Shakespearův erotikou nabitý Sen čarovné noci v překladu Jiřího Joska uvádí Divadlo Petra Bezruče již druhou sezónu. Režie přes čtyři sta let starého kousku se ujal Michal Hába, o chytlavou hudbu se postaral Jindřich Čížek, dramaturgii obstarala Anna Smrčková a Adriana Černá navrhla bohatou scénu a kostýmy, byť to tak při příchodu do sálu nevypadá.
Na holém černém pódiu stojí nejprve pouze piedestal nesoucí Amorův šíp, šest nenápadných černých židlí přiražených k zadní zdi a na hraně jeviště před diváky dva mikrofony. Takto skromně začíná velkolepá show, jejíž hlavní část – kouzelný les – se zatím divákům skrývá za závěsem.
Začátek zamotané hry oznamuje hravá disko hudba a příchod Thesea (Lukáš Melník) a Hippolyty (Alexandra Palatínusová), athénského vévody a královny Amazonek, vášnivě zamilovaných snoubenců. Před ně na athénském dvoře předstupuje Egeus (Ondřej Brett) žádající smrt pro svou dceru Hermii (Yvona Stolařová), která si odmítá vzít Demetria (Jáchym Kučera), protože je zamilovaná do Lysandra (Tomáš Čapek). Do tohoto milostného trojúhelníku se zamotává ještě Helena (Barbora Křupková), přítelkyně Hermie a bývalá láska Demetria, která jej stále miluje. Tato komedie tedy začíná spíše jako tragédie, kdy má mladá dívka zmítaná ve světě ovládaném muži zemřít kvůli lásce. Tomu odpovídá i chladně a misogynně působící první scéna. Theseus, Hippolyta i ostatní příslušníci dvora (Filostrates v podání Magdalény Holcové a bezejmenní bodyguardi Milan Zubko a David Žyla) jsou oděni v černých oblecích a vyzbrojeni samopaly a pistolemi. Těch využívají vládci při vzájemném sadistickém škádlení či svádění – když Theseus Hippolytě míří na hlavu zbraní, ona její hlaveň dráždivě olízne a vyplivne kulku. Zde je zpřítomněna ambivalentnost jejich vztahu pramenící z dění ještě před samotnou hrou, kdy, byť jsou nyní opravdu zamilovaní, jejich vztah začal porážkou Hippolyty a donucením ke svatbě a nadvláda Thesea je v dynamice jejich partnerství stále patrná.
Kontrast k vizuálně monotónnímu šlechtickému dvoru tvoří čtveřice milenců v individualistických barevných kostýmech – Hermie v jemných růžových šatech s dvěma srdci na prsou, každém pro jednoho zamilovaného nápadníka, cudná Helena věrně milující jediného muže v elegantních béžových šatech s bílým rolákem, zdánlivě upjatý Demetrius ve stylu old money v zelené pletené vestě, společenských kalhotách, mokasínech a s třpytivou náušnicí a Lysandr jako typický milovník v rozhalené košili a zkrácených kalhotách.
Osobnostní atributy jednotlivých postav ale nevyjadřuje pouze kostým, důraz je kladen i na fyzickou akci
zaštítěnou dozorem Sabiny Šlachtové, kdy například neustálé erotické doteky a mazlení Hermie a Lysandra vizualizují jejich hlubokou lásku. Není jim to však nic platné, v patriarchální společnosti antických Athén platí slovo vévody a ani po dlouhém Hermiině přemlouvání, při kterém se nechá od Thesea osahávat a křečovitě při tom udržuje na tváři úsměv, se jí nepodaří dostat jej na svou stranu. Má tak na výběr mezi svatbou s Demetriem, klášterem a smrtí, Lysandr jí však nabídne možnost nočního útěku z Athén. Oba milenci o tom ale poví Heleně a ona v naději, že se mu tím zavděčí, řekne o plánovaném útěku Demetriovi. Všichni čtyři milenci tak opouštějí s koncem první scény pódium a připravují se na noční dění.
