Zpět na výpis článků

Komorní nastudování Veroničina pokoje: „Chtěli jsme to udělat jinak než profesionálové v Brně.“

Předposlední den pardubického festivalu Pernštejn(l)ove zahájil Divadelní spolek Kroměříž se strhující inscenací Veroničin pokoj amerického spisovatele a dramatika Iry Levina, za kterou ansámbl získal roku 2016 doporučení na Jiráskův Hronov. Jak inscenace vznikala a jaký je rozdíl mezi amatérskými a ochotnickými herci? Odpověď alespoň na jednu otázku zjistíte v následujícím rozhovoru. 

V inscenaci Veroničin pokoj jsme dneska viděli čtyři členy Divadelního spolku Kroměříž. Jak vypadá soubor jako celek?

člen DS: Pěkně vypadá…

Jiří Kašík (předseda spolku): DS Kroměříž má 40 členů, z toho 7, nebo 8 aktivních (všeobecný smích), zbytek ne moc aktivních. No a jeden je takový hodně aktivní, ale ten je aktivní jak kdy a jak kde. Nejaktivnější je tam, kde to spolek nepocítí, ale pocítí to některé členky souboru. (smích) A jinak je to dobré. My to máme tak nastavené, že jsme takový balík lidí, kterým vyhovuje, že jsou spolu, no ale někteří se vezou a někteří táhnou.

A všichni jste amatérští herci?

J. K.: Ani jeden z nás není amatér. (smích) Všichni jsme ochotníci. To je pro nás obrovský rozdíl, my amatérsky neumíme dělat nic.

Jana Štěpánová: V tomto s Tebou, předsedo, nesouhlasím.

J. K.: Zkrátka jsme ochotníci, nikoliv amatéři.

Co stálo za výběrem zrovna Veroničina pokoje, když to není zrovna nejznámější text Iry Levina. A vlastně se spíše dělají dramatizace jeho novel než samotný existující dramatický text?

J. K.: Já si myslím, že za tím byla obyčejná náhoda. Kamarád režiséra (režisérem je Ladislav Kolář) v tomto kousku hraje, pozval ho do divadla, on se na to podíval a zavolal ženské části našeho ansámblu, jestli by se na to nechtěla jet podívat, děvčata se tedy jela podívat a natolik je to uchvátilo, že jsme to udělali.

Brněnské nastudování se hraje v prostoru poměrně velkého jeviště Reduty, naopak Vaši inscenaci jsme dnes viděli v malém prostoru arénového rozložení. Jednalo se o scénografickou změnu, nebo takto vypadají představení i na vaší domovské scéně?

J. K.: Ano, ano, my normálně hrajeme v aréně a máme problém hrát jako v ne aréně. Původně se to představení začalo zkoušet v kukátku, ale potom z takových vážných důvodů, i když už jsme měli nazkoušených, já nevím, deset minut… (oponování zbytku souboru) tak pět, sedm stránek, tak to režisér přerušil a začali jsme zkoušet na arénu a vlastně na aréně jsme to celé udělali. A myslíme si, že je to správné.

Funguje to rozhodně dobře.

J. K.: No taky co jiného.

Jak probíhaly zkoušky? Protože v inscenaci je hodně emotivních scén i scén vypadajících fyzicky náročně.

J. K.: No, my jsme na tom jako těžce pracovali. (smích) Velmi často jsme vedli dlouhé rozhovory o tom, jak a co. (další salva smíchu) Ne, zkoušeli jsme normálně. My máme výhodu, že máme režiséra profesionála, takže on nás trošičku umravňoval, on je takový zvláštní, což znamená hodný, a když třeba herce pošle do … , tak řekne: „No bylo to úžasné, ale mohlo by se to udělat jinak.“ To je prostě jeho takový styl. A my si toho děsně vážíme, že to takhle umí a umíme to číst, ty jeho řeči, spolupracovalo se s ním na tom nádherně a prostě nějak to vyšlo.

Když jste z Kroměříže, máte to blízko do Olomouce, tak…

J. K.: No a taky do Zlína.

Ale ve Zlíně nic není.

J. K.: Já bych oponoval (smích celého souboru). Ve Zlíně je zlínské divadlo a v Městském divadle Zlín hraje spousta vynikajících herců. (poznámky ostatních) Jsou tam samozřejmě i lidé, kteří tam hostují, taky je tam výborný dramaturg Vladimír Fekar, který mě pozval ke spolupráci na představení Já, Baťa. Je to moje první zkušenost s profesionálním divadlem a musím říci, že mě velmi obohatila.

ostatní herci téměř sborově: Ale to nikoho nezajímá.

J. K.: No ale ne, já jsem chtěl uvést na pravou míru, že ve Zlíně nic není. Ve Zlíně se dělá výborné divadlo.

Ta otázka směřovala k tomu, jestli máte v plánu hrát někdy v Olomouci. (smích)

J. K.: No tak vzhledem k tomu, že tam neznáme žádného dramaturga, tak asi ne. Ale samozřejmě bychom si v Olomouci rádi zahráli, že jo?

Stanislava Pulkrábková: V Olomouci jsme fakt nikdy v životě nehráli.

J. Š.: Myslím, že se rádi s naším divadlem do Olomouce podíváme, protože je to místo, kde jsme ještě nikdy nehráli. Je to zvláštní, že přestože je to hned vedle, je to jak kdyby jiný kraj.

S. P.: My vlastně ten celý sever, Olomouc a výš, vůbec nemáme projetý.

J. K.: Ono je to možná tím, že Olomouc je trošku zahleděná sama do sebe. Jako umělecky, myslím.

hlas ze tmy: Ale mně se Olomouc líbí, já bych ji neboural. Necháme Olomouc.


FOTO: archiv festivalu Pernštejn(l)ove