Myslím, že jsem nebyla sama, kdo se těšil na vystoupení DOT504. Českými i zahraničními cenami ověnčená taneční platforma v Olomouci hostovala vůbec poprvé. A byl to zážitek!
Inscenace Mah Hunt (v překladu „můj lov“) pojednává o vzájemném lovu dvou bytostí. Ať už člověk loví zvíře, zvíře člověka, zvíře loví zvíře či člověk člověka (úplný výčet variant), vždycky se zde role mohou obrátit a z lovce se stává oběť. A naopak. Z duetu je najednou duel. Oceňovaná inscenace tandemu choreografů a zároveň tanečníků Lenka Vágnerová–Pavel Mašek (Cena diváků na České taneční platformě 2011, nominace na Thálii pro Vágnerovou) pomyslně navazuje na proslulou choreografii Holdin‘ Fast Jozefa Fručka a Lindy Kapetaney z roku 2008 (stále je na programu!), která tematizuje lov milostný. Anotace nelhala, diváci dostali to, co jim bylo slíbeno. Nechci se schovávat za diváka, ale soudě podle nadšených ovací, na rozdíl od některých jiných tanečních produkcí, zůstává DOT504 divákovi čitelný. Jejich inscenace se netopí ve snaze po experimentu či v nepřeberných kombinacích výrazových prostředků. Mohou být pravda nařčeni z kýče, sázejí totiž na taneční estetiku a divácky vděčná témata. Ovšem ze srozumitelného a přitom nedoslovného představení činí mimořádnou záležitost jiná věc: krásu pohybu tanečníci jemně srážejí humorem, pohybovou dokonalost protkávají sebeironií a nadsázkou. Je to zábavné, pulzující, lyrické, především ale strhující.
Taneční sekvencí s prvky akrobacie se, jak už bylo řečeno, točí kolem lovu. V pestré směsici zvířecího světa nechybí jezdecký hon, rybolov – chytání na háček z ukazováčku, krokodýli pohybující se na skatech, zvíře na ruko-nožních chůdách (pavouk či žirafa?). Viděli jsme několikero způsobů lovení. Pastí, návnad i chytání. Lákání. Buď si tanečníci vystačili pouze s vlastními těly, která podrobovali zkoumání či si vzali na pomoc rekvizitu. Ať už to byla šála, umělohmotná fialová trubice (improvizované didgeridoo) či stan, vždy ji použili nečekaným, znakovým způsobem. V jednoduché scéně tvořené plachtou s náznakem maskáčového dekoru se na atmosféře představení zásadně podílí světelný design. Stejně jako hudba – výběr z nahrávek hráče na didgeridoo Ondřeje Smeykala (včera tu byl se Svátečním popem, pozn. red.) – jež evokuje prostředí pralesa a rituální tance.
Nemá smysl popisovat jednotlivé lovecké příběhy, lépe vidět je na vlastní oči (zajeďte si do Ponce!). Nechat se zdánlivě ukolébat líbeznou choreografií pro dva tanečníky, z nichž v nestřežený okamžik vždy jeden z nich získá navrch. Uloví! DOT504 také pokladli past na diváka. Sklapla. Kamarádka sedící vedle šeptá „To je nádhera.“ A ona je.
Převzato z Festivalové řevue, zpravodaje Divadelní Flory 2011