Na jeviště, nyní již představující les, byť stále holé, vchází skupina dělníků – Miky Špulka (Vít Hofmann), Robert Nicka (Pepa Trojan) a Petr Trám (Ondřej Brett ve své druhé roli, jak je v této inscenaci časté – polovina herců se objeví ve dvou, Trojan dokonce ve třech různých rolích, čímž je, podobně jako v „bezručáckém“ Hamletovi, opět příjemně snížen počet obličejů viděných na pódiu, což pomáhá k intimnějšímu dojmu, než kdyby se na nevelkém jevišti střídalo skoro dvacet lidí ve skoro dvaceti rolích). Jsou to obyčejní smrtelníci oděni v modrých pracovních kombinézách a bílých konverskách, kteří pracují rukama, ale při příležitosti chystané svatby Thesea a Hippolyty se rozhodnou uctít své panovníky a (i přes svou značnou nevzdělanost) nacvičit jako svatební dar divadelní hru o Pýramovi a Thisbé. Jejich komická tupost ukotvená již v Shakespearově textu ve formě vtipných dialogů, přeřeků a nedorozumění je zdůrazněna zveličenými pohyby a výrazným zvukovým projevem (Trojan přijde s bubnem a činelem a zpívá svatební pochod) a u publika se toto pojetí setkává s úspěchem.
Jejich nácvik hry končí s příchodem sluhy krále víl a elfů Puka (Magdaléna Holcová) oděného ve stříbrném overalu a chlupatém bílém kabátu. V tuto chvíli začíná celá disco show – poprvé zazní ústřední melodie, roztáhnou se závěsy a na jeviště vyjede kouzelný les laděný do stylu party z 80. let. Ohraničují jej ibalginovitě růžové závěsy a zaplňují nafukovací balónky, umělé pokojové rostliny, kýčovité sochy a ze stropu visící disco koule. V sále se rozsvěcují barevná světla, zaplňuje se jemným kouřem, Puk se ujímá mikrofonu a začíná přehlídka metadivadelních prvků.
Ty se objevovaly sem tam již v předchozích výstupech, kdy například Miky Špulka okomentuje svou poslední repliku slovy: „Já si to vezmu jako odchodový monolog,“ či Puk zakřičí na divadelní techniky: „kouř!“ a zahájí tak přerod černého jeviště na barevný kouzelný les. K těmto replikám se již na rozjuchané disco scéně přidává Pukem zpívaná melodie: „Josefééé, Josefééé,“ (která ulpí v paměti i měsíce po zhlédnutí představení), převlékání Trojana z kostýmu víly do kostýmu Indie boye přímo na jevišti před zraky diváků či Pukovo zrychlené vysvětlování komplikovaného děje: „lalala, tragédie se mění v taškařici.“ Toto vyzdvihování skutečnosti, že se jedná jen o divadlo (metakomentář děje Pukem), které hrají herci (zmínění Trojanova reálného jména na jevišti) v kostýmech (převlékání Trojana před očima publika), celou inscenaci příjemně osvěžuje a dává jí velmi svižný rytmus a nadhled, který současným inscenacím Shakespeara často chybí, jak dokazuje například pokus o inscenaci jiné Shakespearovy komedie Marná lásky snaha v rovněž ostravském Divadle Jiřího Myrona. Stejně osvěžující efekt má i princip cross-castingu využitý při obsazení rolí Titanie, královny víl a elfů, kterou ztvárnil Lukáš Melník, a jejího manžela Oberona v podání Alexandry Palatínusové.
Pokud bylo záměrem inscenátorů využít cross-casting k podtržení charakteristických vlastností jednoho pohlaví právě tím, že do role obsadí herce pohlaví opačného, pak tento záměr dokonale obhajuje „bezručácká“ Titanie. Jen málokdy se na jevišti vidí tak živelná sexy žena jako Lukáš Melník v černých třpytivých šatech s rozparkem sahajícím nebezpečně vysoko, jak balancuje na vysokých podpatcích a o(b)jetí Pepy Trojana v roli Indie boye si požitkářsky užívá.
