Zpět na výpis článků

Kterak se opera zarývá pod kůži

Je s podivem, že si Moravské divadlo Olomouc znovu přizvalo k režii nové opery Jana Antonína Pitínského, který je více znám svými činoherními inscenacemi. Ne že by předchozí opera neměla úspěch, právě naopak. Jenže Ullmanův Pád Antikrista byl posuzován dvojím metrem. U kritiků se dočkal pochval a u diváků propadl. Divadlo jej kvůli slabé návštěvnosti po pár reprízách muselo stáhnout, navzdory tomu, že ještě na loňský podzim byl tento titul přizván, aby obohatil program festivalu Janáček Brno. Snad tedy čeká Řecké pašije Bohuslava Martinů lepší osud.

Dle mého mínění pro to má i lepší předpoklady. Zaprvé široký okruh témat (nemluvě o aktuálnosti výpovědi), zadruhé klasičtější režijní přístup (s ohledem na předcházející titul) a zatřetí smířlivější hudební náročnost na diváka. Navíc Pitínského Řecké pašije se diváka nesnaží poučovat. Jen chtějí zarezonovat na co nejširší spektrum vjemů a zachovat tak poplatný otisk.

Bohuslav Martinů tuto operu napsal jako své vrcholné dílo, do něhož vkládal mnoho nadějí. Olomoucké divadlo mělo možná podobný úmysl a uvádí druhou přepracovanou verzi této opery, zvanou ‚curyšskou‘. Libreto si skladatel napsal sám, na motivy románu Kréťana Nikose Kazantzakise s názvem Kristus znovu ukřižovaný.
Jednalo by se o prosté a zábavné divadlo na divadle, kdyby postavy bezděky nezačaly přebírat základní atributy svých rolí, rozdělených knězem k nacvičování pašijových her. Rázem však sledujeme střet dvou odlišných světů, příznačně rozdělených i scénografií (Milana Nytra). Na scénu akcentovaným zpomaleným krokem se ztrápeným výrazem přicházejí uprchlíci a narušují tak poklidný život jednoho řeckého městečka, oplývajícího malichernostmi a hojností. A občané v nově nabyté identitě zaujímají pro své role typické postoje. Základním kamenem příběhu je odmítnutí a vykořisťování příchozích v opozici se soucitem a poskytnutím útočiště. Nemohu si pomoct, ale celé to téma mi připomnělo novelu F. M. Dostojvského Velký inkvizitor, zakomponovanou do románu Bratři Karamazovi, jejíž zásadní myšlenka říká, že ať už v jakékoliv době by se Kristus na Zemi znovu ocitl, vždy by byl jeho osud stejný jako kdysi. Celkové vyznění opery toto tvrzení jen potvrzuje.

Inscenace je prodchnuta rekvizitami konzumního světa. Janakos (Petr Martínek) se po jevišti plouží na hybridu kola a nákupního vozíku. Manolios (Milan Vlček) podává uprchlíkům jídlo v polyesterových boxech a Kateřina (Barbora Polášková) těmto potřebným přináší oblečení v IKEAtašce. Dva různé tábory lidu jsou na první pohled jednoznačně rozlišeny příhodným kostýmováním (Jana Preková). Obyvatele města ve veselých lentilkových barvách si s potemnělými šedomodrými teplákovkami uprchlíků rozhodně nespletete.

Jidáš (Václav Málek) takřka neodchází ze scény, jako všudypřítomné zlo se neustále krčí po stranách jeviště. Ke konci proměňuje svůj zjev na deformovanou postavu. Stává se vrahem Manolia a rituálně si pomazává obličej jeho krví.

Ambiciózní projekt dal velkou příležitost orchestru a sboru, který vyžadoval širší obsazení, než je pro Moravské divadlo obvyklé. Do sboru bylo přijato pár posil na poli externistů a bylo to znát. Nejen na celkovém témbru, ale i nutnosti obsáhnout monumentální partituru skladatele. Mezi sólisty bych jednoznačně vyzdvihla Fotise (Jiřího Přibyla), a to nejen proto, že jako jeden z mála byl srozumitelný, ale neměl ani problémy vyrovnat se mnohdy silné dynamice orchestru. S tím souvisí snad má jediná výraznější výtka. Jelikož se jedná o operu v češtině, měla by být zřetelná pro běžného posluchače, to je ostatně výhoda českých operních titulů. V tomto případě by bohužel u některých sólistů bylo třeba titulkovacího zařízení.

Není pochyb, že stejně jako u prvního jmenovaného projektu, i zde jde o výjimečný počin, obzvláště na místní poměry. Dík patří sbormistryni Lubomíře Hellové a Petru Šumníkovi za nastudování tak obtížného kusu. Snad se nezaleknou dalších výzev.  Musím se přiznat, že Bohuslav Martinů je mi zase o něco bližší.


Moravské divadlo Olomouc  – Bohuslav Martinů: Řecké pašije. Režie: Jan Antonín Pitínský. Scéna: Milan Nytra. Kostýmy: Jana Preková. Hudební nastudování: Petr Šumník. Sbormistr: Lubomíra Hellová. Dirigent: Tomáš Hanák.

Premiéra 24. února 2017, recenze psána z reprízy 3. března 2017.

FOTO: Jan Procházka

 

Poslední články autora