuznaného pozérství. Na prvním místě mě bavila Máša svým nadneseným, v tomto kontextu paradoxně „znuděným“, nezúčastněným výrazem. Dále to byl bez veledůležitého přehrávání Trigorin, jenž představován mladíkem zkrátka jako postava nevěděl, co se sebou. Což roli přidalo na vítané legrační nadsázce. Arkadinová a její teatrální maska naproti tomu ve svých velkých gestech silně nanášela na jeviště karikaturu, čímž byla její postava aspoň trochu snesitelnější. Na druhou stranu by možná neškodilo v tomto módu trochu ubrat, neboť ačkoliv je karikování přiznané, neznamená to, že si jej postava v takové míře zaslouží.
V tomto rámci sebeironizujících postav působí Treplev, který je do sebe zahleděná a intelektualismem posedlá postava, jako pěst na oko, přestože místy se náznak nadsázky v inscenaci objevuje. Společně s Ninou totiž jako jediní žádají minimálně v posledním dějství vskutku tragický přístup. Což je nesnadný úkol i pro zkušeného herce. Inscenační tým si ale připravil půdu předchozími „lehko-vážnými“ dějstvími. Bezdějové jednání postav nezatížil zbytečně na sílu vyhnanou tragičností, která by stejně u tak mladého ansámblu vyhlížela trapně, a finále se tak pro mě stalo opravdovým a skutečným setkáním dvou nešťastných duší.
Patřilo by se zmínit i o scénografii; ta byla na studentské divadlo vskutku chudobná, což se dalo čekat a Čechovovi příkladně sluší. A jak zaznívá v různých coverech v průběhu večera, celá inscenace je vkusně zaobalena do elvisovského klišé o neustále se míjející lásce: „Can‘t help falling in love…“
- SLOVANSKÝ TYÁTR – Racek
- Autor: Anton Pavlovič Čechov
- Překlad: Leoš Suchařípa
- Úprava: Petr Čechák, Zdeněk Vévoda
- Scéna a režie: Zdeněk Vévoda
- Asistenti režie: Martina Bičová, Albert Pazdera
- Hudba: Martin Mackovík
- Hrají: Adéla Hojgrová, Eliška Uhlířová, František Rajnoch, Šimon Dohnal, Ondřej Severa, Petra Vybíralová, Viktorie Šimečková, Matěj Telička, Markéta Fleková, Tereza Burianová, Kristýna Hájková, Martin Mackovík, Jindřich Krečman, Pavel Urva, Erik Slimařík
Premiéra 14. a 17. prosince 2018 v Divadle hudby Olomouc, psáno z reprízy 28. ledna 2019.
FOTO: Vlatislav Bic