Právě Indie boy se stává jablkem sváru mezi Titanií, v jejímž vlastnictví se na začátku hry nachází, a Oberonem, jenž jej chce pro sebe. Slovo „vlastnictví“ je u této inscenace k popisu vztahu manželského páru k „Indiemu“ asi nejvýstižnější. Tvůrci se jej rozhodli pojmout prakticky jako sexuální hračku, o kterou se hašteřiví vládci hádají (ze Shakespearova textu lze tuto postavu chápat i počestnějším způsobem, skoro jako dítě rozvádějících se rodičů, které chtějí oba do péče), což podtrhuje i provokativní červený třásňový overal s hlubokým véčkovým výstřihem a boty na podpatku, ve kterých Trojan po jevišti něžně cupitá. Nutno dodat, že byť se v původním textu tato postava vyskytuje, repliky nemá a přítomna ve hře není, pouze se o ní mluví. Bezručovské chlípné uchopení a celkové zpřítomnění této postavy je tak čistě rozhodnutím tvůrců a Trojan pod heslem Pecháčkových básníků, že „schopný mladý muž místa nehledá, ale vytváří,“ přivádí na jeviště postavu (v tomto pojetí dospělou!), jejíž přítomnost není pro děj nijak důležitá a slouží čistě jako zdroj humoru.
Ani Oberon však není své manželce věrný a stejně jako Titanie a Indie boy, kteří před diváky při odříkávání vzletných replik naznačují nejrůznější sexuální polohy, i Oberon s Pukem si na pódiu všemožně užívají.
Aby Oberon z Titanie vymámil Indieho, pošle Puka pro kouzelnou rostlinu. Její výtažek způsobí, že bytost, které se s ním ve spánku potřou oči, se zamiluje do první živé duše, kterou uvidí. Výměnou za sejmutí tohoto kouzla si chce Oberon Indieho vymoci. K zobrazení Pukovy cesty za květinou je využit opět mikrofon, u kterého Puk stojí a svou pouť kolem světa popisuje. Zde lze najít odkaz na principy alžbětinského divadla, kdy se na pódiu nenacházely žádné rekvizity a představu o místě konání příběhu tak diváci získávali jen skrze tzv. slovní dekorace, pouhé slovní popisování míst, kde se postavy nalézají. Stejně tak způsob, jakým Puk květinu později přinese – výrazným gestem si ji vytáhne ze zadku – zdůrazňuje fraškovitý a Shakespearem často využívaný typ humoru tematizující tabuizované aspekty lidského fyzična.
V kouzelném lese, kde Oberon s Titanií a celým „dvorem“ přebývají, se v noci ocitají i prchající milenci a natvrdlí dělníci a komedie založená na omylech se rozjíždí. Ze zákulisí se ozve zvučné: „Do prdele!“ a na jeviště vchází Helena. Ta v lese nahání Demetria, který se snaží najít Hermii a Lysandra. Její sklony k sebetrýznění se projevují nejen v oddané lásce k muži, který je zjevně zamilovaný do jiné ženy, ale jsou zhmotněné i v masochistickém bičování a škrcení se Demetriovým páskem. Tuto vizualizaci sebebičováním přebírá i Demetrius, rovněž zamilovaný do osoby, která miluje jiného, a po vyhroceném dialogu, při kterém sám Helenu přiškrtí, odchází ze scény s toužebnými výdechy při každém dopadu pásku na jeho záda. Helena poté shledává, že je její boj o Demetriovo srdce vskutku marný, a rovněž odchází.
