Jakub Čermák se dlouhodobě věnuje kulturním projektům, především těm divadelním. Depresivní děti touží po penězích se snaží oživovat netradiční divadelní prostory prostřednictvím umění. Projekt Můj dům, můj hrad se věnuje tenké hranici veřejného prostoru a vlastního soukromí.
Reflektuje název vašeho performativního uskupení s nadsázkou váš názor na svět?
Vůbec ne. Když jsme připravovali naši první inscenaci Racka ve vytopeném karlínském divadle, tak jsme dlouho hledali vhodný název. Dlouho jsme nemohli na nic přijít. Jednou jsem jel metrem a přes rameno jsem uviděl titulky dvou článků. Jedním z nich byli právě depresivní děti touží po penězích a druhý byl mrtvoly v hořícím bytě. Poté jsem přišel na zkoušku, na které jsem předložil tyhle návrhy. Zpočátku to všichni zamítli, ale nakonec zvítězili depresivní děti.
Jste známí tím, že ve většině vašich projektů se snažíte o interakci s diváky. Jak důležitá pro vás ta komunikace mezi hledištěm a jevištěm je?
Je to pro nás naprosto primární. Dnes jsme během představení seděli společně s diváky v kruhu a myslím, že to tomu dodává úplně jiný druh zážitku. Zároveň tohle představení je z pohledu diváků velmi bezpečné, protože kdo nechce, nemusí se toho účastnit. V jiných projektech jsme daleko extrémnější, například v Kabaretu de Sade. V téhle inscenaci po celou dobu čekáme zda diváci budou kooperovat a dokud se to nestane, tak je nepustíme ven.
Téma, které rezonuje napříč celou performancí je autentičnost. Proč právě tohle téma?
Nás, mimo jiné, zajímá jakou výpovědní hodnotu má digitální stopa. Během performance Můj dům, můj hrad tam máme fotografie mladého páru, na kterých vidíme, že většinu volného času tráví v hospodě. Digitální stopa může být do jisté míry nespravedlivá, protože my máme pouze tuto informaci, ale žádnou jinou. My nevíme, třeba vedle toho čtou poezii nebo filozofii. Nicméně nás baví hrát si s útržky reality a sledovat, jak to působí na diváka.
Žijeme v době sdílení. Kde pro vás osobně končí veřejný prostor a začíná ten soukromý?
My jako performeři máme samozřejmě ty hranice posunuté. Během zkoušení tohoto představení jsme vycházeli ze sebe. Objevovala se morální dilemata typu: Kam až můžeme zajít? Kam chceme zajít? Někdy to není úplně komfortní, protože občas vytáhneme z batohu něco, co nechceme, aby ostatní viděli nebo máme v mobilu docela intimní fotky. Nicméně jdeme do toho. Ten projekt je o tom, že strkáme nos do cizích věcí a co jsme ochotni ukázat, a také to, co jsme ochotni sdílet společně s diváky.
Měli jste pevný text nebo ty situace vznikali prostřednictvím improvizace?
Většina vyšla z materiálu, který jsme získali během několika měsíců, v kterých jsme sledovali obyvatele jednoho konkrétního domu. Například s těmi odpadky jsme měli více jednotek, které jsme sesbírali a vytvořili z toho analýzu. Záměrně, ten kdo ty odpadky sbíral, nikomu dalšímu neprozradil jaká rodina v daném bytě žije. Tenhle materiál nám dal téma, které jsme postupně rozvíjeli. Opravdu jsme se sna- žili být, co nejautentičtější. Možná jsme mnohdy ty věci verbalizovali jiným způsobem, ale podstata zůstala stejná.
Foto: Michaela Škvrňáková