Celému tomuto výjevu přihlíží Oberon a Pukovi nakáže pokapat Demetriovi ve spánku oči výtažkem z kouzelné květiny a dát tak rozhádané milence opět dohromady. Sám Oberon podle plánu a za Trojanova zpěvu: „Hajej, dadej,“ pokapává oči spící Titanii. Puk si však poplete v lese spící milence a namísto Demetria pokape oči Lysandrovi, který shodou okolností po probuzení s rukou v kalhotách fraškovitě imitující erekci uvidí jako první Helenu, zamiluje se do ní a odbíhá za ní z jeviště.
Na to opět vstupuje trojice dělníků pokračující v nacvičování hry. V tomto výstupu využívají tvůrci opět
výrazné metadivadelní práce s publikem, kdy, zatímco Hofmann s Brettem probírají Pýrama a Thisbé, disociovaný Trojan prsty imituje protrhávání čtvrté stěny, mává na publikum, schází z jeviště přímo do hlediště, oslovuje diváky sedící u uličky a flirtuje s předními řadami. Toto „blbnutí“ s publikem je, stejně jako pokračování vtipných dialogů při nacvičování hry, diváky oceněno hlasitým smíchem. Méně už počínání dělníků oceňuje Puk, jenž se z plezíru rozhodne Mikymu Špulkovi přičarovat prasečí hlavu. Právě do něj se po probuzení zamiluje Titanie, jež mu svou lásku vyznává orgasmickým svíjením se i mluvením přímo do jeho rozkroku.
V podobně erotickém duchu se nese i Hermiin rozzuřený výslech Demetria. Podezřívá jej totiž, když vedle sebe po probuzení nenajde spícího Lysandra, z jeho vraždy. Škrcení, fackování i kopání si Demetrius hlasitě užívá a poté, co vyčerpaně usíná, pokapává Oberon oči výtažkem z květiny i jemu. Toto pokapání je ztvárněno velmi fraškovitě– Palatínusová v roli Oberona předvede svůj již charakteristický roznožený podřep, nyní však rovnou spícímu Demetriovi na obličeji, dívajíc se přitom divákům v prvních řadách sebevědomě přímo do očí. Očarovaného Demetria probouzí příchod Heleny, do které se stejně jako za ní běžící Lysandr zamiluje, a oba sokové v lásce začnou o dívku svádět boj, který je pojatý značně komicky – oba žonglují, kroutí si bradavky, falešně se fackují a přetahují se o štafle přinesené Hermií. Ty Stolařová při svém příchodu do této mely používá v rámci odkazu na původní text k podtržení výškového rozdílu mezi malou Hermií a vysokou Helenou Křupkové.
Aby tomuto zmatku učinil přítrž, nechává Oberon padnout na celý les temnou noc – u Bezručů ztvárněnou velkým množstvím kouře, který divákům znemožňuje vidět víc než jen obrysy herců prosvítající na jevišti. Po neúspěšných pokusech o pokračování souboje a hromadném twerkování do rytmu ústřední melodie sokové i rozhádané přítelkyně usínají a kouř se postupně rozplývá. Oberon snímá z Titanie spící v objetí Mikyho Špulky kouzlo květiny, stejně jako z Lysandra, a získává Indie boye. To není divákovi napřímo řečeno, ale v rámci zachování erotického náboje celé inscenace zhmotněno genderově obráceným náznakem soulože, kdy je Trojan v roli Indieho penetrován Palatínusovou v roli Oberona. Manželský pár se tedy poté, co si Oberon prosadil svou a stvrdil tak patriarchální uspořádání společnosti platné jak v době děje hry, tak v době jejího sepsání (o platnosti v době „bezručáckého“ inscenování by se dalo dlouze polemizovat), usmiřuje a definitivně mizí ze scény, když se Melník a Palatínusová převléknou zpět do kostýmů Thesea a Hippolyty přímo na jevišti před zraky diváků. A kdyby snad tento prvek nebyl metadivadelní dost, Puk jejich počínání okomentuje slovy odkazujícími k divadelní hře Osvobozeného divadla z roku 1934 Kat a blázen: „Je to pravda odvěká, kostým dělá člověka.“ Jako poslední sundá Hippolyta Theseovi zapomenuté náušnice a sama si je nasadí, prohození genderu zpět je tak dokonáno.
Na konci hry se ocitáme zpátky na Athénském dvoře, kde si milenci vyříkají, že jelikož je nyní Demetrius zamilován opět do Heleny a Lysandr zpět do Hermie, není důvod k nucené svatbě Hermie a Demetria a co začalo jako tragédie, končí jako komedie s happyendem a trojnásobnou svatbou.
U její příležitosti předvedou dělníci (Miky Špulka již bez prasečí hlavy) špatně nacvičenou hru o tragické lásce dvou milenců oddělených kamennou zdí. Tuto zeď předvádí Petr Trám, kolem kterého se Nicka a Špulka zamilovaně otírají a homo erotické napětí, typické pro shakespearovské hry, se tak dá krájet. Postupně graduje ale i jiné napětí, když dvořané v čele s Theseem stále více a více kriticky vstupují do průběhu hry, neurvale na dělníky pokřikují, a dokonce jim dají do rukou své zbraně a navádí je při monologu o sebevraždě Thisbé k jejímu uskutečnění. Vyhrocená situace eskaluje, a když jsou všichni dělníci vyzbrojeni, s nepříjemnými komentáři nobility jim dojde trpělivost a všechny svatebčany zastřelí. Závěrečný masakr zakončuje Trojan výmluvnou větou: „A na epilog zapomeňte!“ S kolegy dělníky je ale sám zastřelen přeživším Pukem, který je jako poslední zabit nově příchozím „Bledým hostem“ (Michal Weber).
Jak tento konec, drasticky rozdílný od předlohy, chápat? Sponzoruje snad inscenaci, kromě s Bezruči již neoddělitelně spojené značky pánských obleků Bandi, nově i zbrojovka? Nebo si lze vystřílení buržoazie dělníky vyložit jako levicovou politicky-sociální kritiku současného světa? Nevím a v této aluzemi nabité inscenaci to není jediná věc, kterou se mi nepodařilo rozšifrovat. To ale u téhle magické švandy v rytmu disca, která má za cíl hlavně pobavit, nevadí. Bezručům se povedlo atraktivně přenést čtyři sta let starý text do současnosti, divákům zpřístupnit komplikovaný děj a kombinací světel, kouře a hudby je přenést do čarovného prostředí plného vrtkavých vládců, kouzelných bytostí a zamilovaných milenců.
Nejčarovnější byl však závěrečný potlesk, který byl věnován Norbertovi Lichému, o jehož odchodu se veřejnost dozvěděla den před tímto představením. Dlouhý aplaus vestoje a slzy v očích většiny herců a hereček prozrazovaly, o jak velkou hvězdu ostravská divadelní scéna přišla. Vzhledem k nešťastnému načasování musím složit velký hold hercům, kteří dokázali tuto rozjuchanou komedii odehrát přese všechno skvěle a i v těžké chvíli dělali svému divadlu čest.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO PETRA BEZRUČE – Sen čarovné noci
- Autor: William Shakespeare
- Překlad: Jiří Josek
- Režie: Michal Hába
- Dramaturgie: Anna Smrčková
- Scéna a kostýmy: Adriana Černá
- Hudba: Jindřich Čížek
- Hlasová poradkyně: Eva Spoustová
- Pohybová spolupráce: Sabina Šlachtová
- Asistentka režie: Kateřina Quisová
- Hrají: Lukáš Melník, Alexandra Palatínusová, Tomáš Čapek, Jáchym Kučera, Yvona Stolařová, Barbora Křupková, Magdaléna Holcová, Ondřej Brett, Vít Hofmann, Josef Trojan, Milan Zupko, David Žyla, Michal Weber
Premiéra 18. listopadu 2022, psáno z reprízy 19. ledna 2024.
FOTO: Divadlo Petra Bezruče
